Například Žižka mohl "našimi otci", pokud použil tuto biblickou metaforu, myslet i ony "staré Čechy", jejihž udatnost a obranu svých pří proti nepřátelům země i národa zmiňoval například ve svých dopisech.

_________________

Jeden z nejdůležitějších biblických novozákonních textů, který husiti citovali a používali pro přijímání podobojí a zdůvodnění kalicha, je z Janova teologického evangelia, kde v šesté kapitole čteme:
"Ježíš jim řekl: 'Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm ...'" (J 6, 53-56)

Můžeme však najít i něco v Písmu Starého zákona, co by ospravedlňovalo nebo aspoň symbolicky odkazovalo ke kalichu? Ano, i s tím si vynalézaví a znalí husitští exegeti (vykladači biblického textu) poradili.
Takto se David vyznává Hospodinu ve svém žalmu:
"Strojíš stůl před oblíčejem mým naproti mým nepřátelům, pomazuješ olejem hlavy mé, kalich můj naléváš, až oplývá." (Ž 23, 5) (ekumenický překlad: "... kalich mi po okraj plníš." – pozn. JM)

Také v maně, pokrmu z nebe, a ve vodě vytrysklé ze skály, kterými Hospodin nakrmil a napojil svůj lid putující z egyptského zajetí, jak to čteme v druhé Knize Mojžíšově, Exodu, viděli husiti svátostné symboly chleba a krve eucharistie přijímané po obojí způsobou:
"Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: 'Man hú?' (To je: 'Co je to?') Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: 'To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm. ...' Izraelci jedli manu po čtyřicet let, dokud nepřišli do země, v níž se měli usadit; jedli manu, dokud nepřišli na pokraj kenaanské země." (Ex 16, 14-15.35)

... a když vyvolený lid žíznil na poušti, tak:
"Hospodin Mojžíšovi řekl: 'Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.' ..." (Ex 17, 5-6)

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Podobně jako v knihách Makabejských i v knize Nehemjášově čteme o povzbuzování malověrných při opravách Jeruzalémských hradeb v době, kdy byla neustále přítomna hrozba útoku početnějšího nepřítele a o spolehnutí se na Hospodina:
"Když jsem všechno přehlédl, šel jsem a řekl šlechticům, představenstvu a ostatnímu lidu: 'Nebojte se jich, pamatujte na Panovníka velikého a budícího bázeň! Bojujte za své bratry, syny a dcery, ženy a domy!'" (Neh 4, 8)
Také důrazná připomínka Božím bojovníkům za co bojují (v tomto případě za koho) byla velice frekventovaným apelem před bojem.

"Uslyšíte-li z některého místa zvuk polnice, shromážděte se tam k nám. Náš Bůh bude bojovat za nás." (Neh 4, 14)
Až, Boží bojovníku, uslyšíš kdykoli a kdekoli vřeštící hlas polnice, který tě bude svolávat k boji za zákon Boží, neváhej a neboj se, neboť tvůj Pán bude bojovat s tebou i za tebe, a jdi za hlasem polnice ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Jak ten verš z Písma na husity pasuje najdeme v každém husitském románu. Že oni skutečně tak uvažovali a nelpěli na nějakých pomíjivých pozemských statcích je popsáno také v knížce ''Za odvetou'' od Sv. P. Homolky:

''I plán připravili. Ustanovili prodati všecko a odstěhovati se. Chtěli zamířiti na Olivetskou horu. Snadno se domluvili s jinými. Nesnadno však prodávali svůj skrovný majetek. Prodavačů bylo náhle mnoho, kupujících málo. Rostla mezi nimi lhostejnost k pozemskému statku. Původně chtěli mnozí hodně stržiti, aby měli v novém životě do počátku. Ale jak v nich sílilo přesvědčení obnovy života v blízkosti království nebeského, jež si mnozí představovali očima nezakalenýma blouzněním té doby o konci světa, tak uchvacovala je myšlenka o naprosté rovnosti i v majetku a důsledek byl úplná dobrovolná chudoba jednotlivců, sdružených ve velikou obec bratrskou.
Opustili své domy a pole, na vozy naložili, čeho nemohli postrádati, starce a nemocné usadili k tomu a vyjeli.''

Je známé, že bratr Žižka se z válečné kořisti také neobohacoval a zemřel chudý, jako jeden z bratří.
Žádnou hmotnou věc si v Nebi neuložíš a naprosto lépe se odchází z tohoto světa pouze s touhou po Světle. To husité, kteří se se smrtí v boji stále setkávali, moc dobře viděli.
Z duchovna, tedy z toho Nebe, je i umění, to je to krásné, co jde shůry také skladatelům. Proto možná i chorál dával husitům odvahu, aby mohli jít do toho Světla. Proto se toho chorálu tak křižáci báli.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Dejme tomu.
Ale to pan Homolka popisuje (v citovaném) velice rané revoluční období. Po r. 1425 to však bylo přece jenom už o něčem jiném ...
O Žižkově vztahu ke hmotným statkům netřeba psáti, tam je to naprosto zřejmé. Chtělo by se napsat čestná výjimka mezi vojáky, ale i to by bylo ne zcela přesné.

P.S. Zrovna tohle je velice kontroverzní a složité téma husitství. Proto bych se raději přidržel dobových svědectví a odborné literatury, než historických románů, byť realistických.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Když potulní kněží putovali českým venkovem od vesnice k vesnici, tak prostému vesničanovi předestírali apokalyptické vize, kdy nebude kromě jiného potřeba ani privátního majetku. Po založení Tábora tyto kampaně vyústily ke shromažďování zbylého jmění do společných kádí, z nichž pak bylo financováno svízelné období husitských komunit v prvních měsících na Táboře, v Písku a pravděpodobně i jinde.
Lze pro toto počínání nalézt v Bibli odpovídající pasáže? Posuďte sami ...

skutky apoštolů:
"Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval." (Sk 2, 44-45)

"Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné." (Sk 4, 32)

"Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval." (Sk 4, 34-35)
Husiti na Táboře zbylý majetek odevzdávaný do společných kádí pochopitelně neskládali apoštolům, ale jakémusi "správnímu orgánu", jehož součástí byli 4 nám dobře známí hejtmani.

Sírachovec:
"Nespoléhej se na svůj majetek a neříkej: 'Ničeho mi není třeba.'" (Sír 5, 1)
Na první pohled je v tomto verši z páté kapitoly této knihy jakýsi rozpor, či protimluv. Znamená však asi tolik, jakože nemáme přeceňovat roli svého majetku v životě, ale zároveň nějaké minimum mít musíme, abychom pokryli své životní potřeby. Třeba střechu nad hlavou, jídlo, oblečení. Nemít nic, je s životem neslučitelný extrém. O tom by nám mohli vyprávět bezdomovci.

"Majetek a síla pozdvihují srdce, ale nad to obojí je bázeň před Hospodinem." (Sír 40, 26)
Pozn.: Sírachovec, patřící rovněž mezi deuterokanonické knihy, je takový málo frekventovaný biblický odkaz. Co je to vlastně za knihu?
Kniha moudrosti Jésúse, syna Sírachova, byla sepsána na poč. 2. st. př. Kr. a z původního hebrejského textu se dochovaly pouze zlomky dvou třetin celého textu v káhirské geníze (sklad opotřebovaných svitků Písma), samozřejmě v Kumránu a v pevnosti Masada.
Tato kniha byla přeložena do řečtiny i latiny. Ve Vulgátě se tato kniha nalézá za Knihou Moudrosti a v latinských biblích nese název Ecclesiasticus (aneb moudrost Jezusa, syna Sirachova – Kraličtí), což může mít jakousi souvislost s knihou Kazatel (Ecclesiastes), která je však do kanonického soboru Bible zařazena.
Prolog knihy Sírachovec Kraličtí přeložili z nám neznámého zdroje, ale podávají nám vysvětlení, že tento Jezus (překladatel) byl syn Sirachú, vnuk Jezusa (autora). Vnuk i děd tedy měli stejná jména a překladatele si Kraličtí dokonce troufli označit za důstojného následovníka samotného Šalamouna.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

'Když přitáhneš k městu, abys proti němu bojoval, nabídneš mu mír. Jestliže ti odpoví mírem a otevře ti brány , tu všechen lid, který je v něm, podrobíš nuceným pracím a budou ti sloužit. Jestliže k míru s tebou nesvolí, ale povede s tebou boj, oblehneš je. Až ti je Hospodin, tvůj Bůh, vydá do rukou, pobiješ v něm ostřím meče všechny osoby mužského pohlaví. Ale ženy, děti a dobytek i vše, co bude v městě, všechnu kořist z něho si ponecháš jako lup. Budeš užívat kořisti po svých nepřátelích, kterou ti dal Hospodin, tvůj Bůh.' (Dt 20, 10-14)
Přesně podle této nesmlouvavé starozákonní instrukce, takřka do písmene a jako přes kopírák, Žižka postupoval např. při dobývání Prachatic s tím jediným rozdílem, že ženy a děti propustil.

'Ale v městech těchto národů, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho. Zničíš je jako klaté, (...) jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby vás neučili jednat podle všelijakých svých ohavností, které činili kvůli svým bohům. Prohřešili byste se proti Hospodinu, svému Bohu.' (Dt 20, 16-18)
Naopak zase tohoto textu se s velkou mírou pravděpodobnosti dovolávali Žižkovi vojáci, když 10. ledna 1422 pronikli do Německého Brodu, kde probíhala jednání o kapitulaci mezi katolíky a husity.
Římská církev a její vyznavači přece nežili v souladu s Božím zákonem, obdobně jako klatí příslušníci národů, kteří uctívali své pohanské bůžky, nenáviděné Hospodinem ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Když se 20. května táboři v čele s Žižkou objevili v ulicích Prahy, aby jí pomohli v nastávajícím boji s králem Zikmundem, nestačili se divit tomu, co na vlastní oči spatřili. Především odění i účesy žen, pražští hejsci a hektický mumraj velkého města, to vše a mnoho dalšího je iritovalo. Takže asi málokoho překvapí, že Prahu – když porovnali poměry v tomto velkoměstě se životem na Táboře – opět přirovnali ke zkaženému biblickému Babylonu, personifikovanému babylonskou nevěstkou, jak to čteme např. ve Zjevení Janově, v sedmnácté kapitole:
"Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty svého smilství a na čele měla napsáno jméno – je v něm tajemství: 'Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi.'" (Zj 17, 4-5)

Ano, takto nekompromisně a přísně nahlíželi táboři na život v metropoli.
Když se však přiblížilo smrtelné nebezpečí na dosah ruky, všichni, táboři, pražané, orebité i ostatní, začali vnímat hlavní město království a ohroženou Korunu úplně jinak. Podobně jako Jeruzalém ohrožený Nabúkadnesarem, jako město nad jehož osudem lká Jeremiáš ve svém Pláči, v první kapitole:
"Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova, ač bylo mocné mezi pronárody. Bylo kněžnou mezi krajinami, a je podrobeno nuceným pracím. Za noci pláče a pláče, po líci slzy jí kanou, ze všech jejích milovníků není nikdo, kdo by ji potěšil. Všichni její druhové se k ní zachovali věrolomně, stali se jejími nepřáteli." (Pl 1, 1-2)

Tento biblický odkaz však neměl vyvolávat poraženeckou náladu, ale pouhou lítost nad městem i Korunou, které jsou najednou zosobněné a vnímané jako půvabná, leč uplakaná kněžna, ale jen zdánlivě osamocená. Slzy na dívčiných lících však byly brzy setřeny jak struhadlo drsnou rukou vítězného husitského Božího bojovníka ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Kde husité brali inspiraci pro tvrzení, že kněz, jenž je ženatý, se neprotiví bohu, a naopak ten kněz, který by se dopustil cizoložství, by zasluhoval smrt?

_________________

... tohle se pochopitelně týká především táborských kněží.
Ti ostatní se považovali za pravověrné katolické kněze, takže celibát více či méně striktně dodržovali.

A kde o tom "neprotivení se" najdeme text v Písmu? No, dočteme se to v první epištole apoštola Pavla Timoteovi, ve 3. kapitole:
"Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu. Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah. Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí. Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu. ... Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu." (1Tm 3, 2-10.12)

Je naprosto evidentní, že mezi toho biskupa a jáhena se i kněz, farář pohodlně vejde, i když je sv. Pavel ve svém listu už výslovně nejmenuje. Je totiž třeba si uvědomit, že apoštol Pavel píše o rané křesťanské církvi a její hierarchii.
(Zvýraznění autor příspěvku.)

Cizoložství a smilstvo je neodpustitelný přečin proti 6. příkázaní z Desatera.
A když se proviní proti tomuto přikázání sluha Boží(!), který má býti svým ovečkám zářným příkladem, co jiného si pak zaslouží, než hrdelní trest. To má přece svoji logiku husitské mravní čistoty a mravokárné nesmiřitelnosti.
K tomu viz také tady ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Marxistická historiografie přišla s více či méně vynucenou tezí, že husiti byli bojovníci za spravedlivý řád, rozuměj beztřídní společnost s nastolením sociální spravedlností zcela v duchu prvního komunismu na Táboře a v Písku – velice zjednodušeně a zkratkovitě řečeno. Byla to pochopitelně utopie jak za husitů, tak ta bolševika.

Husiti totiž nechtěli eliminovat učení o trojím lidu, ani zrušit poddanství a už vůbec neměli v úmyslu prvoplánově přeměnit feudalizmus a to rovnou na socializmus. O to se neúspěšně pokusili poprvé až ruští bolševici, když se mylně domnívali, že výstřelem z Aurory spustili socialistickou revoluci, která všem přinese spravedlivý řád. Lenin "škrtem pera" poopravil Marxovo učení o zákonitostech vývoje lidské společnosti tím, že jednu vývojovou etapu, kterou se Marx opravdu hodně zabýval a cosi o ní i věděl, rovnou přeskočil a nastolil vládu proletariátu. Budoucnost měla ukázat, že to nebylo šťastné řešení. Něco podobného však husitům nepřišlo ani na mysl ...

Přesto lze o husitech říci, že i jejich revoluce měla sociální rozměr v tom smyslu, že si jsou všichni rovni, ale před Bohem. Z tohoto východiska byl již krůček k tomu, aby zavedli při eucharistii přijímání krve Kristovy v podobě vína i pro laiky.
Mohli husiti a jejich exegeti (vykladači Bible) pro úvahy o rovnosti mezi bohatými a chudými, byť v jejich souřadnicích místa a času, nalézt nějaký odkaz v Písmu? Protože je příspěvek zařazen právě v tomto tématu, tak odpověď na tuto sugestivní otázku je nasnadě.

V relativně méně frekventované Jakubově epištole, v úvodu druhé kapitoly čteme:
"Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: 'Posaď se na tomto čestném místě,' kdežto chudému řeknete: 'Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.' Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně? Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?" (Jk 2, 1-5)

Husiti se s větším či menším úspěchem snažili o to, aby jim nemohl nikdo položit onu první zvýrazněnou otázku, kterou apoštol Jakub ve svém listu klade bratřím v Kristu v diaspoře.
Jak si asi (chudí) husiti odpovídali na druhou zvýrazněnou otázku, když sami sebe považovali za ty vyvolené, kteří jsou Bohem obohaceni tou pravou vírou? Není vůbec těžké najít husitskou odpověď na tuto otázku. A i v tomto 5. verši hledejme kořeny husitského mesianizmu ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V sedmé kapitole Skutků apoštolských se můžeme dočíst:
"Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: 'Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? ...'"
(Sk 7, 48-49)
V této pasáži z Písma Nového zákona viděli především radikální husiti zdůvodnění oprávněnosti bohoslužeb i pod širým nebem (když pršelo, tak třeba ve stodole) a boření zejména klášterních kostelů, které radikálové vyhodnotili jako zbytečné.
A jsme obloukem zase u ikonoklasmu ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

"Ustanovíš tedy nad sebou za krále jen toho, koho si vyvolí Hospodin, tvůj Bůh. Ustanovíš nad sebou krále ze svých bratří. Nesmíš dosadit nad sebou cizince, který není tvým bratrem." (Dt 17, 15)

Tento biblický text ze sedmnácté kapitoly páté knihy Mojžíšovy (Deuteronomiu) začal být velice frekventovaný vždy, když husiti po odmítnutí Zikmunda nebo v době interregna hledali krále a především u těch, kteří chtěli zvolit panovníka jen ze svých řad.
A mnou zvýrazněná část 15. verše nakonec přesně pasovala na Jiřího z Poděbrad ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Když v květnu 1420 táborité přišli do Prahy, kde viděli vyšňořené měšťanky, bylo to pro ně ''šeredenstvie šatanášovo!''. Žižka a jeho bojovníci neměli rádi ozdoby, ale nejradikálnější byly táborské ženy.

V prvním Pavlově listu Timoteovi, druhé kapitole čteme:
''Takž také i ženy aby se oděvem slušným s stydlivostí a s středmostí ozdobovaly, ne křtaltováním sobě vlasů, neb zlatem, aneb perlami, aneb drahým rouchem, ale (tak, jakž sluší ženám, kteréž dokazují při sobě pobožnosti), dobrými skutky.'' (1Tm 2, 9-10)
křtaltováním = zdobením

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Ano.
Táborské ženy - jak jen ony to uměly - začaly s až sběsilou vehemencí "úřadovat". Vymóděným pražským paničkám i pannám střihaly vrkoče (pletence vlasů), šlojíře (závoje) i kusy šatů. Pražským hejskům zase stříhaly vousy. Tomu však táborští hejtmani rychle učinili přítrž, přesto tato bohulibá činnost táborských Božích bojovnic přesně v duchu výše uvedeného 9. verše zanechala své četné stopy na pražských příslušnicích něžného pohlaví.
Po bitvě na Vítkově už zase převládla spíše smířlivost vítězů, když pražským řeholnicím, které vedly život v duchu 10. verše (1Tm, 2 - viz citace v předchozím příspěvku), vyhradili dominikánský klášter sv. Anny na Starém Městě pražském.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)