V
této publikaci (str. 374 – 393) podrobil Petr Čornej husitskou filmovou trilogii a její tvůrce takřka zdrcující kritice, když např. píše:
"
Bez nadsázky se dá říci, že Vávra a Kratochvíl (Miloš Václav, spoluautor scénářů – pozn. JM)
rozvinuli a obohatili husitský mýtus v podobě, která se v českém prostředí utvářela přibližně od poloviny 19. století. Jejich proklamovaná realistická metoda se nicméně ukázala jako dvojsečná. Na jedné straně zásluhou spolupráce s odborníky (vynikající znalec gotické architektury Václav Mencl, vojenští historikové Jan Durdík a Eduard Wagner, citlivý hudební skladatel Jiří Srnka, kostýmy navrhl Jiří Trnka) dokázali evokovat reálie 15. věku, na straně druhé však zřetel k tradiční interpretaci husitství, modifikovaný silným vkladem schematického marxismu a dobovou politickou objednávkou, paradoxně vyzdvihující i starší pojetí Jiráskovo, zrodil dílo, které nepostihlo dramatické období v jeho skutečných dimenzích a vnitřní pravdivostí. Trilogie divákům předestřela jakousi velkolepější obdobu poučných historických obrazů, jímž sice nechybí smysl pro vnějškovou přesnost, ale jejichž protagonisté namnoze myslí a hovoří jako postavy černobíle pojatého realistického dramatu, sepsaného ve 20. století vyznavači radikálního socialismu. Politickovýchovné hledisko však sotva bylo pro Otakara Vávru prvořadé. Jako režisér předvedl, že umí natočit barevný historický velkofilm, že zvládne na úrovni technickou stránku věci, že (...)
dokonale zalidní scénu a s několika stovkami komparsistů, eventuálně se skupinou kaskadérů, vytvoří přesvědčivou iluzi velké bitevní vřavy či mnohatisícových shromáždění. Komunistický režim, adorující husity jako sociální revolucionáře, mu k tomu poskytl příležitost, již Vávra, celoživotně posedlý natáčením i touhou prosadit sám sebe i český film na světovou úroveň, inicioval a které se sám chopil. To je možná přesné a přijatelné vysvětlení, nikoli ale přijatelná omluva." (str. 385, 386)
Našel v ní jen málo pochopení pro tvůrce:
"
Tím se dostáváme k limitům, které tvůrci obdrželi a jež nesměli překročit. Kromě základního ideově politického zadání, přímo ovlivňujícího vztah formativní a informativní složky, museli respektovat metodu socialistického realismu, jež bylo třeba sladit s historickou věrohodností. To byl úkol vpravdě nadlidský, který zákonitě poznamenal uměleckou stránku všech částí trilogie." (str. 381)
A na jiném místě, v jakési závěrečné bilanci:
"
Vávra s Kratochvílem si nepochybně vybrali téma ve své době aktuální i výrazně politické a pojali je v intencích vládnoucího režimu ilustrativně, srozumitelně, výchovně a ideologicky vyhraněně. Komparace s historickými filmy a velkofilmy, které ve světe vznikly během padesátých let, však ukazuje, že husitská trilogie odpovídá času svého zrodu a že ve svém žánru představuje více než slušný standard. Dokonale zvládnuté řemeslo, například snaha o přesnou rekonstrukci dějinných reálií, spojuje husitskou trilogii se slavným dramatem Bílá velryba
, stojícím ovšem z uměleckého hlediska nesporně výše, i s polským filmem Křižáci
, natočeným roku 1960 (...)
, který dodnes plní didaktickou a informativní funkci ..." (str. 392, 393)
Čornej zároveň připouští, že nejlepším Vávrovým filmem je
Kladivo na čarodějnice.
Ačkoli Čornejovy závěry vyznívají velice přesvědčivě, v mnohém se s nimi nemohu ztotožnit, místy dokonce kategoricky. Přestože Čornej není filmovým kritikem, má na ně nezpochybnitelné právo zrovna tak, jako my ostatní. Pochopitelně musíme s naším předním husitologem souhlasit v momentech, kdy uvádí konkrétní příklady toho, jak je
historie ve filmu (účelově) zkreslována, ba dokonce znásilňována.
Protože se Petr Čornej ve své úvaze stručně zamýšlí i nad tím, jak trilogii vnímá současná mladá a mladší generace, očekával bych aspoň malou poznámku týkající se toho, jak by se s tímto tématem popasovala resp. vůbec měla vypořádat(?) polistopadová česká filmová tvorba. Tato úvaha se totiž přímo nabízí.
Stanovisko Petra Čorneje najdete zde ...
Zvýraznění autor příspěvku.