"
... K víře nepodobné jest, jak moudré a chytré dával odpovědi, jak mocnými důvody se hájil; nikdy ničehož nepropověděl, což by na dobrého muže neslušelo; takže smýšlel-li tak u víře skutečně, jak slovy vyznával, žádná hodná příčina netoliko smrti, ale ani nejmenšího provinění na něm nalezena býti nemohla..."
Tady opět Poggio chválí Jeronýmovu moudrost doprovázenou jeho výmluvností. Zároveň jakoby vyslovil pochybnost na tím, že pokud by to s jeho vírou bylo skutečně tak, jak Jeroným verbálně dovozoval, tak by musel být nevinný.
Avšak i tímto podmiňovacím způsobem si Poggio vlastně ponechává otevřená zadní vrátka skoro dokořán. Poggio adresátovi listu opět nesdělí svoje jednoznačné stanovisko např. v tom smyslu, že on sám je přesvědčen, že člověk s takovou výmluvností, jenž umí přesvědčivě vyslovit svoje argumenty, který se ve svém projevu nerouhá Bohu (kterého si bere za svědka) a u něhož je patrná naprosto upřímná snaha o nápravu znemravnělé církve, nemůže být kacíř.
Je třeba právě tady na tomto místě si uvědomit - a citovaný text to dokumentuje -, že lidé označení stigmatem "kacíř", to neměli vůbec jednoduché, ba právě naopak. Ono stigma bylo pro ně totiž těžko překonatelným handicapem, jehož bylo takřka nemožné se zbavit. Soudci kacířů pak měli díky tomu velice zjednodušenou situaci, když si uvědomíme především to, že kacíř před inkvizičním tribunálem se prakticky vůbec nemohl bránit – již několikrát se o tom tady na fóru psalo, a to nejen v souvislosti s
Husovým procesem, ale i jinde. Nemůžeme se proto divit, že tomuto dobovému nahlížení na kacíře podlehne i italský humanista. Je to pochopitelné, když soud nad Jeronýmem vyřkli takové autority a kapacity a ty musí přece i Poggio respektovat. Zdá se, že z tvrzení proti tvrzení si autor listu vybírá přece jenom tu jednodušší cestu, i když jemu se to patrně tak nejevilo.