národně-osvobozenecký boj
To už jsem četl, ale v Mackově "Husitském revolučním hnutí".
Aby bylo dost matérie na "hádání", tak připojím i svůj pohled na světla a stíny v husitství. Bohužel je to dlouhé, moc dlouhé. Ale alespoň mám jistotu, že na to bude ( možná) reagovat pouze ti, kdo se v husitství vyznají a baví je to, protože povrchní zájemce o husitství ta délka textu skutečně odradí
Bude to husitství střízlivě viděno, vyváženo a zhodnoceno. Proč? Protože je to nutné. Husitství je jakýmsi traumatem, otřesem, ale i mimořádným obdobím našich dějin, u kterého se jeho hodnocení prudce mění. Od nepochopení, odmítání, nenávisti a odporu, až po přehnané vychvalování, přeceňování jeho významu a oslavování. Husitství nelze hodnotit bez toho, aniž by ho člověk alespoň částečně pochopil. Dříve a dnes se u husitství oslavovaly světlé stránky na úkor těch stinných, které byly naopak potlačovány. Jenže bylo a je tomu i naopak, tedy neúměrné odsuzování a vynášení stinných stránek na úkor těch dobrých.
O tom, že husitství ovlivnilo české dějiny na další staletí není potřeba pochybovat. Z tohoto důvodu je husitství významným obdobím našich dějin. Stačí zmínit důsledky husitství - vznik kališnické církve a tedy i vznik dvojvěří v českých zemích, nárůst národního vědomí a upevnění češství jako politické síly, která určuje běh naší země, přestavba společenských řádů, kdy církev ztratila své výsadní postavení, vznik stavovství, atd. Husitství a česká reformace byla prvním článkem pozdějších evropských reformací. Husitství bylo reformací, která předběhla o sto let hlavní evropské reformace. To je také nutno zmínit a mít na paměti. Teď si rozebereme záporné a kladné stránky husitství a podíváme se na čtyři základní okruhy, které jsou terčem rozbrojů a rozdílých hodnocení:
1. Husitské války zpustošily a oslabily České království a ostatní české korunní země
To je nesporné. Dlouhé války vyčerpaly zemi. Neustálé boje, vypalování klášterů, hradů, měst a vesnic, neustálé pochody vojsk, plenění, vyjídání venkova husitskými i zahraničními vojsky, to vše hospodářsky oslabilo naše země. Ceny potravin rostly, obyvatelé na venkově hladověli, protože jejich úroda byla často zničena nebo uloupena. Vyhladovělé obyvatelstvo snadno podléhalo nákazám a nemocím. V pozdějších dobách se polním vojskům již ani potraviny nedostávaly a nemohla se uživit na českém území, a tak podnikala jízdy do okolních zemí.
To byl osud zemí ve středověku a středověkých válkách. Neúroda a hlad byl zlý. Jenže stačilo pár let míru nebo následující nadúroda v důsledku příznivých přírodních podmínek a země zase vzkvétala. Mír byl ve středověku vzácný, ale české země na něj měly ve středověku a novověku mimořádné štěstí. V letech 1310 - 1402 se českým zemím válčení na malé vyjímky vyhlo a hladomory byly spíše vzácné a většinou omezené na určité oblasti. Platí to i o letech správcování a vlády Jiříka z Podebrad ve 40., 50, a 60. letech 15 století. Teprve váka z let 1467 - 1471 znovu zasáhla do českých zemí. Většinou se ale bojovalo na území Moravy a východních Čech, takže většina oblastí Čech byla bezprostředně ušetřena války. A za vlády Jagellonců a prvních Habsburků požívaly české země neuvěřitelně dlouho dobu míru. Něco takového evropské země Čechám a Moravě záviděly. Proto je třeba mít na paměti, že husitské války sice poničily české země, ale z hlediska středověkých a českých poměrů šlo o vzácně zlé válečné období, které si naše země vybraly za předcházející a následující období vrchovatě.
Pokles a úmrtí obyvatel za husitských válek byl, ale nebylo to nic takového, jako poznaly naše země v kruté třicetileté válce. Celkový počet mrtvých v důsledku husitských válek nebyl jistě větší, než jaký postihl naše země například za morových epidemií roku 1380 - 1381. Horší však byl nedostatek surovin a potravin, které se do Čech dovážely z ciziny. Okolní české země nastolily obchodní blokádu a obchodníci se báli jezdit do nebezpečné země. V českých zemí se nedostávalo soli, koření, jižního ovoce, solených mořských ryb, vína, olivového oleje a dobytka. Nedostávalo se také kvalitních suken, hedvábí, kožešin nebo plátna. Nebyly to věci, které byly nutné k přežití, ale jejich nedostatek byl citelně znát
2. Krutý způsob vedení boje, boření klášterů a husitské vojenství
Středověk byl krutou dobou a středověké války se vedly tak, aby byl nepřítel donucen uzavřít příměří, mír nebo přistoupit na podmínky nepřítele. Jakým způsobem se to dělo víme - plenění a pálení území nepřítele, braní zajatců, krutosti na obyvatelstvu, zničení a pobrání úrody, atd. Boj se v českým zemích rozhořel tak, že oddíly katolických pánů a královské prozatimní vlády ničily a rozháněly husitské srazy, útočily na husitská procesí, kde byli i ženy a děti, brali zajatce a veřejně je mučili a popravovali. Je pochopitelné, že se husité začali ozbrojovat a bránit. Je také pravda, že předchozí křivdy vyplouvaly na povrch a objevovala se msta, touha po odplatě a oplácení stejným. Po příchodu křižáckých vojsk, která si počínala nemilosrdně a vraždila bezbranné a ničila český venkov, se nenávist husitů přenášela převážně na německé obyvatelstvo, jež se stavělo k českému živlu a husitství nepřátelsky, a proti katolické většině, která pomáhala v trestání husitů. Husité válku nechtěli, byla jim vnucena. Po roce 1424 byly všechny husitské pokusy o jednání a mír odmítány a musela to být právě polní vojska, která zničením křížových výprav a výpravami do zhraničí přinutila Zikmunda a církev k jednání.
Že se vojsko na území nepřítele dopouští zvěrstev je pochopitelné, ale že se dopouští krutostí i na vlastním obyvatelstvu a ženách s dětmi již tolik pochopitelné není. Ale uvědomit si musíme jednu věc. Tolik opakované a vyzvedávané krutosti na poražených a obyvatelích měst jsou v letech Žižkovy nesmiřitelnosti případy, které se dají vyčíslit na několik desítek. V letech 1424 - 1434 pak představují pouze vzácnost (nepočítáme-li zahraniční výpravy). I Žižka, vždy jednající za plné prosazení čtyř artikulů, dával městům a hradům možnost podrobit se. Pokud se tak stalo, tak se obyvatelům měst většinou nic nestalo. Horší to bylo u těch obyvatel, kteří se odmítli vzdát, pak byl Žižka totiž nemilosrdný a v některých případech došlo k brutalitám. Platí to i o druhé straně, protože křižáci a katolické oddíly si počínali stejně krutě a ještě více.
Co se týče nebrání a nešetření zajatců, tak tady je hlavní důvod v tom, že nepřátelská strana odmítala dohodu o rytířském způsobu boje a odmítala za své zajatce husitům platit. V boji pak husité nešetřili nikoho, protože zajatci ztráceli svou cenu. Zní to krutě, ale je to tak. U boření klášterů a ničení jejich výzdob je to těžší. Husitství vzešlo z obrody církve, kárání rozmařilosti kněží a kostelů a z požadavku návratu k prvotní chudobě církve. Odtud tedy tolikrát zmiňované obrazoborectví. Ničení a boření klášterů postihlo asi šest desítek klášterů. Tím utrpělo české gotické umění, ale stále v našich zemí zbylo dost klášterů. Jistě více, než by podle velikosti Čech mělo naší zemi připadat. Platí to i o hradech. Odvrácenou tvář husitství nesporně tvoří upalování kněží a mnichů, kteří se odmítli přidat ke kalichu. Kněží a mnichů bylo upáleno několik stovek. V husitských představách nemohl mít duchovní odmítající kalich právo na život. Byl pro ně nepřítelem. Nepřáteli byli pro husitství i odchylky od husitské věrouky - pikartisté a adamité.
Husitské vojenství bylo přelomové. Použití vozové hradby, děl a palných zbraní bylo pro evropské vojenství průkopnické. Husitské války byly prvními stálými válkami, kde se běžně používalo palných zbraní a děl. Vítězství nad křižáky byla slavná a přispívala k rozšíření české válečnické slávy do všech koutů Evropy, stejně tak jako netradiční způsob boje, který ukázal evropskému vojenství cestu ze středověku do novověku. Čeští bojovníci byli považováni za odvážné, kruté a schopné. Husitská převaha na válečném poli byla dílem i stálých polních vojsk. Ta sice nakonec zanikla kvůli nevyhnutelnosti procesu (stálé vojsko a jeho muži viděli v boji smysl své existence, důsledné hájení čtyř artikulů až do smrti bylo již nemožné a obava bojovníků ze ztrát svých jistot nedovolovala vojsko rozpustit), ale byla skutečně prvním stálým vojskem v Evropě. V českých zemích byla další stálá armáda až ta, kterou vytvořil Albrecht z Valdštejna ve 20. letech 17. století. Navíc nepoměr sil a bojová morálka a odhodlání a umění vítězit dělají z husitských vojsk skutečný předmět obdivu a hrdosti.
Důležité bylo, že během husitských válek nepřišlo České království o žádnou ze svých korunních zemí, ačkoli to mohlo hrozit (odměna či zástava za vojenské služby okolních vládců). Tady je však hlavní důvod v Zikmundově nekompromisním přístupu, kdy v českých zemích viděl strategickou část svazku německé říše a nechtěl České království oslabit. Jedinou vyjímkou byla Morava. Jenže Zikmund jí předal do správy svému budoucímu následníkovi Albrechtovi, který pak spojení Čech a Moravy znovu obnovil.
3. Když múzy mlčí a duchovní stránka husitství
Za války múzy obvykle mlčí. Pochopitelně, protože lidé mají jiné starosti. Trápí je strach ze smrti, z hladu, že přijdou o střechu nad hlavou nebo o majetek. Husitské války v Čechách a na Moravě zastavily stavební ruch, který ale ani předtím za časů Václava IV. nebyl nijak oslnivý. Platí to o stavitelství a s ním spojeného umění, jako je sochařství, malířství nebo literatura. Kronikářství nekvetlo ani před válkami, ale právě bouřlivé děje husitství k sobě strhly pozornost kronikářů zahraničních i "probuzených" domácích. Příkladem budiž Staré letopisy české, kronika Vavřince z Březové, vyprávění Petra z Mladoňovic, Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, kronika Bartoška z Drahonic, zápisy a deníky z jednání na koncilu v Basileji, atd. Zmínit musíme také Českou kroniku od Eneáše Silviuse Piccoliminiho, pozdějšího papeže. Nedílnou součástí literatury za husitství jsou husitské písně, manifesty, listy a jiné, které ukazují na národní a literární vyspělost, jenž nebyla v Evropě obvyklá.
Prostředí a mravy v českých zemích zdrsněly a otupěly. Vzdělanost uvadala i díky provinčnosti pražské univerzity a její nečinnosti během války. Dekret kutnohorský změnil evropskou univerzitu v univerzitu českou a reformní. Původní záměr Karla IV. však byl ten, aby sice sloužila univerzita domácím lidem, kteří již nebudou muset za vzděláním do ciziny, ale zároveń také, aby cizinci přijížděli za vděláním do Prahy. Během válek se nedostávalo vzdělanosti v oblasti teologie a práva, takže se stalo, že v Čechách znala církevní právo a práva obecně jen hrstka lidí. Ale opět není vše jen černobílé, protože i nejzatvrzelejší odpůrci husitství nemohli upřít, že kdejaká husitská žena znala Bibli a Písmo lépe, než mnoho církevních a koncilních otců. V Basileji například i obsluha vozů a stájníci z Čech vykládali obyvatelům učení z Bible a husitští zástupci na koncilu si zase ztěžovali, jak zanedbaná je knihovna v Basileji.
Husitství bylo z počátku i později, i když v okleštěné podobě, vedeno ušlechtilými myšlenkami. Husitský program byl zakotven ve čtyřech pražských artikulech, tedy v programu, za který husité prolévali krev a bojovali. Seznámí-li se člověk s obsahem artikulů, tak zjistí, že v něm není žádný z požadavků, za které se ve středověku a v pozdějších obdobích obvykle válčilo. Žádný požadavek po územním zisku, získání vlivu, majetku, privilegií nebo výhod. Husité chtěli napravit společnost a vytvořit společnost jinou a lepší. Požadavek přijímat z kalicha byl sice odchylkou a herezí od katolické víry, ale nebyl odchylkou od Písma. Požadavek svobodného kázání slova božího byl požadavkem po svobodném vyjádření. Požadavek trestání smrtelných hříchů byl požadevkem po lepším a důstojném světě. A požadavek po zrušení světského panování církve? Cožpak to nebyl úmysl oprostit spasitelnou církev od zlořádů, majetku, pýchy, lačnosti a jiných špatností? A nebyl to první předstupeň k tomu, aby moc a vliv v rukou jedné instituce politické a majetkové, přešla do rukou většiny, tedy předstupeň demokracie? Jak je vidět, tak husitství předstihlo svou dobu a žádalo mnohé z toho, co přicházející humanismus, osvícenství a demokracie.
Zápal a víra v ušlechtilost myšlenek a nesobeckou snahu o nápravu dělají z husitství významnou složku našeho historického povědomí. Husité bránili svou zem a své artikuly, o kterých věděli, že mohou být cestou k lepším zítřkům. To jim dávalo odvahu, kterou středověk ještě nepoznal. Duchovní stránka husitství je tedy světlá. Světí účel prostředky? Ne, ale jinou možnost než obranu a boj husité neměli a nemohli mít. Odvrácenou tváří pak je, že nadšení, zápal a ideály časem zmizely. Nahradilo je lakomství, touha po majetku a moci. Ne u všech, ale u většiny ano. "Zlý" Žižka, který se nedal koupit a věřil ve čtyři artikuly, je zatracován, zatímco "přeběhlíci" na straně panské jednoty, která zničila polní vojska, jsou oslavováni jako hrdinové. A Jan Roháč z Dubé, který se zhoupl na zlaté oprátce, je obviňován z podvodu, když jeho hrad Sion nebyl hrad, ale hrádek a odpočinkové sídlo, o které nikdo hrdině nebojoval. Přitom Jan Roháč z Dubé byl poslední idealista a nedal se koupit a nezradil své svědomí.
Husitství a jeho účastníci byli vzorem pro generace národních obrozenců, kteří nesobecky budili národ ze spánku. Byli vzorem i pro statečné legionáře, kteří bojovali za vznik a obnovu své země. Byli ale také vzorem komunistům, kteří z nich udělali revolucionáře a třídní hrdiny. Bezděky tak vrhli stín na celou epochu husitství, kterého se dodnes husitství nezbavilo. Husova socha na Staroměstkém náměstí v Praze je pro mnohé jen symbolem zaslepených vlastenců z počátku 20. století, stejně jako je Žižkova socha na Vítkově symbolem komunismu, a tak jako je oprýskaná a zapomenutá socha Jana Roháče z Dubé na Sionu symbolem lži a podvodu. Husitství ale není tvořeno těmi, kteří ho zneužívají, ale je tvořeno samo sebou. Střízlivý a nekritický pohled je v tomto případě nutností.
4. Husitství zavedlo české země do izolace a způsobilo politický úpadek
Ve středověku neexistovalo horší slovo a pojem, než "kacíř". Kdo byl kacířem, tak ten byl vyvrhelem a nepřítelem. Byl zbloudilou a černou ovečkou, která se odchýlila od pokojného stádečka. Taková ovečka se musela přivézt zpět do stáda, a bylo jedno, jakými prostředky. Když se to nepodařilo, tak byla vyvržena z lůna církve a zničena. Platilo to u jednotlivců a sekt, nemohlo to ale platit u většiny národa. Když se většina Čechů přihlásila ke kalichu, tak byli Češi v očích Evropy a křesťanstva kacířským národem. Je jasné, že poté přerušily okolní země styky obchodní, hospodářské, politické a kulturní s takovou zemí. České země se ocitly v izolaci a v situaci, kdy se k nim chovaly nepřátelsky skoro všechny tehdejší země. Nejhorší bylo, že se takové pověsti nemohly Čechy zbavit po celá desetiletí od konce husitských válek. Teprve přelom 15. a 16. století vrátil české země tam, odkud na začátku 15. století vypadly, tedy zečlěněné do propojeného evropského vývoje.
Jestliže byly české země žádaným zbožím po celé úspěšné 13. a 14. století, pak se po roce 1437 toto změnilo. V těžkých letech bezkráloví 1439 - 1453 o českou korunu nikdo nestál. A to i přesto, že léta Jiříkova správcovství české země pozvedly ve všech směrech. Přistoupit na kompaktáta, bez jejichž uznání by žádný panovník nemohl být v Čechách přijat a zvolen, by znamenalo pro budoucího majitele království značné nebezpečí a risk, že se zaplete do vnitřních sporů země, kterým rozuměl jen málokdo, a že se může dostat do křížku s papežem. Husitské války odcizily většinu evropských zemí od Čech a nepřidaly jim na dobré pověsti, které se těšily po douhou dobu. Díky husitství vypadly naše země na chvíli z evropského vývoje a šly si svou vlastní cestou. Pak se sice vrátily zpět, ale jistý náskok ostatních zemí Čechy doháněly těžko.
Husitství pokles významu českých zemí v evropské a středoevropské politice nezpůsobilo. To způsobily převratné změny ve všech oblastech země, kterými prošly západní evropské státy během 14. století. Právě ty změny, které během husitství na české země teprve čekaly. Když k tomu připočteme nezpůsobilost Václava IV. vládnout říši a rozvrat mezi Lucemburky, tak máme rázem před očima rok 1400 a ztrátu říšského trůnu. To byl onen předěl, kdy význam českých zemí pomalu klesal. Husitství a husitské války tento pozvolný proces pouze urychlily. České země byly za vlády Jagellonců a prvních Habsburků silné hospodářsky i ekonomicky, ne nadarmo byly hlavním článkem vznikající habsburské říše, ale v politické oblasti byla naším zemím přidělena poněkud skromnější role, než jaké se jim dostalo ve 13. a 14. století.
Závěr? Ať si ho udělá každý sám...