O současné politické situaci raději pomlčet, napravo, nalevo nebo střed, je to jedno vždycky na to doplatí naše zem a obyčejní a slušní lidé.
Ale abych taky už konečně něco napsal k Husovi, kterého považuju za jednoho z největších Čechů...
Pro mně jsou dva Husové, jeden "ten skutečný", to znamená člověk z masa a kostí, statečný a vzdělaný člověk, který měl nějaký začátek od studií, kdy jako každý mladý člověk vyváděl a užíval si život plnými doušky. Tento Hus toužil po tom, aby se stal knězem z prostého důvodu - snadná obživa a spokojený život. Jenže v určitém bodě jeho života přišel zlom, který změnil tohoto Husa v člověka, který je dychtivý po vzdělání, učení a snaží se proniknout až na dřen učení jistého Wycliffa (tak se to tehdy skutečně psalo
) a použít vlastní rozum a vědění k tomu, aby jeho dílo pochopil a stotožnil se s ním. Stává se kazatelem, který brojí proti rozmařilosti církve a slepému poslouchání a následování těch, kteří mají ze svých titulů právo a moc určovat osudy mnohých, ale pokud nedodržují mravní a právní zásady, tak nejsou o nic více než ti, kterým chtějí poroučet. Spíše jsou ještě pod nimi. Tento Hus pak nastoupí i za cenu vlastní svobody a života cestu za nesmrtelností, o kterou sice nikdy nestál, ale kterou si plně zaslouží.
Pak je tu druhý Hus, který na rozdíl od toho prvního nezemřel, ale žije dál prostřednictvím spisů a současníků, kteří psali. Druhý Hus je tedy mnohem významnější, než ten první. Trochu škoda, že si neustále připomínáme jenom toho skutečného a prvního Husa. Nicméně ve svých dílech a učeních Hus představil některá nadčasová témata, která se dají vztáhnout ke každé době a ke každě situaci. Bohužel také témata, která lze snadno zneužít. Hus chtěl napravit církev, která byla ve středověku základním prvkem lidské společnosti. V dnešní době církev v naší společnosti (obzvláště v české) nehraje takovou úlohu, ačkoli základní prvky křesťanství zůstaly (láska, věrnost, ctění života a mravů), i když si je s křesťanstvím už dnes jen málokdo spojuje. Husovu kritiku rozmařilosti církve můžeme velmi snadno vztáhnout na mravní pokleslost společnosti a například i politiky na přelomu prvních dvou dekát 21. století v ČR. V podstatě jde totiž o to samé. Husovo dílo, myšlenky a ideály si připomínejme. Ne Husa jako člověka, ale jako reformátora církve (společnosti). Nejen v našich dějinách, ale i v dějinách evropských a světových není mnoho takových "jevů", jako Jan Hus. To, že vše nakonec Hus podtrhl i svým životem, tím nejcenějším co člověk má, dodalo jeho myšlenkám ten největší punc nadčasovosti. Právě té nadčasovosti, kterou jeho učení potřebovalo a potřebuje. Proto je Jan Hus pro mně velkou a ctnostnou postavou naší historie a jsem neskutečně hrdý na to, že to byl člověk, který se narodil v Čechách a mluvil stejným jazykem, jako já (no, možná trochu odlišným...).
Jo a nejsem věřící, jen to takhle vnímám a cítím. Nepotřebuju věřit v Boha, abych mohl ctít křesťanské ideály, ideály, které jsou mimochodem kodexem docela obyčejné lidské slušnosti.
To není fráze ani klišé, tak to prostě je.