Na to, jak významnou postavou Želivský byl v prvních letech husitství, je tu až podezřele málo odpovědí. Čím to? Zřejmě je pro většinu zájemců o husitství Želivský ještě víc kontroverznější postavou, než Žižka, protože na něj se alespoň snadno kydá hnůj, ale na Želivského se těžko něco hledá, protože on sám je těžko uchopitelnou a složitou postavu.
Želivský byl osobně člověkem jistě energickým, rozhodným a radikálním. Sám nejspíše pocházel z prostředí městské chudiny, protože by to vysvětlovalo jeho silné přilnutí k husitství. Ale Želivský přilnul k husitství proto, protože husitství nemělo jen obrodně-církevní požadavky, ale mělo také silné sociální požadavky mířící k odstranění třídních rozdílů. Želivský hnal sociální požadavky prostřednictvím novoměstské chudiny až k radikalismu a diktatuře.
Chápal, že obrodné myšlenky jsou sice dobré, ale bez toho, aby se požadavky a sny změnily v činy, tak budou jen prázdnými slovy. Jako kněz neuznával disputace (v husitském pojetí spíše hádání) kněžích, ale uznával fyzický boj proti odpůrcům kalicha. V příčině všeho zla viděl třídní rozdíly, sociální kleště, kdy chudí neměli co k snědku, a bohatí měšťané měli v Praze i několik domů. Využíval chudinu jako mocnou zbraň k nátlaku. Káral rozmařilou církev, panstvo, měšťany i odpůrce kalicha.
Želivský byl větším nepřítelem klášterů, než "zlý" Žižka, protože v mniších viděl pouze skupinu, která žije v rozporu s Písmem a parazituje na chudých a strhává se sebou zbytek církve. Využíval skrytých tužeb lidí a kázal to, co chtěli slyšet. Ale významnou postavou v husitských Čechách byl tím, že spojoval reformní myšlenky se sociální změnou. Vybíral si k tomu však prostředek, který byl účinný je krátkodobě - politický nátlak chudiny. Svá vítězství využíval však většinou ke svému postavení a k jeho upevnění. Tím vytvářel tady již zmiňovanou teokracii, která byla v rozporu s artikuly a vadila mnohým.
Svou působnost Želivský omezoval na Prahu a její svaz a křížil tak Žižkovy plány na všehusitskou jednotu. Tím se odcizili. Nehledě na to, že Žižkovi vadilo jakékoli porušování artikulů, v tomto případě požadavek na zákaz světského panování církve.