"Nic tě orel, nic Řím hrozivý, nic zbraň nedovedla Uhrova, i všemu já vzdor světu žezlo nosil."
O Jiříkovi tu už bylo řečeno hodně a je těžké se neopakovat, takže bych se jen rád podělil o to, proč je pro mně Jiřík jeden z největších českých králů. Předem říkám, že českou historii miluju a mám k ní velkou úctu, takže Jiříka pochopitelně obdivuju, protože i když nejsem nacionalista, tak skutečně český král a královna jsou vzácným jevem v našich dějinách.
Král dvojího lidu, pro současné generace to znamené většinou, že Jiřík byl králem v zemi, kde byli katolíci a kališníci. To je pravda. Ale Jiřík byl hlavně králem Čechů bez ohledu na náboženské vyznání. Přísahal, že bude dodržovat kompaktáta, která zaručovala svobodné působení kališnické víře po boku katolíků. Ale to samé slíbil například i Albrecht a Ladislav Pohrobek a kdyby skutečně vládli o trochu déle, tak by ztěží ztrpěli v zemi dvojvěří. Jiřík tak plnil přísahu, ale hlavně ctil svůj politický program hluboké tolerance. V jeho politickém programu byla mravní i vladařská idea, že
náboženské zájmy se nikdy nesmí stavět nad zájmy státu a celozemské a celonárodní otázky. Sám Jiřík byl osobním příkladem náboženské snášenlivosti, vždyť jeho druhou manželkou byla Johanka z Rožmitálu, sestra předáka katolické strany. V tomto byl Jiřík skutečně panovníkem nadčasovým. České země byly tehdy již o dva kroky před ostatními zeměmi, nejenže v Čechách existovalo dvojvěří, které společně koexistovalo, ale český král nenadržoval ani jedné ze stran, ačkoli to byla vyjímka. Tohle, náboženský dualismus a panovnická konfesijní tolerance, si musela Evropa v dalších stoletích teprve "vynalézt" (huj, teď jsem na chvíli zněl jako Ježek ze Středověku
).
Tohle české politice vždy chybělo. Hašteření konfesí provázelo naše země až na Bílou horu, kde na to doplatili všichni. Jiřík byl průkopník v mravním uvažování středověku a dokázal se přenést přes staletí dopředu až k našimi dobám. Byl bohužel v tomto ohledu (a nejen tomto) nepochopen, odsouzen a nenásledován. Byl to prý král kacířů, ačkoli přesnější by bylo označení král Čechů. Kolik dal za svou vládu pronásledovat katolíků? To není řečnická otázka, já to vážně nevím, nikdo jsem o tom nic nečetl.
Druhou a neméně významnou skutečností, proč je pro mně Jiřík velikán, je jeho idea o řešení sporů u stolu a ne na bojišti. Jiřík boj neměl rád, ale dokázal zaútočit. Prahu dobyl roku 1448 tak bleskově a mírumilovně, že se nesmělo ve městě ani loupit a znásilňovat (!). Tady si dovolím zaspekulovat a představit si, jak se asi čtrnáctiletý mladík tváří u Lipan na to, že lidé stejného jazyka, smýšlení (jen jinak pojatého) a bývalí spojenci a přátelé zabíjejí jeden druhého. To bylo trauma a vystřízlivění. Již nikdy zbytečné krveprolití. Boj je někdy nutný, ale pokud je alespoň minimální šance na zachování míru, i za cenu ústupků, tak se musí dát stolu přednost před mečem. I v tady Jiřík překračuje svou dobu. A vůbec nesnižuje na tomto konstatování fakt, že Jiřík svou středověkou OSN zformoval až v době, kdy mu teklo do bot, a mírový plán koncipovali jeho rádci. Kdyby vládl Jiřík ve Francii, Anglii nebo v říši, tak by byl možná jeden z největších králů pozdního středověku. Protože však byl uvězněn českými horami, kde se po mnoho let bojovalo za kalich a boží pravdu, tak ho nikdo nebral vážně.
Třetí a poslední velikánovou zásluhou, kterou u mně stojí s Karlem IV. a Přemyslem I. na pomyslném vrcholu žebříčku českých králů, je fakt, že Jiřík obětoval dynastickou politiku (hnací motor středověkých vládců) na oltář státu. Tím je Jiřík státník, kterých jsme nikdy mnoho neměli. Obětovat osobní ambice ve prospěch celku, to se v Čechách nestávalo u vládců příliš často.
Budiž tedy věčná chvála králi Jiřímu, který i po smrti zůstal králem dvojího lidu (srdce pohřbeno v Týnském chrámu a tělo v katedrále sv. Víta). I to ukazuje na jeho smýšlení, tělem a myšlením byl Čech, ale srdcem kališník. A nebránilo mu to v tom být dobrým králem všech. Velký příklad i pro nás. Jen škoda, že v historii vidí poučení jen ti vzdělanější z nás.
.