Tato bitva z května 1420 patří mezi první boje husitských válek, ale zdá se, že nevešla v obecnou známost. Snad pro svůj nevelký rozsah i význam. Přesto se k ní váže jedno zajímavé prvenství: byla to první bitva husitů se zahraničním nepřítelem.
Když byla 17. března 1420 vyhlášena ve Vratislavi 1. kruciáta, odpověděli 3. dubna pražští husitští vůdci
manifestem vyzývající všechny věrné Čechy k obraně vlasti.
Druhý manifest z 18.-20. dubna adresovaný všemu obyvatelstvu Království českého a Markrabství moravského autorizoval sám nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka. V této době již na jihu a západě Čech zuřila občanská válka iniciovaná tábority. V ostatních částech země však byla situace jiná a situace zde ještě k válce nedospěla. Na základě mobilizačních výzev z Prahy shromáždili východočeští vůdci (Hynek Krušina z Lichtenburka, kněz Ambrož aj.) na vrchu Oreb u Třebechovic početné vojsko, které 2. května dorazilo do Prahy. Zikmundova intervenční armáda překročila českou hranici někdy koncem dubna, 3. května obsadila bez boje Hradec Králové a pokračovala do Kutné Hory.
Dalším shromaždištěm zemské hotovosti byl
vrch Melechov (původně Nelechov) mezi hrady Ledeč nad Sázavou a Lipnicí. Tento vrch je též označován jako posázavský Oreb (Hájkova kronika). Vojsko, které s velkou pravděpodobností vyzbrojil děly a vozy sám Čeněk z Vartenberka ze zbrojnice svého hradu Lipnice či okolních měst, bylo určeno k obraně Prahy před křižáky, kam však bohužel nikdy nedorazilo.
Ve studii Pavla Rouse (Havlíčkobrodsko č. 10) je zajímavý kompilační popis bitvy pod Melechovem, který poskládal popisy z kroniky Vavřince z Březové (vč. staročeské verze), Kroniky univerzity pražské, Hájkovy kroniky a její rozšířené verze od J.F.Beckovského - Poselkyně starých příběhů českých. Domnívá se totiž, že existoval podrobnější popis bitvy, ze kterého Vavřinec napsal do své kroniky stručný výtah a který měl Hájek ještě k dispozici. Výsledná "montáž" vypadá s nepatrnými úpravami takto:
"Asi pak v témž čase, když byl uherský král Zikmund na Horách Kutných, shromáždilo se jiné množství vesničanů (sedláků), milovníků přijímání z kalicha obojího pohlaví s uhlíři, kterých bylo mezi nimi nejvíc (bylo to vůbec první vojsko, které uhlíři postavili), na jedné hoře uprostřed mezi Ledčí a hradem Lipnicí na obranu pravdy a přijímání z kalicha.
A když to uslyšeli horníci a zvláště erckaféři, padl nemalý strach na Kutnohorské. Proto poslali vyjednavače k těm uhlířům a žádali je, aby nepokračovali v takovém zahálení a nezdržovali pro ně dodávky uhlí. Působili přitom lichotivými slovy a četnými dary, které přitom poslali hanykéřům (= zástupcům uhlířských obvodů, pozn. MP)
a prosili je, aby ten lid z moci svých úřadů vrátili zase k práci a přikázali vozit uhlí ke Kutným Horám do hutí, že jim chtějí za uhlí dobře platit. Když to uslyšeli mnozí uhlíři, kteří byli pracovitější, vrátili se do svých domovů. Kutnohorští tak získali přemnoho uhlířů, aby se vrátili domů a dováželi uhlí do Hor.
A když se z jejich strany poněkud umenšilo shromáždění a když pak jiní a zvláště ti uhlíři, kterým byla zahálka milá, zjistili, že jich ubývá, povolali kněze Petra, faráře z Ledče a přikázali mu, aby před nimi nesl tělo Boží v monstranci. Což když on musel učinit, rychle se dali na cestu se svátostí těla Kristova a zpívali ti, kteří si umínili jíti k spolubratřím na Tábor neboli na Hradiště. Tu jel nenadále král Zikmund z Kutné Hory, potkal se s nimi a když se dozvěděl, kdo jsou, rozkázal své jízdě, aby na ně udeřila a všechny je pobila. A tak je znenadání v polích napadl ozbrojený lid poslaný od krále z Hor, ale sedláci mnozí, když to viděli, statečně se začali bránit. Obklopivše se vozy, stříleli na ně kamením a střelami z děl a samostřílů. A tak ačkoliv byli jezdci dobře ozbrojeni, dobrých dvacet na jednoho sedláka, jak se tvrdí, přece se nijak neodvážili zaútočiti na neozbrojené sedláky. Královští zastřelili z kuší a luků okolo čtrnácti pěších, ale protože se jízdě bojuje v lese s pěšími těžko a když mnozí z královských byli zraněni a několik jich zabito, začali se s hanbou a s mnoha raněnými vracet na Hory Kutné. Ale jeden z nich napnuv samostříl, smrtelně střelil do hlavy pana Petra, faráře z Ledče, který byl tehdy mezi tím houfem sedláků. Petr hned padl i s monstrancí a zemřel. A tak se světští lidé (sedláci, ostatní) rozptýleni jako ovce bez pastýře, vrátili domů (rozeběhli). A pak tu dřevěnou monstranci i se svátostí vzal Vávra, rychtář ze Zahrádky, nesl ji důstojně před nimi, až přitáhli k táborům. Někteří ovšem mnozí se na té cestě z houfu potajmu rozešli a vrátili se do svých domovů k ženám a dětem."Ta bitva se odehrála pravděpodobně 18. května 1420 u dnešní obce Bojiště asi 4 km SV od vrcholu hory Melechov. Zajímavé je, že Zikmundova jízda napadla husity "v polích", ti se "obklopili vozy", tj. postavili vozovou hradbu. Následně je ale zmiňován obtížný boj jízdy s pěšími v lese, takže se zdá, že hradba byla postavena v lese (?). Tedy opět mnoho otazníků, jak to vlastně bylo a to máme k dispozici poměrně hodně informací. Podle uvedené studie P. Rouse se zdá, že vojsko se sice sešlo a bylo vyzbrojeno, ale nebyl vytvořen velitelský sbor a nebyly vydány potřebné rozkazy. Během čekání (pravděpodobně na rozkazy Č. z Vartenberka) se z ležení vytratila šlechta i kněží.
Každopádně se mi ten popis líbí, protože v něm vidím mentalitu normálního člověka a ne zidealizovaný model uvědomělého božího bojovníka.