On Žižka všechno řešil s maximální razancí. Ale těžko asi taková řešení používat donekonečna. To by asi skončilo buď všeobecnou genocidou nebo všeobecným povstáním (popř. obojím).
A ke krizím asi dochází všemu navzdory (to jen reálsocialističtí lidovůdci si mohli libovat, že krize definitivně vymýtili ze společnosti).

_________________
De omnibus est dubitandum.

A ona to je skutečně zatím jen taková moje syrová úvahu.
Kdo měl za husitů šanci udělat kariéru? Asi ne pouhý měšťan a tím spíše ne prostý sedlák.
Buď osoba urozená (nejlépe rytíř, vůči pánům panovala nedůvěra) nebo osoba vzdělaná, tedy kněz.

_________________
De omnibus est dubitandum.

Tak pořád se nacházíme ve středověku, takže tato teze taky v podstatě platila. Pokud však byl vyšší šlechtic na utrakvistické straně a upřímně vyznával kalich, skepse v rané a vrcholné fázi revoluce nebyla na místě. Do Lipan bylo ještě daleko ...

Tady bych si dovolil poněkud nesouhlasit.
Jako příklad bych uvedl koudelníka Velka, jehož bratrem byl jistý Vaněk, povoláním bečvář.
Velek se někdy v r. 1426 stal vrchním hejtmanem sirotčích polních vojsk. Do té doby o něm neslyšíme, i když lze předpokládat, že pamatoval Žižku v jeho orebském působení a vedle něho i vyrostl. Když se stal vrchním hejtmanem, tak už vlastnil dům na Novém Městě pražském.
Také skutečnost, že i "prostý sedlák" se díky své odvaze, rozhodnosti, velitelským schopnostem, tedy obecně díky talentu pro vojenské řemeslo mohl stát nižším velitelem (řekněme velitelem vozu, desátníkem, ...) u pěchoty, nebyla výjimkou. Obávám se, že do husitských válek tento fenomén nebyl ve středověkém vojsku znám.
V obou případech mluvím pochopitelně o kariéře vojenské, která však mohla vésti, a také mnohdy vedla, ke zbohatnutí. Jinak nemá cenu kariéru dělat. To platilo tenkrát, jako dnes!

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Pro to vůdcovství (Biskupec, Prokop Holý, Rokycana, Payne, Martin Lupáč, ad.) asi jo. Naopak třeba Želivský toho vzdělání moc nepobral a jakej to byl vůdce!

Ale pro vojevůdcovství?
Žádný West Point, či jiná vojenská akademie přece stejně neexistovala. Takže vojenskému řemeslu u husitů učila pouze drsná a tvrdá škola praxe a když se k tomu přidal ještě talent ...
Pochopitelně není řeč o synáčcích vysoké šlechty cvičených aspoň v tjostu nebo skupinovém turnaji.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Informace (nejen) o mocenských vztazích uvnitř výchočeského husitského uskupení, které mělo významné postavení i vliv, jsou v historiografii poněkud upozaděny. Jedním z důvodů je jistě nedostatek pramenů a tím druhým je i jakýsi "bezbarvý" výraz ideologie orebského bratrstva, který se nachází někde ve středu mezi levicovým a pravicovým názorovým spektrem husitství, jak už tady na fóru bylo vícekrát konstatováno.
Východočeské husitství nebylo poznamenáno ultralevicovými excesy ani pravicově roajalistickým sbližováním s následníkem trůnu. Co se týče mocenských vztahů, bylo vyjádřením jakési "prazvláštní" koexistence dvou ze tří pilířů učení o trojím lidu, tj. moci světské a moci duchovní, reprezentované především knězem Ambrožem s nezávislým teologickým i politickým názorem. Příkladem tohoto soužití byla spolupráce Ambrože a Jana Žižky (jako zástupce moci světské) např. při ovládnutí Hradce Králové v době nepřítomnosti Diviše Bořka z Miletínka v červenci r. 1423. Před tím to byla zase součinnost hejtmana v Hradci Matěje Lupáka s duchovním vůdcem orebitů.
Nekolísající reprezentaci moci světské ve vč. svazu tedy tvořila především nižší šlechta a lavírující kališnická vysoká šlechta pochopitelně více toužila po uplatnění principu nadřazenosti moci světské nad mocí duchovní.

Výše uvedené by leckdo mohl vnímat jako absenci revolučního radikalizmu v oblasti reformního usilování, avšak právě východočeské husitství se mohlo díky těmto svým specifikům stát jakousi sjednocující bází utrakvismu, čehož v pozdější době s výhodou využili Rokycana i Jiří z Poděbrad.
Přestože v některých vč. městech bylo umožněno přijímání podobojí, většinová orientace městských rad byla katolická. I proto zde byl revoluční proces relativně pozvolnější.
Třetí pilíř z učení o trojím lidu zde byl reprezentován především obyvateli poddanských měst utrakvistické vrchnosti a později i selským lidem a prostými účastníky poutí na hory, v tomto regionu především na Oreb ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Než se v tomto poněkud obecnějším tématu dostaneme dál, udělejme si malou odbočku a uveďme si dva naprosto konkrétní příklady nadřazenosti moci světské nad mocí duchovní.

Tím prvním je řešení situace v Praze z poč. r. 1422, kdy se počínání Želivského začalo zajídat nejen představitelům moci světské, ale i mnohým protagonistům stavu duchovního. Pro narovnání mocenských vztahů, z nichž měla být eliminována Želivského teokracie, byla ustanovena komise, která měla 19 členů a v níž nezasedl ani jeden příslušník duchovního stavu a pouze jediný příznivec Jana Želivského Jan Hvězda z Vícemilic.
Za pražany se jednání komise zúčastnilo 6 osob, za tábory 5, za orebity 3 osoby a z řad příslušníků vyšší šlechty byli určeni 4 páni. Tím devatenáctým do počtu byl již zmiňovaný Bzdinka. K tomu viz také tento příspěvek.
BTW. Pokud by někoho zajímalo oněch 19 jmen, stačí říci, resp. napsat.

Tím druhým příkladem je jednání na Konopišti, které mělo mj. vyřešit kontroverze mezi pražany a tábory, kteří na jaře 1423 oblehli tvrz Kříženec, jíž na pomoc zase vyrazili pražané. Fatální střet vyvolaný obležením celkem bezvýznamné tvrze mělo zažehnat právě hádání na Konopišti.
Na druhém kole těchto jednání zahájených 24. června se projednávaly též věroučné záležitosti. Zúčastnili se jich pražští i táborští duchovní. Přesto nebo právě proto rozhodčí komise byla tvořena čtyřmi laiky, dva za pražany (Smil Holický ze Šternberka a měšťan Šimon od Bílého lva) a dva za tábory (Chval Řepický z Machovic a Matěj Louda z Chlumčan).
S tímto nad slunce jasnějším vyjádřením nadřazenosti moci světské se musel spokojit i Mikuláš z Pelhřimova, taky zastánce opačného pojetí vztahu dvou pilířů učení o trojím lidu. K tomu viz také tady ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Výklad o mocenských vztazích v metropoli během revoluce je poněkud komplikovanější, protože je třeba vzít do úvahy "samostatně" Nové a Staré Město pražské. Nechci v tomto příspěvku analyzovat vztah velké a starší obce. To by bylo na samostatný příspěvek, ale pokud by to čirou náhodou někoho zajímalo, stačí říci, resp. napsat ...

Je vhodné hned v úvodu zdůraznit, že příchod radikálů na jaře r. 1420 do Prahy v době ohrožení první kruciátou, vnesl do života samosprávy v metropoli jisté demokratizační prvky, z nichž některým radním šla hlava kolem. Mám na mysli mimovolební "zastoupení" radikálů vč. žen(!) ve velké obci. Jan Želivský na Novém Městě v této době ještě neměl tak značný politický vliv jako později. Vliv táborských příznivců Želivského v obci byl definitivně eliminován po bitvě u Vyšehradu, na níž se táboři podíle minimálně.
Na jaře roku 1421 došlo k velké ofenzívě, při níž Praha - pochopitelně za pomoci táborského vojska - získala 21 měst vč. královských. Na politické scéně se tak objevil nový významný hráč, s nímž bylo nutné nadále počítat, hegemon, pro kterého vztah moci světské a duchovní byl dán jednoznačně subordinací moci duchovní. Jak se to projevovalo? Je třeba si uvědomit, že do pražského svazu byla začleněna i stříbrná pokladnice země Kutná Hora a správa královského regálu v době interregna tak spadla pražanům do klína. Praha ve městech patřících do sféry jejího vlivu začala dosazovat resp. obměňovat městské rady. Její reálné mocenské ambice směřovaly k jakémusi vůdčímu postavení v zemi, i když Čáslavský sněm ji určil v zemské vládě "pouze" přibližně třetinové zastoupení. Ale ani to nebylo málo. Neměli bychom v těchto souvislostech zapomenout na postavení kališnického učiliště. Mistři pražské univerzity měli pochopitelně rozhodující slovo ve věroučných a duchovních záležitostech vůbec.

S tímto stavem se nemohl smířit Želivský, který nebyl příznivcem svolání zemského sněmu do Čáslavi. V červnu 1421 inicioval v Praze mocenský převrat, v jehož důsledku bylo spojeno pražské dvouměstí v jednu obec, byla zvolena společná samospráva a 4 hejtmani. Teokracie s prvky diktatury byla nastolena. Želivský se stal jedním ze 4 administrátorů pražského biskupství a jeho postavením zásadně neotřásla ani neúspěšná výprava do severozápadních Čech.
V říjnu byla Želivského diktatura utužena volbou Jana Hvězdy z Vícemilic za nejvyššího hejtmana, prodlouženou ruku kazatele od Panny Marie Sněžné. Latentní převaha moci duchovní nad mocí světskou vrcholí, přestože Bzdinkovi se jistě zdálo, že oba mocenské pilíře (učení o trojím lidu) kooperují a jsou sobě postavené naroveň. Bzdinka zmámen čerstvě nabytou mocí nechal v říjnu r. 1421 popravit Želivského odpůrce z řad utrakvistických rytířů. Tento obtížně pochopitelný čin musel nutně semknout řady odpůrců diktatury, jejichž čas nastal po definitivní porážce 2. kruciáty v lednu 1422. Želivského diktatura je ukončena jeho popravou a přestože poté následovaly akce krvavé pomsty, vývoj v Praze, charakterizovaný poněkud rozdílnou politikou obou pražských měst, se pomalu vydal cestou směřující doprava.

Výše popsaný vývoj v Praze je krystalicky čistým dokladem teze o tom, že není revoluce bez diktatury.
Nepřipomínají nám tyto události v ledasčem jakobínský teror v době francouzské revoluce? Ano, to jsou nepopiratelné atributy revoluce (před revolucemi). Jde o to, zda o takové prvenství lze vůbec stát. Ale to je téma spíše do odborného pojednání zabývajícího se filosofií dějin.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Praha v této rozjitřené době stála zatím ještě na vratkých základech nadřazenosti moci světské nad mocí duchovní. Jakoukoli formu kněžské diktatury už však nehodlala připustit a to byl nucen respektovat i nástupce Želivského u Panny Marie Sněžné Jakub Vlk, neméně radikální ve svých postojích než jeho předchůdce.

V květnu r. 1422 se v Praze objevil správce Zikmund Korybut a jmenoval nové konšely dosud sjednocené Prahy. Měšťanská politika zastřešená Korybutem, který se ujal správy regálů, se snažila o spolupráci s kališnickou šlechtou, jejíž přezíravý postoj k městskému stavu byl čelným představitelům husitské Prahy přece jenom bližší než husitský radikalizmus. Korybutova vcelku neúspěšná první mise skončila na jaře r. 1423. Tím došlo k prvnímu většímu oslabení mocenských pozic metropole.
Praha žárlivě sledující Žižkovo působení ve čele východočeského svazu, zpočátku podpořeného i představitelem jejího svazu Divišem Bořkem z Miletínka, začala hledat spojence mezi utrakvistickou šlechtou. Tato změna politiky apriori nevylučovala ani spojenectví s katolickým panstvem a tento aspekt radikálové, především táboři, vnímali jako krajně nebezpečnou hru, v jejímž pozadí bylo možné zřetelně rozeznat nenaplněné mocenské ambice pražského souměstí. Tuto krizi vztahů v rámci vnitřní politiky se na poslední chvíli podařilo eliminovat (k tomu viz také 2. část tohoto příspěvku).

Praha pak svoji pozornost nasměrovala na Moravu, kam poslala vojsko pražského svazu a kooperující kališnické šlechty s hejtmanem Divišem Bořkem z Miletínka, hejtmanem v Hradci Králové. V této době se začaly kalit vztahy mezi Prahou a Janem Žižkou, který se bez ohledu na své(ho) spojence zmocnil Hradce Králové. Vojsko pražského svazu bylo urychleně povoláno z Moravy, bylo posíleno dalšími kontingenty a vydalo se směrem k Hradci Králové, aby odčinilo jeho ztrátu. Porážka u Strauchova dvora nadobro poznamenala další vývoj vztahů mezi Prahou a neporazitelným.
Metropole nehodlala bez ohledu na právě utrživší porážku nečině přihlížet k omezení svého mocenského vlivu umenšením teritoriální rozlohy svého svazu. Žižkou oslabený pražský svaz se dočkal své příležitosti v momentě, když Žižka odtáhl poč. podzimu r. 1423 na Moravu. Světlo světa spatřila tzv. svatohavelská koalice, kterou moderní historiografie také nazývá první panskou jednotou. Praha byla nucena přehodnotit svoje ještě v nedávné minulosti značné centralisticko-mocenské ambice a přenechat iniciativu kališnické a katolické šlechtě. Možná si pražané tímto postupem zároveň ponechávali otevřená zadní vrátka. Po drtivé porážce první panské jednoty v červnu r. 1424 u Malešova se moc pražského svazu zhroutila úplně. Skoro se chce napsat, že v delší dobu trvající mocenské agonii pražského svazu to byla poslední rána z milosti.

Aby si frustrovaní představitelé Prahy zhojili mindrák z Malešova, začali opět uvažovat o obnovení královské moci, takže korunu nabídli rovnou Korybutovi. Co si od toho slibovali, je nasnadě, jak vyplývá z výše uvedeného. Bylo to však ve své podstatě daleko zoufalejší gesto, než slavnostní uložení ostatků krále Václava IV. ve Svatovítské katedrále. Na základě libeňského míru ze září r. 1424 byla nakonec Praha ráda, že se mohla zúčastnit společné vojenské výpravy na Moravu a nebyla zcela vyšachována z vojensko-politického dění ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Po Žižkově smrti vzniklo jakési mocenské vakuum, které ve svůj prospěch chtěla využít každá z husitských stran, tzn. i Praha. Úmluvy o smíru všech stran ze Zdic ze září 1424 musely vzít za své a bylo to jen otázko času ...

Pražský svaz v období nesmiřitelné domácí války přišel o Litomyšl a Vysoké Mýto, v březnu r. 1425 se Nové Město dokonce muselo bránit nájezdu radikálů. Praha v této době disponovala pouze Litoměřicemi, Mělníkem, Kolínem, Chrudimí a Poličkou a to byla tristní bilance. Metropole byla nucena přistoupit na tzv. vršovický mír z října 1425, který byl pro pražský svaz skoro potupný, neboť v této době se mocenský i vojenský význam Prahy stal v rámci husitských Čech zcela marginálním. Přesto si oslabený pražský svaz uchoval relativní nezávislost i samostatnost.
Opět při ohrožení země intervenční armádou se všechny 4 svazy spojily proti společnému nepříteli, takže na bojišti u Ústí nad Labem v létě r. 1426 se objevila i vojska pražského svazu v čele se Zikmundem Korybutem.
Po drtivé porážce zahraničního nepřítele opět vzrostlo napětí mezi Prahou a radikály, jehož latentní příčinou byl Korybut a zástupným důvodem Hynek z Kunštátu a Poděbrad, bývalý Žižkův spolubojovník, který se přidal na Korybutovu stranu, tj. přistoupil vlastně k pražskému svazu.
Poč. r. 1427 pražský svaz ztratil Poličku a Litoměřice. S tímto fatálním vyklízením pozic hegemona se velice obtížně smiřovala nejen utrakvistická šlechta spolupracující s Prahou, ale i představitelé moci duchovní. Tito představitelé, které kdysi revoluce vynesla na samý svůj vrchol, si byli velice dobře vědomi své stavovské a intelektuální převahy, takže tato situace byla pro ně velice skličující. V rozhádaném stavu se nacházeli i pražští kněží a univerzitní mistři, kteří se rozdělili na dvě skupiny, jedna kolem mistra Příbrama a druhá v čele s Janem Rokycanou.
Představitelé Starého Města odmítali radikalizmus ve všech jeho podobách a zároveň se snažili čelit restauračním snahám roajalistické šlechty, a proto zavrhli i Korybutův dobrodružný nápad se zprostředkováním smíru mezi husity a Římem, který se nemohl obejít bez podpory katolické šlechty. Všechno úsilí v této době bylo zaměřeno i na posílení ztracených mocenských pozic Prahy.

Tyto předčasné Korybutovy záměry vrcholí převratem v Praze v dubnu 1427, v jejímž finále byl Korybut zatčen a odvezen na Valdšten, a Příbramova skupina vypovězena z Prahy. Tuto v dějinách husitské Prahy zdánlivě nepodstatnou událost lze označit za jakýsi milník, neboť pražský svaz se od těchto událostí až do vzniku druhé panské jednoty v r. 1434 stal nedílnou součástí husitského trojbloku tvořeného tábory, sirotky a severozápodočeským svazem Jakoubka z Vřesovic.
Jakou roli v tomto uskupení hrál samotný pražský svaz, je předmětem další diskuse ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Jan Hvězda z Vícemilic řečený Bzdinka sice popravu Jana Sádla z Miličína, Kostelce a Smílkova v noci z 20. na 21. říjen 1421 skutečně vykonal, avšak rozsudek smrti vynesli 20. října odpoledne (prakticky ihned poté co Jan Sádlo do Prahy dorazil) konšelé, dosazení dva dny předtím Janem Želivským po jím zinscenovaném radničním převratu.
Navzdory tomu, že staroměstská městská rada nebyla oprávněna soudit osoby stavu panského a že Jan Sádlo byl vybaven průvodním listem, zaručujícím jeho tělesnou bezpečnost, vydaným jejich předchůdci na radnici!
A to jen na základě pouhého podezření ze zrady, přičemž za jediný důkaz posloužil zápis z 27. března 1420, kterým král Zikmund Janu Sádlovi potvrdil správu statků litomyšlského biskupství až do splacení celé částky, kterou Jan Sádlo zapůjčil litomyšlskému biskupovi Alešovi z Březí (Aleš byl totiž Sádlovým příbuzným a značnou částku si od něj na zvelebení biskupství skutečně zapůjčil).
Že by starý přesvědčený kališník Jan Sádlo (který mj. 2. září 1415 pečetil stížný list do Kostnice) za tento čistě veřejnoprávní úkon Zikmundovi něco sliboval nebo se s ním dokonce tajně paktoval je přitom absurdní.

_________________
De omnibus est dubitandum.

... a v pozadí Želivský.
Ale Bzdinka se tomu snad mohl vzepřít a odmítnout to (kdyby nebyl pod přímým vlivem Želivského).

Ano. I když oni dva nám to jistě už neprozradí ...
Jan Sádlo ze Smilkova, na Čáslavském sněmu zvolený člen prozatímní vlády(!), byl nepochybně odvážný kališnický rytíř. V srpnu r. 1421 před zraky členů městské rady Želivskému bez skrupulí do očí vyčetl, že nahlodává kališnickou jednotu svým pletichařením, o němž si už cvrlikají i vrabci na střeše, ale především to, že porušuje artikul o zákazu světského panování kněží. A to byla silná káva!
Tehdy to ještě Želivský musel skousnout a vydejchat. Nikdy to však charizmatický kazatel od Panny Marie Sněžné Sádlovi neodpustil a už za dva měsíce ...

BTW. Z výše uvedeného vyplývá, že to nebylo Želivskému oprávněně vyčítáno až později a s odstupem času, ale že si toho byli nepochybně moc dobře vědomi i jeho současníci.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Aktéři převratu z dubna 1427 si museli být vědomi toho, že odstraněním Korybuta bude posíleno mocenské postavení radikálů. Důvody tohoto převratu je proto třeba hledat uvnitř metropole. Upřímně husitská část metropole, tj. konzervativnější Staré Město a radikálnější Nové Město pražské daly dohromady společný cíl.
Společným výstupem popřevratových představ duchovních představitelů obou měst bylo dvanáct smírných článků, z nichž v prvním se praví, že všichni kněží musí být poslušni "úředníka, kteréhož jsú nad sě vyvolili kněžie města našeho". Tímto úředníkem se stal Jan Rokycana.
Na základě výše uvedeného bychom se mohli domnívat, že se v období kolem převratu jednalo pouze o záležitosti týkající se duchovního stavu. Avšak je třeba si uvědomit, že se nalézáme v Praze, kde byly zájmy duchovního a světského stavu úzce propojeny. Bylo třeba zajistit výdobytky revoluce, z nichž by měli prospěch jak novoměstští radní tak také staroměstští, a Korybut se stal překážkou tohoto záměru, za kterým se skrývaly mocenské ambice, jež byly pochopitelně zaštítěny kalichem.
Na sestavení a znění výše uvedených článků se podíleli i zástupci z řad laiků a vše nasvědčuje tomu, že byla obě města zastřešena společnou nejen duchovní, ale i civilní správou resp. samosprávou.

O rok později, někdy v létě 1428 se jednota pražského dvouměstí začala rozpadat. V oblasti moci světské byly zvoleny nové rady a každé město mělo svého purkmistra. Co se týče moci duchovní, tak duchovním správcem na Starém Městě zůstal Jan Rokycana a na Novém Městě se jím stal Jakub Vlk.
Politicky sporným bodem byl rozdílný postoj obou měst k jednání se Zikmundem, které Nové Město pražské nekompromisně odmítalo v souladu s představiteli sirotků. Staré město přijalo spíše kurs táborské diplomacie Prokopa Holého.
Tyto odstředivé tendence obou měst i uskupení radikálů, které vrcholí fatálním střetem u Lipan, zmařily záměr vytvořit z metropole jednotné centrum radikálního utrakvizmu. Sirotci neváhali Nové Město začlenit do svého svazu, kdežto ze Starého Města se postupně během necelých pěti let stalo nástupiště druhé panské jednoty.
S malou nadsázkou lze konstatovat, že na Novém Městě pražském si po r. 1429 zachovala nadřazenost moc duchovní a na Starém Městě naopak moc světská.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V našem malém seriálu o poměru světské a duchovní moci jsme si ukázali, že vztah těchto dvou mocenských pilířů učení o trojím lidu se dějinami husitské revoluce i polipanského vývoje táhne jako červená nit, jejíž barva má mnohdy odstín krve. Jednalo se však také o kontroverze uvnitř světských mocenských struktur. Nejinak tomu bylo i v husitské Praze, kde revoluce první defenestrací začala a druhou defenestrací v r. 1483 taky skončila (tedy pokud za konec revoluce nepovažujeme již Lipany nebo přijetí kompaktát).
Podívejme se tedy ve stručnosti na události, které bezprostředně předcházely druhé pražské defenestraci a které byly zakončeny za půldruhého roku Kutnohorským náboženským mírem.

František Šmahel tvrdí, "že již od června pražští roajalisté plánovali pro své nepoddajné odpůrce českou předpremiéru 'bartolomějské noci'". Velice výstižně řečeno, jak vzápětí poznáme. Kdo však byl oněmi roajalisty a kdo jejich odpůrci?
Mezi ty první patřili příznivci krále Vladislava II. Jagellonského, kteří postupně mocensky ovládli Prahu, tj. radnice na Starém i Novém Městě pražském a Malou stranu, paktovali se s katolickými představiteli šlechty a hodlali Prahu vypucovat od svých utrakvistických rivalů. Ti byli oněmi nepoddajnými odpůrci. A tomuto úsilí roajalistů vycházel slabý katolický král pochopitelně všemožně vstříc.
Podobně jako v dnešní době tak i tenkrát na pražských radnicích bujela korupce a hamižné obohacování se na svůj účet. Situace, kdy se kališníci opět snažili nabýt svých ztracených pozic, tedy nutně spěla ke krizi.
A jakpak že si tu pražskou "očistu" roajalisté představovali? Součástí katolické konspirace podléhající přísnému utajení měla být likvidace snad až 80(!) kališníků. Vše bylo do nejmenších detailů připraveno, o čemž svědčí např. to, že uměle vyvolané rozepře mezi konšely pražského dvouměstí měly kamuflovat horečné přípravy směřující ke krvavé "očistné" lázni. Dnes už se dá velice obtížně zjistit, jakým způsobem měli být představitelé pražské utrakvistické opozice povražděni. Vynechme pár jiných dějinných epizod a podívejme se nyní rovnou, jak bylo toto spiknutí prozrazeno.

Král onemocněl a byly vážné obavy, aby nezemřel. Proto novoměstští konšelé nechali napsat důvěrné listy pro Zdislava a Jaroslava Šternberky, Jana Zajíce z Házmburka a Jana ze Šelmberka, aby v případě králova skonu neváhali ozbrojenou mocí obsadit Nové Město pražské. Obdobně se zachovali staroměstští radní, jejichž posel se na cestě ke dvoru, jenž momentálně sídlil v Třebíči, zastavil v Českých Budějovicích. Budějovickým radním cosi naznačil o tom, co se v Praze chystá. To se ukázalo jako fatální chyba, neboť někdo z místních radních o tom urychleně informoval někoho ze svých husitských známých v metropoli. Utrakvistická opozice na základě tohoto zjištění připravila protiakci vrcholící výše zmiňovanou druhou pražskou defenestrací. Tato "odvetná" akce však nebyla tak krvavá, jak to zamýšleli katoličtí roajalisti. Bylo to způsobeno především ohledy na krále i zahraničí. Aby aktéři převratu ukázali dobrou vůli, nezvolili nové radní ale pouze obecní starší. 26. 9. 1483 byl obsazen Vyšehrad i Pražský hrad a dílo bylo dokonáno. K tomu viz také ještě zde.
6. října byl vyhotoven dokument obsahující třiadvacet článků, jejichž dikce jakoby pocházela z počátků revoluce. Univerzita si uchovala charakter kališnického učiliště, z Prahy byli vypovězeni katolíci i jejich kněží a řeholníci. Evropa opět strnula a pro krále to byla zdrcující vnitropolitická porážka! Řím opět - pokolikáté už - zahrozil kruciátou, ale byla jiná doba, takže to nikdo nebral vážně.

K dohodě mezi králem a už zase kališnickou Prahou došlo až o celý rok později. Tečku za těmito událostmi udělal kutnohorský sněm, na němž byl schválen a přijat tzv. Kutnohorský náboženský mír ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Jedním z největších dramat v českých pozdně středověkých dějinách, které se týkalo zápasu o mocenské pojetí dvou mečů, nebo chcete-li, o nadřazenost moci světské či duchovní, byl nesmiřitelný střet mezi arcibiskupem Janem z Jenštejna a králem Václavem IV. Z mnoho let trvajícího zápasu vyšel nakonec jako vítěz český král a moc světská získala navrch nad mocí duchovní. Bylo to však Pyrrhovo vítězství!

Pouhá čtvrtina roku dělila oba mladé muže od toho, kdy stanuli na vrcholu své moci. Jeden plnou vahou své kontroverzní osobnosti usedl na český královský stolec a druhý se stal arcibiskupem. Jejich vzájemné vztahy se nejprve vyvíjely bezproblémově. K přelomu dochází na poč. 80. let 14. století, kdy se z prostopášného Jenštejna takříkajíc přes noc stal asketa (k tomu viz také zde), který chtěl udělat jakousi reformu ve své arcidiecézi, potažmo i v církvi. Vztahy mezi panovníkem a arcibiskupem se začaly kalit.
Spory vypukly v plné síle v r. 1384, kdy v kauze vyšehradské kapituly papež jmenoval arbitrem litomyšlského biskupa Jana Soběslava. Ten se toho zalekl a úkol odmítl, načež Jenštejn na něho neprozíravě uvalil klatbu a nad kapitulou dokonce interdikt. Lavina dalších události je už docela známá. Arcibiskup nechal zbořit jez na Labi králova milce Jana Čúcha ze Zásady, a proto rozzlobený král povolal Jenštejna na Karlštejn a tam ho držel po dobu nezbytně nutnou, aby mohlo být vypleněno arcibiskupovo zboží tak, že se škody dle dobových svědectví vyšplhaly až k závratné sumě 6000 pražských grošů. Jan z Jenštejna byl zároveň odvolán z funkce kancléře. Roztržka byla dokonalá a za své vzala Jenštejnova představa o církvi nezávislé na moci světské. Naopak král měl docela jasnou představu církve do značné míry podřízené panovníkovi, tj. s převahou moci světské nad duchovní. Tato představa pochopitelně konvenovala i reformní skupině pražské univerzity.
Tím však spory mezi králem a arcibiskupem zdaleka neskončily. Vyvrcholily smrtí Jana Nepomuckého alias Johánka z Pomuku. K této politováníhodné události se nehodlám vracet, neb je snad dostatečně známa a tady na DF se jí věnujeme na několik místech. Po smrti Jana Nepomuckého v r. 1393, na níž měl král lví podíl, arcibiskup poznal, že ve své arcidiecézi je "mrtvým mužem". Mimochodem – Jenštejn roku 1395 byl asi prvním, kdo svého nebohého generálního vikáře označil svatým mučedníkem. Zklamaný a zhrzený Jenštejn abdikoval. Zemřel v Římě r. 1400. Ve stejném roce přišel Václav IV. o římskou korunu. Ano, i to je ironie historie – učitelky života.

Jenštejn vypil svůj kalich hořkosti až do dna. Vítězství meče světského nad mečem duchovním pro tuto chvíli vybojované v útrobách mučírny a s pochodní v ruce však mělo taky příchuť pelyňku. Až husitská revoluce pevně třímající světský meč ve své ruce tuto kapitolu uzavřela, když vtělila do svého programu, do jednoho ze čtyř atikulů, zákaz světského panování kněží. Nakonec o tom je celé toto téma ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Významným počinem husitů na jihozápadní hranici následujícím krátce po klatovské mobilizaci se stává sjezd v Písku 6. února 1426. Sešli se tu zástupci husitských měst představujících řetěz hlavních pevností na přístupových cestách z Dolního Bavorska a Horní Falce - vedle domácího Písku to byly Domažlice, Klatovy, Sušice a Prachatice. Rovněž zástupci husitské šlechty zastoupené na píseckém sjezdu náleželi mezi držitele strategicky důležitých pošumavských pohraničních hradů - Jan Smil z Křemže na Husi, Přibík Klenovský na Klenové a Petr Zmrzlík ze Svojšína na Kašperce s bratrem Janem.
V programovém prohlášení husitského pohraničního svazu nechybí obligátní stanovisko o hájení čtyř pražských artikulů, ale jinak lze - spíše ovšem mezi řádky - vyčíst zjevnou emancipaci z moci Tábora zaujatého soupeřením s Prahou a orientovaného především na výpady přes rakouskou hranici. Proti táborskému terorismu je zřejmě namířeno i prohlášení o způsobu válčení a šíření husitské víry:''...čtením Kristovým a zákonem jeho svatým i doktoróv svatých ... beze všech bojóv tělesných, násilé, ukrutenstvie, obtieženie neřádných i útiskóv všelikterakých...'' Účastníci píseckého sjezdu apelují na smysl evangelií a slibují vystříhat se ''bojóv neřádných a nekřesťanských a v písmě zákona nového nezaložených...'' a užívat ''boje řádného a křesťanského ... ne z své vůle, ale z núze (!)''.
Z manifestu píseckého sjezdu zaslaného knížeti Zikmundovi Korybutovi, radám a obcím třech pražských měst a univerzitním mistrům zaznívá silný despekt k vzájemným bojům mezi husitskými svazy, proti kterým je akcentována obrana proti zahraniční intervenci. Signatáři manifestu totiž ''země české řádně pomocni chtie býti od cizozemcuov...'' a s jinými českými kraji a městy jsou ochotni podřídit se obecně přijatému zemskému řádu.
Pohraniční husitský svaz ustavený na píseckém sjezdu nezůstal, zdá se, jen u programového prohlášení. Jakmile přešla nejhorší zima, zaútočili husité opatřeni obléhací artilerií znovu na Maldmúnchen...
(podle Kroniky česko-bavorské hranice, jejíž první díl končí právě rokem 1426)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.