Ovšem také dodej, že praktikuješ věci, které jsou s obecným křesťanstvím (bez ohledu na jednotlivé konfese) jen těžko slučitelné, nebo úplně neslučitelné. Odkazy Tebou zde poskytované jsou o tom dostačujícím svědectvím. Kristus se nemůže spolčit s Beliálem, jak víme.

Hovořme o jakémsi spiše přehlédnutí, než záměru.

_________________
Ut omnes unum sint.

Ahoj Dášo. Řeknu Ti (navrhuji tykání) co se pro mne pod pojmem "praktikující v kostele" skrývá. Jsou to svátosti. Tyto svátosti ustanovil ve své milosti Kristus. Ustanovil je pro svůj vyvolený lid, pro své křesťany. Svátosti jsou od toho aby v tomto čase milosti očišťovaly svobodu našeho ducha od otroctví hříchu. Pokud náš duch není svobodný a je zotročený hříchem tak Boha svým duchem nevnímáme. Snažíme se jej pak vnímat rozumářským pojetím. S tohoto názorového rozumářského pojetí pak vycházejí všechny ty staleté rozličné náboženské ideologie - často ve vzájemném střetu. Pokud křesťan očistí prostřednictvím svátostí svého ducha natolik aby mohl začít vnímat Boha, začne jej Bůh vést sám. V tom je celá finta. Vnímat Boha svým duchem. To co pak následuje je růst osobnosti, hlubší poznání v duchovních oblastech a rostoucí síla vlastního ducha. Tak se poznají skuteční křesťané. Duch Svatý je spojuje a oni svým svobodným duchem osvobozují jiné. Proto jsou Kristovi svátosti tak důležité pro náš duchovní růst. Je třeba však dobře rozlišit od honosně obřadního ale často povrchního přijetí svátosti a pravého přijetí duchovního. Správné rozlišení přijetí dá vždy hodně práce. První nebezpečná jáma na této cestě je to, že pod oblastí duchovna si všichni představují svoje duševno a to většinou ve formě pozitivních pocitů. Ovšem není pocit jako pocit. Pocity vycházející s těla jsou vyvolány chemií lidského těla. Pocit vycházející z ducha vychází ze svobodné vůle a je inspirován Duchem Svatým. Tyto dva pocity se v nás zdánlivě spojí v jeden. Spojí se v naší psyché neboli duši nebo jak se říká v srdci. Jistě sama znáš pocit lásky, tu úžasnou srdeční záležitost. Je to jedna láska, ale když ji člověk začne ve svém nitru zkoumat zjistí, že jsou dvě. Jedna pochází s těla a vyvolává přijemné touhy a druhá vychází z ducha a je nesmírně čistá. Když se obě spojí vzniká něco nebývale krásného. A spojují se v naší duši. Duše totiž není ničím jiným než živou reakcí mezi našim duchem a tělem. Proto je ke správnému přijímání svátostí velmi důležíte umět ve svém nitru správně od sebe rozlišit projev našeho ducha, duše a těla. Jinak je v tom velký chaos který Boží nepřítel mistrně využívá v náš neprospěch.
Bůh Otec je duchová bytost a mluví k našemu duchu v duchovnu. Proto je pro křesťana nesmírně důležité očistit svého ducha natolik aby mohl vnímat Boha on-line. Pak již nepotřebuje aby mu někdo vtloukal do hlavy staleté náboženské ideologie ve kterých je často zakuklena antikristova lež. První křesťané nepotřebovali knihy. To co je spojovalo byl Duch Svatý. Vnímali jej dobře proto, že byl na ně vylit díky Kristově oběti. Tak tomu může být i dnes. Jenom nesmíme hledat pravdu u lidí ale u Boha. Duchovní způsob přijetí svátostí je pro mne nesmírně důležitý. Tak tohle si představuji pod pojmem "praktikovat v kostele".
A na závěr Ti něco řeknu.
Každý kdo odsuzuje, špiní, pomlouvá svého křesťanského spolubratra na základě vlastní náboženské ideologie je služebník antikrista. Takový služebník ať se rychle rozpomene na Kristova slova k Petrovi které pronesl chvilku po tom co mu svěřil svou církev. ODSTUP ODE MNE SATANE!

Když někdo vyzná, že je křesťan jak se nazývá ten kdo na něj za to plive?!
Skuteční křesťané mají od začátku jen jednoho nepřítele kterému jsou trnem v oku.
Ten kdo tomuto nepříteli slouží není schopen milovat a proto ani odpouštět, slepě odsuzuje a místo pomoci spolubratra zatracuje. Tyto negativní duchovní vlastnosti jsou neklamným znamením služebníků antikrista. Podle svého "ovoce" se však poznají.
Dávej si velký pozor na to aby ti Bůh jednou nenaměřil tak jak dnes měříš jiným!

Ano, Jane křižáku, přiznávám se: každou druhou hodinu se modlím na sever, každou lichou na jih, taky k úplňku, k novoluní, dále ještě třikrát za den destkrát růženec, všechny ''zdrávas'', ráno a večer pak ještě ke Všem Svatým. Doufám, že po tomto přiznání, že praktikuji věci, které jsou s křesťanstvím neslučitelné, mi už necháš být.

Křížová cesta
Paul Claudel

I.
Boha jsme soudili a k smrti jsme ho odsoudili.
Nechceme Krista Ježíše, je nám jen potupou.
Nemáme krále, jenom císaře. Nemáme zákon, krev a zlato jsme si vyvolili.
A ukřižujte si ho, jestli chcete, jenom nás ho zbavte.
Vždyť musí obětován být a Barnabáše propusť nám.
„Nemáš, co bys mi řekl?“ praví Pilát. Ježíš neodpovídá.
„Já na něm viny neshledávám. Ale co…
Ať tedy zemře, když to chcete. Ecce homo. Vydám vám ho, žádný strach.“
Zde stojí. Na hlavě má korunu a na rameni nach.
Ty oči plné slz a krve na nás pohlédnou teď naposled.
Co zmůžem? Není v našich silách ho zadržet.
Byl pohoršením pro židy a nesmyslem je mezi námi.
A ostatně nic neschází: hebrejsky, řecky, latinsky psáno. Rozsudek je známý.
Je vidět řvoucí dav a soudce, jenž si myje ruce nad hlavami.
II.
Šaty mu vracejí a kříž je přinášen.
„Buď zdráv, ó Kříži,“ praví Ježíš, „po tobě vždy toužil jsem!“
Ty pohleď, křesťane, a plač!
Kristus prvně bere kříž a navždycky.
Toho dne dovršuje se strom v ráji.
Jen pohleď, hříšníku, k čemu tvé hříchy pomáhají.
Už není zločin, aby Bůh jím netrpěl; kříž, by Kristus na něj nebyl vbit.
Neštěstí člověka je jistě velké, nám však zbývá nemluvit,
vždyť Bůh je na kříži a nepřišel nám vysvětlovat, ale naplnit.
Kříž Ježíš přijímá, jak my bereme svatost v hostiích.
Jak dlouhý je ten kříž, jak nesnadný a velký jest!
Jak tvrdý, tuhý a jak zatěžko je marné břímě hříšníkovo nést!
Jak dlouho trvá nést ho krok co krok a ještě na něm zemřít!
A ty, ó Ježíši, ty, Pane, sám teď chceš to prožíti?
Ó dej mi trpělivost k cestě s břevnem, chceš-li, abych nepoklesl.
Napřed je třeba unést kříž, pak aby kříž nás nesl!
III.
Kupředu! Oběť s katy pospolu, všechno se ke Golgotě dopotácí.
Bůh, jehož chytli za krk, náhle vrávorá a na zemi se kácí!
Co tomu říkáš při tom prvním pádu, Pane?
A když teď znáš ji, co myslíš o té chvíli, v které se to stane,
že člověk klesá pod nákladem, jejž mu kdosi špatně na ramena složil?
A jak ti chutná země, kterou sám jsi stvořil?
Nejenom cesta dobra v potu tváři zraje.
I cesta zla je zrádná, také ona neschůdná je.
Musíš se na ní držet zpříma, tápat kámen po kameni
a noha často klopýtne, však srdce otřeseno není.
Ach, Pane, pro ta svatá kolena, která ti poklesají obě najednou,
pro náhlé dávení až v hrdle a pro ten pád hned na počátku děsné cesty tmou,
pro léčku, jež se zdařila, a pro tu zemi, již jsi právě okusil!
Uchraň nás od prvního hříchu, jenž vždy s úžasem a zvědavostí spáchán byl.
IV.
Ó matky, jež jste viděly umírat své první a jediné dítě,
vzpomeňte noci té, poslední noci, vedle maličké trpící bytosti té.
Vzpomeňte na vodu, kterou mu zkoušíte dávat, teploměr, led,
a na tu smrt, která pomalu přichází, až je ji nemožno nevidět.
Ubohé střevíčky obujte mu, vyměňte prádlo a šatky.
Už kdosi přichází, kdo mi ho odejme a do země vloží zpátky.
Sbohem, mé děťátko, sbohem, života mého živote sladký!
Čtvrté zastavení je Marie, která přijala všechno bez zloby.
Stojí na rohu ulice a čeká na pohled veškeré Chudoby.
Její ústa jsou suchá a oči jsou bez slzí.
Neříká ani slovo, hledí na Ježíše, který přichází.
Přijímá. Ještě jednou přijímá. Námitka nemá místa.
A výkřik zdusila tato hruď pevná a jistá.
Neříká ani slova, hledí na Ježíše Krista.
Matka se dívá na Syna.
Stojí vztyčena před Bohem a nabízí duši svou, aby v ní čet᾿.
Nic není v jejím srdci, co by odmítalo, co by se stahovalo zpět,
jediná nitka v jejím srdci probodeném, ni jedna, jež nepřijímá a nesouhlasí.
A jako Bůh i ona je tu přítomna, po všechny časy.
Souhlasí a dívá se na Syna, který byl v jejím lůně započatý.
Neříká ani slovo a dívá se na svatého svatých.
V.
Nastává chvíle, kdy člověk nemůže dál a kdy to nejde již.
Však zrovna tehdy přicházíme věcem na kloub a ty nám dovolíš,
abychom také my s tvým křížem přišli na řadu,
jako ten Šimon z Kyreny, kterého zapřáhnou za kládu,
a on se jí chopí poctivě a následuje Krista svého,
aby se nevláčel kříž a nic se neztratilo z něho.
VI.
Všichni žáci od něho utekli, sám Petr zapřel a lítost ho drtí.
Jen jedna žena uprostřed urážek a v samém středu smrti
vrhá se na kolena a bere Ježíšovu tvář do svých dlaní.
Nauč nás, Veroniko, jak čelit, čemu se člověk klaní.
Neboť ten, pro koho Kristus není obrazem, ale skutečným,
druhým se stává ihned podezřelým, ne-li zbytečným.
Jeho způsob života je naruby, jeho důvody jsou pro ně nanic.
Vždy je v něm cosi, co uniká, a cosi navíc.
Muž, který se modlí růženec a bez ostychu chodí ke zpovědi,
který se v pátek zdržuje masa a při mši mezi ženami sedí,
to bývá k smíchu, to provokuje, to směšné je a zároveň znepokojí.
Ať si dá pozor na vše, co dělá, neboť uprostřed pohledů stojí.
Ať si dá pozor na každý krok. Protože znamením jest.
Vždyť každý křesťan je obrazem Krista. Třebaže nehoden obraz ten nést.
A tvář, kterou ukáže, je zrcadlo zkomolené
té tváře Boží, ukryté v srdci. Strašné i oslavené.
Dovol nám, Veroniko, ještě se podívat na ni.
Na roušku, kam jsi ji otiskla. Na tu tvář posledního pomazání.
Aby tu navěky zůstal ten obraz upoutaný,
vyleptán z jeho krve a slzí a námi vyplivaný.
VII.
To není od kamene pod nohama, co není oprátkou,
která se příliš stáhla, duše selhává tu pojednou.
Ó půli života, ó páde, který nastal z vlastní vůle!
Když magnet nemá pól a nebe víry zdá se vyvanulé,
protože cesta je tak dlouhá, že konec je tak vzdálený,
protože člověk zůstal sám a všechny útěchy jsou ztraceny!
Ó délko času, nechuti, jíž tajně přibývá,
z té smlouvy nezrušitelné a toho společníka ze dřeva!
To proto roztáhneme ruce pojednou jakoby plavat připraveni.
Tehdy se nepadá už na kolena, ale na tvář do kamení.
Je pravda: klesá tělo, ale současně i duše přitakává.
Uchraň nás od druhého pádu, jehož dobrovolnou příčinou se nuda stává!
VIII.
Dřív než vyjde naposledy na horu,
Ježíš zvedá prst a otáčí se k lidu, jenž ho doprovází, ke sboru
těch pár chudaček a jejich dětí, bědujících žen.
My však nebuďme jen diváky a slyšme Ježíše. Je tady přítomen.
Není to jen člověk s prstem vztyčeným a se štafáží nouze,
je to Bůh, jenž trpěl k naší spáse a ne na obrázku pouze.
Tenhle člověk, to byl všemohoucí Bůh, toť pravda nezvratná.
Byl tu tedy jednou den, kdy Pán Bůh trpěl pro nás muka závratná.
Jaképak to bylo nebezpečí, které bylo nutno platit draho vším?
Spása člověka je něco jenom tak, když Syn
pro ni vyrván musel býti z lůna Otcova?
A co je potom peklo, je-li cena ráje taková?
Co stihne strom suchý, jestli se zeleným takhle nakládali doslova?
IX.
„Padnu! Padnu zas! A teď je amen se vším.
Chtěl bych se sebrat, ale neumím.
Jako ovoce mě zmáčkli v lisu a ten člověk na mých zádech příliš těžký je.
Konal jsem zlo a mrtvý ve mně příliš těžký je.
Ať tedy zajdu, na břiše být snadnější je nežli stát,
je méně žít než umřít, na kříži být nežli pod ním vytrvat.“
Uchraň nás od třetího hříchu, jímž je zoufalství.
Nic není ztraceno, když zbývá smrt a člověk ví.
Se dřevem už jsem skončil, železo však přichystáno mi je.
Potřetí padá Ježíš, ale na vrchu Kalvárie.
X.
Teď nastal čas, kdy zrno božské pšenice je rozdrceno.
Bůh nahý, závoj oderván a tabernákulum už odhaleno.
Vložili ruku na Boha a tělo těl se chví.
Vesmír je ve svém zdroji zasažen a úpí do dna útroby,
protože vzali mu i sukni nesešívanou a s ramenou plášť řízy.
Zvedněme oči, odvažme se vidět: Ježíš zcela ryzí.
Nic, Pane, už ti nenechali, sebrali vše do niti,
šaty, jež patří k tělu, jak i dneska činí ti,
kdo berou mnichu kutnu, závoj zasvěcené panně.
Pobrali vše, už nemá nic, je všechno neskrývané.
Nemá nic na obranu, jako červ je obnažen,
každému na pospas a lidmi objeven.
Je samá krev a rána. K smíchu: To je ten váš Kristus? Ajta!
To chce tak psychiatra, to chce policajta.
To má být Ježíš? Lidský syn? A Bůh? I kdež!
Na nebi nemá Otce, jeho evangelium je lež.
Je to jen blázen. Je to podvodník. Ať mluví. Ať potichu je.
Je ukryt Bůh. Však zbývá člověk bolesti.
Je ukryt Bůh. Zbývá můj bratr v neštěstí.
Pro svoje ponížení, Pane, i pro hanbu svoji,
měj soucit s poraženým, se slabým, na jehož šíji silný stojí.
Pro hrůzu posledního šatu, jejž ti berou,
měj soucit s ubožákem, jehož derou.
S děťátkem, jež operují potřetí, jež lékař chlácholí,
s raněným, jemuž vyměňují obvaz, s kýmkoli
kdo trpí, s poníženým manželem a synem, jenž se na smrt matky dívá,
s tou strašnou láskou, která musí vyrvána být ze srdce nám živá.
XI.
Teď už Bůh není s námi. Leží na zemi.
Smečka se do něj zahryzla jak v hrdlo jelení.
Přeci jsi přišel, Pane! Jistě s námi jsi.
Sedli si na tebe a kolenem ti klečí na srdci.
Ta ruka, kterou kroutí kat, to pravice je Všemocného.
Svazují nohy Beránkovi, spoutávají Všudypřítomného.
Značkují na kříž křídou jeho výšku, jeho rozpětí.
A jestli ochutná on naše hřeby, budeme my za to jeho tělo viděti.
Není to snadné, aby přirovnal se naší míře, Bože.
Táhnou a tělo praská, tělo úpí málem roztrženo,
je drceno jak zrno v lisu, napjato a rozčtvrceno.
Aby se naplnila slova prorokova, která v Písmu najdeme:
„Sbodli mé ruce i mé nohy. Sčetli všechny kosti mé.“
Zajali tě, Pane, a už neunikneš, ubohý!
Jsi přibit na kříž za ruce i za nohy.
Nemám co pohledávat s kacíři či blázny v nebesích.
Mně stačí tenhle Bůh, jenž visí na třech hřebících.
XII.
Vytrpěl právě všechno, ano, teď však bude umírat.
Veliký kříž se v noci slabě chvěje, jak Bůh na něm dýchá. Stoupá chlad.
Všechno je zde. Teď jenom ať už nástroj účinkuje
a z toho spoje dvojí nevyčerpatelné přirozenosti ať vylisuje,
ať vyláká a vyjádří z pramene tělesna i duše, ze vtělení
veškerou možnost utrpení.
Je nyní jako Adam v ráji, když byl sám,
tři hodiny se vlekou a On chutná vína tam,
neznalost lidskou, nerozbornou nevědomost, v chvíli odmlčení Páně.
Náš host i hostitel už ochabuje, hlava klesá k straně.
Otec ho opouští a Matku nevnímá.
Chutná ten kalich s jedem smrti, jež ho zvolna objímá.
To nemáš vína hořkého a s vodou smíchaného dosti,
že ještě křičíš „Žízním!“ vyprahlostí?
Ty žízníš, Pane? Mně to říkáš? Ke mně je to promlouváno?
To mě si žádáš a mých hříchů, ano?
Já jenom scházím, aby bylo dokonáno?
XIII.
Muka se končí, začíná se spoluúčast na mukách.
Kristus už není na kříži, je v Mariiných rukách.
Tak jako přijala ho v zaslíbení, přijímá i nyní dokonáno činů.
Kristus, jenž trpěl přede všemi, opět skryt je v Mariině klínu.
A církev navěky z těch rukou bere miláčkovo břímě,
to, co je Božího, co Matčino je, i co člověk způsobil, to zříme
navěky zahaleno v plášti Mariině.
Přijala, vidí, dotýká se, pláče, modlí se a obdivuje,
je mast i rubáš,ona myrha jest i kámen hrobní sluje,
je kněz i oltář, večeřadlo jest i džbánek.
Zde končí Kříž a začíná se svatostánek.
XIV.
Ten hrob, kam mrtvý Ježíš trpitel byl dán,
ta díra spěšně rozpečetěna, aby svou noc on přespal tam,
než probodený procitne a vstoupí k Otci živ,
to není jenom tamten nový hrob, mé tělo je to dřív,
to člověk je, tvůj tvor, jenž hlubší je než země niv.
Teď, když je jeho srdce otevřeno, ruce probodeny,
není tu ani jeden kříž, na kterém jeho tělo zavěšeno není.
A každým hříchem rány zas se rozdírají.
Ach, sestup z oltáře, ó Spasiteli, k těm, kteří tě přijímají!
Pane, propouštíš nás ze svatého okruhu svého utrpení.
Vracíme se opět do denního života.
Učiň, aby se tvá pravda stala živou
a zvláště když přijde čas v hodině nesnází.
Uč nás rozumět tomu, co máme udělat právě teď.
Amen.

Již v 16 tématech tady na fóru byl zmiňován páter Koniáš, ale nakonec jsem se rozhodl tento příspěvek vložit sem, i když to nemusí být úplně nejsprávněji ...

V Hospodářských novinách 17. 9. 2010 vyšel článek od zemědělského inženýra, publicisty a záhadologa Jana A. Nováka s názvem Hříchy pátera Koniáše (doporučuji přečíst jako první).
No, a na internetovém deníku "Neviditelný pes" na výše uvedený článek reaguje 1. října evangelický farář Emanuel Vejnar v replice nazvané POLEMIKA: Píše jako Koniáš ...

Ponechávám zcela bez komentáře. Bez povšimnutí dokonce ponechávám i zmínky J. A. Nováka o husitství, neb by to bylo ztrátou času ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Koniáš? No, jestli nebylo jeho hlavním problémem spíš to, že se narodil o několik století dříve než měl. Pokud by pálil špatné tiskoviny dnes, tak by nám rozhodně nevadilo když by v zimě Rusko zavřelo kohoutek od plynu. Tepla by bylo rozhodně dost!

Dobře popisujete skutečný stav věcí. Popisujete co zlo na člověku napáchalo a dále páchá. Je zde však ještě jeden důležitý historický duchovní aspekt na který je třeba pro správné pochopení pohlížet křesťansko filosoficky.
Křesťani povětšinou vědí co komunismus napáchal, znají historické události vedoucí k jeho vzniku. Málokdo se však zamýšlí nad skutečnou duchovní příčinou vzniku takových zvrhlých ...ismů. Různých forem náboženství kde je pravda o antikristu ukrytá ve lži o něm samém nebo třeba komunismu který se k revoltě vůči Bohu otevřeně hlásí.
Paraelně s tím jak si Duch Svatý po staletí vede duchovně Kristovu církev běží těsně vedle Kristovi církve - církev antikristova. Tyto dva duchovní proudy se často proplétají a někdy je těžke je od sebe rozlišit. Rozum osvícený Duchem je však rozpozná. Pro křesťana je tedy mnohem lepší hledat pravdu v Bohu a následně se mu skrytá či zakuklená pravda o antikristově lživém působení zjeví zcela sama. Tímto zjevením pravdy je nejčastěji hrozná nenávist kterou zvrhlé antikristovi ..ismy vůči skutečným křesťanům chovají. Čím je jejich nenávist větší, tím víc se na nich pravda o nich zjevuje. Křesťani po staletí platí za pravdu cenu nejvyšší. Nezáleží na tom zda jsi katolík, husita, evangelik. Záleží na tom zda jsi jako křesťan schopný vydat svědectví pravdy. Na to se nějak poslední dobou pozapomělo. Kristova slova "Kdo mne vyzná před lidmi toho Já vyznám před svým Otcem"....však platí stále.
Bratři křesťané!
Jan Hus nezakládal další pozemskou církev. Mistr Jan Hus vydal svědectví pravdy. V tom je jeho životní odkaz hodný následování. Díky jeho oběti se pak zjevila pravda o mnohých a mnohým. Díky jeho oběti bylo možné rozlišit křesťana od služebníka antikrista.

1. Pokud se modlíš ke světovejm stranám, tak to opravdu v žádné křesťanské praxi nenajdeš. Dneska je strašně "in" míchat si prvky různých náboženství dle své momentální potřeby, ovšem takto vzniklý patvar není rozhodně ničím, co by bylo doporučeníhodné.

2. Modlení se ke světovým stranám by se dalo považovat za pantheismus.

3. Modlit se růženec, to je samo o sobě věcí, kterou lze označit za pozitivní, nicméně modlit se ho 10x denně, to by nasvědčovalo tomu, že modlitba je již záležitostí bezmyšlenkovitého oddrmolení ("Jen aby se něco zbožného dělalo"), a snad i jakési formy pobožnůstkářství, případně jakéhosi fanatismu.

_________________
Ut omnes unum sint.

Ten křižákovo příspěvek je jako u inkvizičního procesu, tam taky tupci čumí a stejně nic nepochopí, ani, že to bylo v legraci. Berou to moc vážně a neumí si představit, že by si někdo mohl dělat z nich legraci. Jen pořád jako odpověď na všechno melou co maji v katechismu.
Sabine, pomóc, vrať se!!!
Pravda je taková, že jsem svobodná nade všechny církve. Nejdůležitější je modlitba, tak se modlím přímo k Bohu, vždyť Ježíš je součást Boha. Občas jdu k přijímání
k Českým bratrům, oni totiž pijí přímo z kalicha jako kdysi husité

Když furt píšeš kraviny, tak se nediv ... v konfrontaci s Tvými předchozími příspěvky (již historickými) i tenhle Tvůj příspěvek vypadal "ve stejném duchu", a tedy tak, že to myslíš vážně.

_________________
Ut omnes unum sint.

Každý jsme jako prvního ze všech svatých poznali Mikuláše, už jsou těch jeho čokoládových figurek zase plné obchody, tak sem o něm něco opíšu z časopisu Phoenix č. 12/2005.

''Dějiny píší vítězové a mocní tohoto světa, a tak možná oslavujeme ne zcela příkladného hrdinu. Svatý Mikuláš vstoupil do historie totiž také jako horlivý bijec pohanů a dalších představitelů jiné než ortodoxní víry. Podrobnější záznamy o jeho nesmiřitelných taženích proti ''nevěřícím'' a pronásledování stoupenců přírodních kultů (wicca) bohužel zmizely, ale s určitostí víme o jeho účasti na ničení pohanských chrámů. Svatému Mikuláši je v této souvislosti připisováno zničení Artemidina chrámu v Efesu - jednoho ze sedmi divů světa. Přírodní bohyně Artemis (latinsky Diana) byla uctívána právě 6. prosince - v den svého narození. Ve snaze zastínit tento oblíbený pohanský svátek, byl proto tento den zvolen jako oslava života svatého Mikuláše (údajně podle dne jeho úmrtí).''

Měl bych enem pár připomínek:

- Čokoládový svatý Mikuláš dnes víc než co jiného připomíná "importovaného dědulu z jů es ej", ni cukrovinky už nejsou, co bejvaly.

- Ke zničení chrámu v Efesu se váže ještě jedna "varianta" jak mohlo dojít k jeho zničení: V Efesu totiž žila se sv. Janem po Kristově nanebevstoupení Panna Maria. Dle jedné z legend došlo ke zničení onoho chrámu jaksi "na její objednávku", protože se na to, co se tam děje, už "nemohla dívat".

- Sv. Mikuláš jako likvidátor pohanství není zcela ojedinělým případem. Obdobně bychom mohli chápat činnost sv. Bonifáce v Německu, nebo v našich končinách činnost sv. Václava a sv. Vojtěcha. Osobně si nemyslím, že všechna náboženství jsou si rovna - některá praktikovala např. lidské oběti ...

_________________
Ut omnes unum sint.

Tak těmito figurkami zásobil obchody i bolševik. Obávám se velmi, že by tehda připomínaly Santa Clause (čti klause). Možná mi namítneš, že zase mohly připomínat jinýho "importovanýho dědulu" z CCCP. To nelze vyloučit.

Tímto chci naznačit, že bychom se v den, kdy po našich vesnicích a městech chodí anděl, čert a Mikuláš, měli spíše přiklonit ke křesťanské tradici a tyhle komerční symboly ze zámoří zavrhnout. A dětem pak vysvětlit, že ten pán s dlouhým bílým vousem v červeném rubáši a s berlou není Santa Claus, ale Mikuláš, kterého mají i na té čokoládové figurce.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Přesně na den před 493 lety 31. října 1517 ve Wittenbergu augustiniánský mnich Martin Luther zveřejnil svých pětadevadesát tezí proti kramaření s odpustky.
K tomu také něco tady: http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?p=9#p1289
i zde: http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?p=4#p5904

Proto protestantské církve každý rok v tento (dnešní) den na paměť této přelomové události slaví Den reformace.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)