Jdu taky s troškou do mlýna ...
Myslím, že se nám někdy celkem úspěšně
daří, vytrhávat jednotlivé skutečnosti ze souvislostí. Pokud se týče přesunu vojska se spoustou vozů, tak nešlo (a ani nemohlo jít) o činnost živelnou, nenaplánovanou, prostě takovou, že se někdo rozhodne vytáhnout do války s 300 vozy, aniž by cokoliv věděl o území, přes které pojede a ponechal spoustu věcí na náhodě. Tedy plánování tažení bylo nezbytné, rovněž tak i hloubkový průzkum, spolupráce s posádkami vlastních pevností, a s "agenty" na nepřátelských uzemích. Volba vhodných tábořišť, možnost samozásobování, výběr možných míst pro obranu a pro svedení bitvy. Každá vojenská operace musela být naplánována předem, jinak byla pravděpodobnost neúspěchu velká. Problémem mohlo být nevhodně vybrané tábořiště bez vodního zdroje, stejně jako špatný odhad nepřátelských sil na daném území, nebo špatné rozmístění vlastních jednotek.
K přesunu vozů. Vzhledem ke stavu komunikací v 15. stol. je třeba uvažovat spíše jednu řadu vozů jedoucích po cestě a více řad jedoucích terénem nebrat jako standardní situaci. Dlouhou řadu vozů nebylo možné nějak účinněji bránit, ale na druhou stranu je třeba vidět i to, že nebylo tak snadné ji efektivně napadnout
. Toto napadení nebylo možné provést všude, protože nepřátelské jednotky, zvláště pak těžká jízda, se musely sešikovat, tj. uspořádat a k tomu potřebovali víceméně rovnou plochu bez porostu. Lehkou uherskou jízdu s luky zatím pominu. Rovněž tak pominu podezření, že těžký jezdec necestoval v plné zbroji, ale že se těsně před bitvou pomocí svých sluhů dozbrojil a zřejmě i vyměnil koně za čerstvého.
Hlavním nedostatkem potenciálních útočníků byl fakt, že nebylo možné utajit shromáždění většího množství vojska, zvláště elitních válečníků z řad šlechty. Dále již zmíněné problémy s komunikacemi, které bylo možné použít pro přesun. Proto se domnívám, že nebylo zas tak obtížné s poměrně velkým časovým předstihem zjistit přítomnost silnějšího vojska s útočnými úmysly
a najít "zištné" místo pro postavení vozové hradby. Nepříteli vyrazila vstříc jízda a taky se na vhodných místech sešikovala pěchota, snad i s podporou děl. Vzadu se pak stavěla hradba z vozů.
Velitel husitského vojska ale nemohl za každou cenu spoléhat na hradbu z vozů. Pokud viděl, že se ji nepodaří včas postavit, musel volit jinou taktiku. Jinak by tím už předem rozhodl o výsledku bitvy
.
Pokud se jednalo o tažení Žižkova oddílu na Tábor (Plzeň-Sudoměř-Tábor), tak je zřejmé, že byla cesta pečlivě volena tak, aby ke střetnutí s nepřátelským vojskem nedošlo. Což ale nebylo nic jednoduchého, když se podíváme na síť hradů a měst v katolických rukách, kolem kterých museli projít. Vhodná místa pro obranu snad byla vytipována až Žižkovým průzkumem s přihlédnutím k faktu, že vozů měli pouze 12.