Řád sluhů Panny Marie (obyčejně servitů zvaný), který byl roku 1233 od 7 sv. otců na rozkaz samé rodičky Boží Panny Marie na hoře Senaru u Florencie založen, byl brzy od sv. Huga (jednoho z oněch sedmi zakladatelů) a zvláště ale od sv. Filipa Benici (+ 1285) v Rakousích a v Německu rozšířen a utěšeně tam kvetl. Karel IV. Vystavěl pro něj klášter v Praze, hlavním to městě Čech. Tento zbožný kníže totiž nebezpečně onemocněl a žádný prostředek nechtěl mu nikterak pomoci. Tu vzal své útočiště k divotvornému (od andělských rukou malovanému) obrazu zvěstování Panny Marie v kostele servitů ve Florencii a přislíbil, že, jestli se uzdraví, v Praze ku cti zvěstování Panny Marie kostel a klášter pro řád Servitů vystavěti dá. Sotva tento slib učinil, pozoroval nápadné ulevení a byl v krátkém čase úplně zdráv. By nyní slavnému slibu svému dostál, šel roku 1360 dne 24. Března (v předvečer svátku zvěstování Panny Marie) s velikým zástupem do Slupu na úpatí Vyšehradu v novém městě Pražském, vykopal vlastníma rukama zem a položil základ k nové budově. Stavba rychle pokračovala a po dokonání jejím byli tam Serviti slavnostně uvedeni. Z počátku spravovalo klášter 6 řeholníků, mezi nimi slavný P. Raimund, zpovědník Karla IV. a později profesor na pražské universitě, který také císaře do III. řádu služebníků Marie přijal. Noví řeholníci rozvinuli svoji požehnanou činnost ku cti boží a ku spáse nesmrtelných duší nejen v Praze, ale i v celých Čechách, které jako missionáři prošli. Tu nastaly v Čechách neblahé zmatky husitské. Žižka, slavný vůdce Taboritů, protáhl celou zem; všude vraždil a pálil, kostely bořil, kláštery obíral a ničil (praví se, že jich na 550 jím zničeno bylo) a kněze i laiky, kteří nechtěli katolické víry se zříci, hrozně vraždil. Papež Martin V. poslal do těžce zkoušeného království českého apoštolské kazatele, by zhoubnému učení Husovu konec byl učiněn. Mezi těmito byli 4 serviti ze Sieny, Augustin Cenini, Bartoloměj Donat, Vavřinec Nerucci a Jan Petrucci. Ve spojení se svými spolubratřími pozvedli svého hlasu s apoštolským zápalem, potírali bludné učení a žádali rozhodně ku návratu k jedině pravé katolické víře. Tím ale nanejvýš popudili na sebe hněv a zášť fanatiků: Žižky a jeho stoupenců. Dne 3. června 1420 byla odbývána provinciální porada v pražském klášteře servitů, na které bylo mimo ony jmenované otce ze Sieny ještě 60 jiných z německých a rakouských klášterů. Tu objevil se Žižka se svou zuřivou rotou před klášterem, dal řeholníkům vzkázati, by se zřekli své víry a přidali se k učení Husovu, neb jinak že je s kostelem i s klášterem spálí. Věrní sluhové Marianští jednohlasně odpověděli, že raději zemřou nežli by svou svatou víru zapřeli. Ihned byl oheň založen na rozích kostela a kláštera a brzy šlehaly zžírající plameny k nebesům. Oněch 64 vyznavačů odešlo do choru a radostně pěli „Te Deum“ na poděkování, že mohli za svou víru mučednickou smrt trpěti. Za praskání plamenů a za rupání řítících se klád a za křiku a klení divoké roty, bylo slyšeti jasně zpěv ambrosianského chvalozpěvu. Konečně zasáhl oheň i chor; zpěv byl vždy slabší a jeden mučedník po druhém mrtev k zemi padal. Jakmile jeden zemřel, bylo viděti ohnivou kouli do vzduchu se vznášeti; když tony „Te Deum“ dozněly a poslední duši svou do rukou svého stvořitele odevzdal, utvořilo oněch 64 koulí věnec, který nějaký čas v povětří se vznášel a pak zmizel k nebesům za podivu celého množství. Po celou dobu válek husitských ležel klášter i kostel v troskách. Roku 1436 přišli dva serviti P. Ditmar z Meklenburku a P. Edvald z Halberstadtu do Prahy a opět vystavěli kostel i klášter za pomoci krále Zikmunda. Roku 1440 oznámili do Sieny celou historii tuto a ztvrdili pravdu svých výpovědí přísahou. I čeští dějepisci zmiňují se o tomto mučednictví; tak na příklad Jan Bečkovský (v kronice Čech kap. 54), P. Hammerschmied (Prodromus gloriae Pragenae C. 5. p. 328), P. Jiří Grugerius S. J. (ad diem. 24. Martii), Hájek (Hist. bohem. Ad annum 1630), zvláště ale Bohuslav Balbín S. J. (Decade 1.1.4., Bohemia sancta §. 69. p. 124, Epitome Rer. Bohemic. 1.3. c. 21 a 1.4. c. 5). Mnoho památních listů bylo zničeno, ale nikdy nevyhasla ve věřícím lidu památka a úcta 64 mučedníků. V Sieně v klášteře servitův a ve většině klášteřích tohoto řádu byly obrazy těch mučedníků zhotoveny a uctívány. Též na věži znovu postaveného kostela (který jeden z nejinteresantnějších staveb celých Čech jest), byla malba na zevnější straně umístěna, která celou tu událost znázorňovala a od jednoho 80letého faráře a 90letého měšťana pražského jako skutečná událost, kterou v dětských svých letech oni častěji viděli, roku 1744 přísahou stvrdili. Když pak kostel opravován byl, byla malba ta s vědomím a dovolením tehdejšího arcibiskupského generálního vikáře Václava Bílka z Bilenberku na věži zahlazena a za to jiná, úplně s ní stejná, pod chorem pověšena, která pak, když klášter ten roku 1783 zrušen, do sousedního kláštera Alžbětinek přišla, kde dnes ještě ji viděti lze. Po návratu servitů do Slup, byl 3. červen (den mučednictví) jako svátek slaven: ráno byla velká (de Spiritu S.) s Te Deum zpívána, klerikové i bratři přijali svaté přijímání. Roku 1732 byla kladena v kostele nová podlaha, nové oltářní stupně a mříže oltářní z mramoru pořízeny. Při vykopávání země nelezli dělníci hojnost nahořelých kostí; když pak dále k oltáři přišli, nalezli celou sbírku takových kostí, které s popelem smíšeny a na oltáři samém mnoho lebek, které v nejlepším pořádku tu postaveny byly. Představenstvo kláštera celou tu věc ohledalo, a listinu vyhotoviti dalo, ale vše, jak to nalezeno bylo, opět ponecháno. Za císaře Josefa II. Byl klášter zrušen a kostel uzavřen. Tak velké bylo tehdáž uctění a důvěra v přímluvu 64 mučedníků, že jeden zbožný ctitel o tom psal: „V nebezpečích dosáhli velkých milostí ti, kteří vás vzývali, přispějte nám ku pomoci a neotálejte, veďte nás k radosti po bezpečných stezkách.“ Roku 1856 byl klášter ten přestavěn a zvětšen a filiálkou velkého zemského blázince svaté Kateřiny učiněn. Dne 1. února téhož roku bylo povoleno, kostel na novo vysvětiti. Při té příležitosti byly všecky kosti, které nalezeny byly, v nejlepším pořádku do skříně , kterou probošt vyšehradský Vojtěch Ruffer, zhotoviti dal, uloženy. Kníže-arcibiskup pražský, kardinál Schwarzenberg, ohledal sám tu celou záležitost a prokázal těm 64 mučedníkům největší úctu. Na svátek Zvěstování Panny Marie jest kostel ten každý rok věřícímu lidu otevřen a lid se jen hrne k dopoledním i odpoledním službám božím. K vyhlášení těchto 64 mučedníků za blahoslavené jsou všecky spisy pohotově, ale neblahé nynější poměry překážejí, by tato, pro celou církev, zvláště ale pro zemi českou a řád servitů čestná záležitost ukončena byla.
Tiskem J. Steinbrenera ve Vimperku. Nákladem mar. družstva nakladatelského v Jinomosti
|