pipek píše:
... hlavně odstranit z povrchu polospiklenecké spolky ..., protože nekatolíci v podzemí byli nevyzpytatelní, bez služby řádných duchovních byli náchylní k všelijakým prorockým vizím a lokálním nepokojům ...
Ano!
Toto všechno a mnoho dalších negativních jevů vč. předtolerančního sektářství mezi nekatolíky má na svědomí
násilná pobělohorská rekatolizace důsledně uplatňovaná v rámci totalitní moci zastřešené vídeňským
austrokatolicizmem, jak se o tom zmiňuje i Eva Kalivodová v odkazovaném článku.
V této souvislosti je třeba také si uvědomit neblahou a zároveň velice důležitou skutečnost spočívající v tom, že do emigrace mohla legálně odejít
pouze(!) evangelická vrchnost, nikoli však poddaní nekatolických konfesí. Ti představovali nemalý potenciál levné pracovní síly pro novou i starou katolickou vrchnost a proto tady museli zůstat a nebo pokud se nechtěli vzdát víry svých předků a nechtěli se smířit s nastupující rekatolizací, museli své domovy
nezákonně(!) opustit a za hranice uprchnout ilegálně. Pokud byli chyceni, nečekalo je nic dobrého. I tohle jsou jedny z mnoha typických rysů tehdejší totality i totality, jak ji důvěrně známe z 2. poloviny minulého století.
Pozn.: I v moderní historiografii pro toto období často používaný výraz "protireformace" já považuji za eufemizmus. Proč? Mám velice intenzivní pocit, jakoby toto označení mělo zastřít excesy provázející násilnou rekatolizaci nebo by mělo vyjadřovat dokonce jakousi oprávněnost tohoto postupu, směřujícího přímočaře proti svobodě vyznání nastolené pro území Čech a Moravy už
Kutnohorským náboženským mírem v r. 1485 a potvrzené Majestátem císaře Rudolfa z r. 1609, kterým
de iure byla uznána i Jednota bratrská.
Pokud by se jednalo o záměrné nadúžívání tohoto označení, tak tím lze jako rohlíkem opít pouze historicky nepoučenou majoritu české společnosti a katolíky, kteří jsou obtížně přístupní nadkonfesnímu pohledu na naše národní dějiny.
pipek píše:
... původní předbělohorská identita bez teologického vzdělání tedy byla dost nejasná, což vytváří do značné míry též prvek
diskontinuity potolerančních i dnešních evangelíků s evangelíky předbělohorskými ...
K článku Evy Kalivodové v ĎaSu už jen pár doplňujících poznámek.
Úvodem je třeba zdůraznit, že je důležité, jak tuto údajnou "
diskontinuitu" vnímají současní evangelíci a tady nemám obavy, ba právě naopak.
Podávání kousku chleba při Večeři Páně místo hostie považuji dokonce i z teologického hlediska za marginální problém, zcela něco jiného je však to, že eucharistie byla podávána laiky.
Nechápu, co měla Kalivodová na mysli tím, že "
se vyhýbali eucharistické úctě" a srovná to s
vyhýbáním se úctě k Panně Marii a svatým. Obávám se, že právě toto srovnání velice pokulhává a sčítá jabka s hruškama.
Christocentrický výklad Bible a ve svém důsledku i
christocentrické pojetí církve je typické pro český protestantizmus navazující na Husovo učení. Je to protipól
papacentrického pojetí církve pozemské a jsem přesvědčen, že právě tohle muselo být blízké i např. německým protestantům, byť zachovávali episkopální strukturu své církve. Jiná věc je obecná skepse nacionalisticky umocňovaná v německých oblastech Říše ke všemu husitskému.
Obsáhlá problematika
moravských bratří Herrnhutského sboru (Herrnhut - česky Ochranov, hornolužicky Ochranow) je tématem minimálně pro diplomovou práci, nelze ho proto odbýt stručnou zmínkou ve zjednodušujících souvislostech naznačených v článku.
Autorčin akcent na předtoleranční sektářství je domnívám se neadekvátní jeho významu a vlivu, aniž bych chtěl tuto nezpochybnitelnou okolnost jakkoli podceňovat.