V našem malém seriálu o poměru světské a duchovní moci jsme si ukázali, že vztah těchto dvou mocenských pilířů učení o trojím lidu se dějinami husitské revoluce i polipanského vývoje táhne jako červená nit, jejíž barva má mnohdy odstín krve. Jednalo se však také o kontroverze uvnitř světských mocenských struktur. Nejinak tomu bylo i
v husitské Praze, kde revoluce první defenestrací začala a druhou defenestrací v r. 1483 taky skončila (tedy pokud za konec revoluce nepovažujeme již Lipany nebo přijetí kompaktát).
Podívejme se tedy ve stručnosti na události, které bezprostředně předcházely druhé pražské defenestraci a které byly zakončeny za půldruhého roku Kutnohorským náboženským mírem.
František Šmahel tvrdí, "
že již od června pražští roajalisté plánovali pro své nepoddajné odpůrce českou předpremiéru 'bartolomějské noci'". Velice výstižně řečeno, jak vzápětí poznáme. Kdo však byl oněmi roajalisty a kdo jejich odpůrci?
Mezi ty první patřili příznivci krále Vladislava II. Jagellonského, kteří postupně mocensky ovládli Prahu, tj. radnice na Starém i Novém Městě pražském a Malou stranu, paktovali se s katolickými představiteli šlechty a hodlali Prahu vypucovat od svých utrakvistických rivalů. Ti byli oněmi
nepoddajnými odpůrci. A tomuto úsilí roajalistů vycházel slabý katolický král pochopitelně všemožně vstříc.
Podobně jako v dnešní době tak i tenkrát na pražských radnicích bujela korupce a hamižné obohacování se na svůj účet. Situace, kdy se kališníci opět snažili nabýt svých ztracených pozic, tedy nutně spěla ke krizi.
A jakpak že si tu pražskou "očistu" roajalisté představovali? Součástí katolické konspirace podléhající přísnému utajení měla být likvidace snad až 80(!) kališníků. Vše bylo do nejmenších detailů připraveno, o čemž svědčí např. to, že uměle vyvolané rozepře mezi konšely pražského dvouměstí měly kamuflovat horečné přípravy směřující ke krvavé "očistné" lázni. Dnes už se dá velice obtížně zjistit, jakým způsobem měli být představitelé pražské utrakvistické opozice povražděni. Vynechme pár jiných dějinných epizod a podívejme se nyní rovnou, jak bylo toto spiknutí prozrazeno.
Král onemocněl a byly vážné obavy, aby nezemřel. Proto novoměstští konšelé nechali napsat důvěrné listy pro Zdislava a Jaroslava Šternberky, Jana Zajíce z Házmburka a Jana ze Šelmberka, aby v případě králova skonu neváhali ozbrojenou mocí obsadit Nové Město pražské. Obdobně se zachovali staroměstští radní, jejichž posel se na cestě ke dvoru, jenž momentálně sídlil v Třebíči, zastavil v Českých Budějovicích. Budějovickým radním cosi naznačil o tom, co se v Praze chystá. To se ukázalo jako fatální chyba, neboť někdo z místních radních o tom urychleně informoval někoho ze svých husitských známých v metropoli. Utrakvistická opozice na základě tohoto zjištění připravila protiakci vrcholící výše zmiňovanou
druhou pražskou defenestrací. Tato "odvetná" akce však nebyla tak krvavá, jak to zamýšleli katoličtí roajalisti. Bylo to způsobeno především ohledy na krále i zahraničí. Aby aktéři převratu ukázali dobrou vůli, nezvolili nové radní ale pouze obecní starší. 26. 9. 1483 byl obsazen Vyšehrad i Pražský hrad a dílo bylo dokonáno. K tomu viz také ještě
zde.
6. října byl vyhotoven dokument obsahující třiadvacet článků, jejichž dikce jakoby pocházela z počátků revoluce. Univerzita si uchovala charakter kališnického učiliště, z Prahy byli vypovězeni katolíci i jejich kněží a řeholníci. Evropa opět strnula a pro krále to byla zdrcující vnitropolitická porážka! Řím opět - pokolikáté už - zahrozil kruciátou, ale byla jiná doba, takže to nikdo nebral vážně.
K dohodě mezi králem a už zase kališnickou Prahou došlo až o celý rok později. Tečku za těmito událostmi udělal kutnohorský sněm, na němž byl schválen a přijat tzv.
Kutnohorský náboženský mír ...