Tak jsem si přečetl většinu příspěvků k tématu "vozová hradba" a musím říci, že mne úvahy některých přispěvatelů dosti překvapují.

Věrohodné prameny, které informují o české vozové hradbě z doby husitské revoluce jsou poměrně skromné. Starší historici zpracovávali tuto tématiku s cílem vytvořit komplexní taktickou teorii bez ohledu na kusé a nejasné informace, aby ukázali její jedinečnost a "genialitu", neboť doba si to žádala.
Teoretických prací z 19. a 20. století o možné "rekonstrukci" husitské taktiky a průběhu bitev se dochovalo mnoho. Někteří autoři uvažovali s takovou jistotou, jako by tenkrát byli přitom. Dokonce neváhali popisovat krkolomné vojenské manévry, do kterých by se žádný normální válečník nikdy nepustil, protože zkrátka jsou absurdní (viz Hugo Toman, Hanuš Kuffner).
Přitom je celá problematika stále otevřená a nejasná. Ani modely E. Wagnera a J. Durdíka (příp. P. Klučiny) nemohou obstát, protože jsou pouze více či méně "logickými úvahami", které vlastně ignorují i těch pár kvalitních pramenů, které jsou k dispozici. J. Durdík ve své knížce „Husitské vojenství“ vysloveně vaří z vody a neváhá pro svou představu použít německé a rakouské vojenské řády a nejvíce čerpá z Vlčkova řádu, který byl ovšem napsán až v 90.-tých letech 15. stol.
Vezměme třeba Durdíkovu úvahu: "Vozy byly postaveny nepochybně tak, aby bylo možno rychle a co nejvíce skrytě zapřáhnout potahy, bylo-li toho třeba. Proto je patrně správné mínění E. Wagnera, který na základě svých zkušeností vojenských sestavil model husitského tábora ve Voj. hist. muzeu v Praze z vozů nikoli podélně k hlavní frontě šiku postavených, nýbrž tak, že vozy stojí k čelu šikmo a navzájem kryjí prostor potřebný pro zapřahání".
Takže tohle ničím nepodložené schodovité uspořádání vozů bylo vymyšleno pplk. Wagnerem na základě jeho „vojenských zkušeností“ z vozatajstva první republiky. A rázem všichni začali kreslit husitskou hradbu schodovitou. Dobová vyobrazení byla zcela ignorována.
Nebo postavení polních děl mezi vozy. Vypočítali, že připadlo jedno dělo cca na 5 vozů. A tak je umístili do mezer přesně po 5-ti vozech a ještě vymysleli tak velké mezery, že by jimi projelo několik jezdců vedle sebe (stačilo porazit tarasy a to jde velice snadno). Na druhou stranu ale píšou, že ta děla střílela salvou. To ale jaksi nejde, když jsou jednotlivé kusy od sebe vzdáleny 15 či více metrů.
Rovněž tak úvahy o definované fixní "posádce" vozu jsou jenom konstrukcí, která by ale silně degradovala využitelnost vojska ve skutečném boji. Pár lidí na voze a ostatní ve skupince za vozem jako rezerva (??). Taková pěší skupinka by neměla žádnou bojovou hodnotu, protože je dostatečně dokázáno, že pěchota musela bojovat v sevřených řadách jako masa potírající individualitu bojovníků, jinak byla snadno rozprášena (proto jsou také Vlčkem zmiňovány "houfové na placu"). Přitom je zřejmé, že v případě „šikování k vozu“ šlo pouze o pomůcku, kterak dosáhnout požadovaného zastoupení jednotlivých zbraní v konkrétní části vojska.
K manévrům vozového šiku. Terén v Čechách je členitý a pohyb vozů nebyl dost dobře možný mimo komunikace. Kdo tomu nevěří, měl by požádat nějakého majitele povozu o malý experiment, pokud možno po dešti.

A že existovaly oddíly "cestářů"? To sice ano, ale neměli buldozery, motorové pily a jinou techniku. Skrze rokliny, lesy, bažiny, řeky či rybníky nemohl v reálném čase projet žádný vůz (viz např. Čertova brázda u Lipan). Pohyb vojska ve vozovém šiku je z valné většiny pouze teorií, i když se určité zprávy dochovaly. Snad byly snahy ho realizovat v případě přesunu v těsné blízkosti nepřítele. Je to ale sporné, protože když padne jediný kůň, je to problém. Když jich padne několik, celý šik se zastaví nebo rozpadne.
Vše nasvědčuje tomu, že i husité budovali klasický Wagenburg, do kterého se uzavřeli a čekali, až na ně nepřítel zaútočí. Zřejmě ale neměl obdélníkový ani čtvercový tvar, protože ten se vytváří velice špatně, když není jisté, kolik vozů vlastně dorazí a kolik uvízne na cestě. Obecně byla vozová hradba hrozně těžkopádná a od určitého počtu vozů velmi neoperativní. Z některých zpráv vyplývá, že i husitské vojsko mohlo nastoupit v bitevní sestavě před vozy a Wagenburg si ponechat jako týlové útočiště. Ono je ale těžké správně pochopit středověký text a někdy to snad ani jednoznačně není možné.
Výrazné zdokonalení taktiky vozové hradby je přisuzováno Janu Žižkovi. Asi to tak bude. Jenže on když mohl, tak vyhledával stabilní opevnění. V bitvách u Malého Boru a u Hořic se opevnil v kostele. V Kostelci nad Labem dává přednost opevnění městečka. Některé věci jsem měl možnost konzultovat v P. Čornejem na jedné přednášce a on považuje Žižku za mistra improvizace, lstí a úskoků, tedy v podstatě partyzánské války. O nějaké pravidelné taktice vozové hradby se v této době rozhodně hovořit nedá.
Osobně bych se spokojil s tím, že vozová hradba v době husitských válek byla kombinací těchto dvou známých obrázků ...
Vídeňský rukopis:
Mittelalterliches Hausbuch ze zámku Wolfegg:
Krajní vozy v době 1. hus. války ještě zřejmě nebyly jednoúčelové ze silných fošen a s malými děly, jaké najdeme v Mittelalterliches Hausbuch. Byly to běžné fasuňky, pouze zesílené, aby lépe odolávaly střelbě z palných zbraní a s fošnou mezi koly, aby nešly podlézt. Svazovaly se řetězy, aby nešly roztrhnout a proto i děla musela být umístěna tak, aby neporušovala celistvost hradby (tedy nikoliv do velkých mezer). Ony jsou opravdu zmínky o dělech na vozech. Takže je možné, že některé vozy byly upraveny pro umístění děl na statických lafetách.
Ještě k těm starším teoriím. Vezměme např. tento obrázek, který vznikl nesprávným pochopením popisu ve Vlčkově řádu a byl hojně rozšířen:
Ono by stačilo nabít nepřátelskou tarasnici menší dávkou prachu a najednou by padaly koule do vozové hradby. To ovšem autor nechtěl a tak namaloval hloupého nepřítele, který stojí v sevřeném šiku pod strmým svahem a nechá na sebe pálit shora, zatímco jeho děla "přestřelují". Slušně řečeno jde o případ, kdy "přání je otcem myšlenky". Podobné je to s většinou "rekonstrukcí", které jsem dosud viděl.
Ještě zde někde byly zmíněny obrovské ženijní práce spojené s polním opevněním (pevnůstky, příkopy), které prý husité běžně vykonávali. K tomu bych jen dodal, že archeologové odhadují denní výkon 1 člověka kopajícího příkop v rozmezí 1-3 m3. V hůře rozpojitelné zemině to jde opravdu špatně, jak se před pár lety přesvědčili moji kolegové, kteří stavěli redutu z doby třicetileté války v archeoskanzenu Uhřínov.