Zpráva o ztrátě Stříbra oblétla bleskově celý kraj a vyvolala hektickou aktivitu nejen na území plzeňského landfrýdu, ale také ve válečném štábu falckrabího Jana Neunburského, přezdívaného
Kladivo na husity.
Již 30. září alarmoval tachovský místopurkrabí a konšel Bohuslav z Horšova chebskou radu, aby mu co nejrychleji poslala vojenské posily k znovudobytí Stříbra s tím, že
husitské nebezpečí neohrožuje jenom Tachov, ale i samotný Cheb. Poplašné volání z Tachova bylo skutečně na místě, neboť Stříbro představovalo vedle Plzně hlavní obchodní křižovatku plzeňského landfrýdu a
nová husitská základna v západních Čechách
zablokovala katolické metropoli přístupové silnice k Tachovu, Chebu a Přimdě, takže Plzni zůstala jediná spojnice na falcko-bavorskou hranici přes Horšovský Týn. Znovu byl ohrožen kladrubský klášter položený v těsné blízkosti Stříbra, na jehož majetky si Přibík Klenovský a Petr Zmrzlík jistě činili zálusk.
Členové plzeňského landfrýdu neprodleně žádali fojta bečovského hradu Heinricha z Dolenu, aby zorganizoval jako zástupce svého pána Jindřicha z Plavna tažení proti Přibíkově posádce ve Stříbře. Již 30. září oznamoval Dolen chebské radě, že se odebírá na shromaždiště landfrýdu v Teplé, a žádal o posily. Dolenova
naděje, že husité se nestačili ve Stříbře dostatečně uchytit, se ukázala klamná, neboť operace landfrýdu proti Přibíkovi nepřinesly žádný zvrat. Nevedlo se ani falckrabímu Janovi Neunburskému, který poslal 9. října svůj oddíl přes Pernov do Tachova s pověřením dobýt Stříbro a koncem října ho ještě posílil. Bavoři vypálili několik nejmenovaných vesnic, ale o nějakém útoku na stříbrské hradby nevíme nic. Reakce waldsasského opata, který žádal 23. října chebskou radu o zaslání bezpečného doprovodu, aby do Chebu mohl dovézt obilí a majetek, nasvědčuje tomu, že
Přibíkova pozice ve Stříbře zůstala neotřesena.
Stav mimořádného ohrožení signalizoval i obnovený zápis plzeňského landfrýdu datovaný 28. října 1426. Podepsaní členové se zavazovali, že nebudou s nepřáteli církve a krále Zikmunda uzavírat mír nebo jiné dohody, nebudou od nich přijímat nebo jim poskytovat žádné
šacuňky a všichni si budou poskytovat vzájemnou pomoc. Pokud by signatáři neplnili ustanovení zápisu, mělo s nimi být jednáno jako s nepřáteli. Hejtmanem landfrýdu byl ustanoven Hynek Krušina ze Švamberka, kterému byl každý člen landfrýdu povinen poslušností.
Z měst pečetily zápis Plzeň a Tachov, ze šlechty říšský hofrychtéř Jindřich z Plavna na Kynžvartě, Jindřich z Elstrberka na Plané a kladrubském klášteře, Vilém z Rýzmberka na Skále, bratři Purkart a Jan z Kolovrat na Bezdružicích, purkrabí na Horšovském Týně Zdeněk z Drštky, bratři Burian a Jan z Gutštejna na Gutštejně a Bělé, Vilém z Nečtin na Komberce, Ivan z Nečtin na Bubně, tachovský purkrabí Jindřich z Metelska, přimdecký purkrabí Jindřich z Jivjan, Jan Štěpánovec z Vrtby, Sezema z Kocova a Bušek Calta z Kamenné Hory na Rabštejně. Purkart z Kolovrat, Burian z Gutštejna, Jindřich z Jivjan a Jan z Vrtby tvořili landfrýdní radu jako poradní grémium hejtmana.
Obdobně zpráva kynžvartského fojta Mikuláše Frasse z 10. listopadu chebské radě potvrzuje,
jak těžkou hlavu dělal Přibík plzeňskému landfrýdu. podle ní byl velitel kynžvartské posádky vyburcován ze spánku poslem oznamujícím, že husité ze Stříbra a jiných míst se chystají napadnout Újezd Svatého Kříže, Novou Ves a statky Jindřicha z Plavna. Jmenované vesnice příslušely k přimdeckému panství, čímž byla ohrožena důležitá komunikace na Norimberk. O hradu Přimdě Frassova zpráva sice přímo nehovoří, nicméně
nevypočitatelnost záměrů Přibíka Klenovského doslova nedávala katolíkům spát,
takže z kynžvartského hradu ještě téže noci vyrazili poslové do Chebu, Tachova a k bečovskému fojtovi s výzvou k spěšné mobilizaci. Ozbrojenci z kynžvartského panství se měli opatřeni proviantem na dva dni shromáždit u Staré Vody, kam měla dorazit i posila z Chebu. Tachovská rada si vyžádala vojenskou pomoc až z Norimberka, ta zůstala v Tachově až do konce března r. 1427.
O válečných operacích zmobilizovaných válečných sil plzeňského landfrýdu proti Přibíkovi Klenovskému není nic bližšího známo a zdá se tedy, že vlivem nastupující zimy zůstalo jen u defenzivy.
(podle Kroniky česko-bavorské hranice I)