S tímto názorem se pochopitelně nemohu zcela ztotožnit, nicméně je to velice zajímavé téma.
Tábor nelze posuzovat prizmatem jediného okamžiku, ale především v "jeho" souřadnici času, která je relativně dlouhá, neb začíná jeho vznikem v r. 1420 a končí v r. 1452, kdy město otevřelo brány zemskému správci a budoucímu husitskému králi Jiřímu z Poděbrad, tj. v roce, který považujeme za konec táborské republiky. Pochopitelně píšu o době, která nás zajímá především.
Je to období, které začíná slibně. Táborská komuna (bolševik tomu říkal komunizmus) byla vlastně první spotřební komunou v dějinách. Bylo to však tak nadčasové uspořádání společnosti, že nemohlo mít naději na delší trvání. Dalším milníkem v dějinách Tábora jsou Lipany (1434) a přijetí kompaktát (1436), aby se zanedlouho revoluční éra Tábora uzavřela v již zmiňovaném roce 1452.
Táborská komuna je následována obdobím budování vojenských struktur na jedné straně a na straně druhé chiliastickou fází ideového zrání této městské republiky. Nejlevicovější frakce husitství jsou poraženy a vystřídány, resp. proměněny ve specifické táborské pojetí husitské "konfese", nejvíce se odlišující v liturgii a eucharistii. Tábor nabývá rysů teokratické společnosti vrcholící Žižkovým odchodem z Tábora v r. 1423.
Hlavním představitelem táborské církve se stává senior Mikuláš z Pelhřimova a později obdobné místo v oblasti nově se tvořících vojenských struktur zaujal Prokop Holý. Na rozdíl od Žižky, vyznačujícího se neustálou skepsí k táborským kněžím, Prokopovi nedělá problém koexistence táborského kléru a obce polem pracující. Po Žižkově smrti se postupně vytváří a utužuje táborsko-sirotčí unie, jejímž základem i garantem jsou právě obce polem pracující a jejíž vítězné tažení je zakončeno porážkou u Lipan.
Je známo, že tato porážka neznamená konec husitského Tábora – jak se ještě dnes mnozí mylně domnívají -, ale znamená konec polních bratrstev a radikálního husitství. Nakrátko se novým pořádkům vzepřel jen starý táborita Jan Roháč z Dubé, neschopný však v nových podmínkách vítězného umírněného proudu obnovit zašlou slávu Tábora. I když táborité kompaktáta nepřijali, přesto Zikmund Táboru v r. 1437 udělil status královského města. Byl to promyšlený a zcela pragmatický tah, kterým sice město jisté výhody získalo, ale zároveň přestalo být centrem radikálního husitství. Na poč. 40. let 15. st. se Tábor ocitl v defenzívě, jakou ve své historii nezažil. Husitská umírněná majorita už nechtěla dále vést žabomyší teologické spory s Biskupcovou církví a jejími ideology. A tak se po r. 1452 hrdý Tábor nakonec musel podrobit husitství Poděbradovy éry.
Z výše uvedeného
velice stručného(!) nástinu vyplývá, jakými peripetiemi prošel vývoj Tábora, jak pestrobarevná a zároveň rozporů plná byla jeho husitská historie. A proto nelze jednoznačně říci, čím Tábor v oněch pohnutých dobách husitských válek a doby Poděbradovy byl z výše naznačených odpovědí. Jedno je však zcela zřejmé. Nebyl "ideálním spravedlivým státem", od něhož byl na hony vzdálen. Tedy s čestnou výjimkou krátkého období spotřební komuny ...
Něco k tématu husitského Tábora najdete také v
tématu "moc světská vs. duchovní" především v těchto příspěvcích:
http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?p=10501#p10501
http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?p=10756#p10756
http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?p=11091#p11091