Jiří Motyčka píše:
Vraťme se však k Lipanům. Další závažnou otázkou, myslím dosud uspokojivě nedořešenou, je údajná zrada sirotčího hejtmana Jana Čapka ze Sán. Je to velice ožehavé a citlivé téma.
Tak do téhle debaty jsem zabrousil až dnes a rád bych zde vyjádřil pár úvah k Lipanské bitvě. Předně to, že nejen v Čechách je vždy hledán obětní beránek odpovědný za každý neúspěch, na kterého se pak kydá všechna špína. V případě Lipan to byl Čapek ze Sán.
Čapek opustil lipanské bojiště s asi 700 jezdci v situaci, kdy nemohl soustředěný úder jezdectva rozhodnout bitvu. Ta byla ztracena již dříve. Lze tedy spíše konstatovat, že zachránil silný oddíl jízdy pro další válku. Kupodivu nebývá terčem kritiky kněz-bojovník Bedřich ze Strážnice, který se stáhl s 300 jezdci do pevného Kolína a do bitvy vůbec nezasáhl. Čapek byl vojevůdce podobného typu jako Jakoubek z Vřesovic nebo Kolda z Náchoda, tedy něco jako kondotiér. Nelze ho chápat jako bojovníka v duchu husitských ideálů.
Události, které předcházely Lipanům (obléhání Plzně, boje na Novém městě pražském) jasně ukazují na definitivní krizi v radikálním křídle husitů. Lipany byla již jen poslední tečka, ale nikoliv tak výrazná, jak to vypadá z dnešního pohledu.
Prohrané bitvy svedené na počátku nebo v průběhu revolucí jsou obvyklé a neznamenají zánik myšlenek, které oslovují široké masy. Bývají však poslední kapkou za přežitými systémy (Bílá Hora, Waterloo apod.).
K bojišti samému bych poznamenal, že mezi Kouřimí a Českým Brodem není žádné jiné návrší, které by alespoň trochu zvýhodňovalo postavení vozové hradby. Prokop Holý táhl od Kouřimi k obleženému Č. Brodu a musel překonat Čertovu brázdu (přirozenou hlubokou rokli táhnoucí se od městečka Sázavy až k obci Chotouň) a přechodů nebylo mnoho. Tuto rokli pak měli bratří v zádech a komplikovala jejich ústup na Kolín.
Smysluplným cílem prchajících kališníků mohl být pouze silně opevněný Kolín. Relativně subtilní hradby Kouřimi a Českého Brodu neskýtaly dostatečnou ochranu. Čapek to dobře věděl a věděl taky, že se jezdci dostanou přes Čertovu brázdu jen na pár místech. Nemohl tedy čekat až do úplného konce a nechat se odříznout. Víme přece, jak skončila prchající pěchota.
Četl jsem již mnoho studií o lipanské bitvě. Mnohé počítaly s úžasnými přesuny vozového šiku v několika řadách a obsahovaly i jiné neuvěřitelné detaily. Realita bývá mnohem prostší už kvůli terénu, který není prakticky nikde zcela bez překážek. Ani v rovinatém Polabí. Málokdy se také uvažuje válečná vřava, ve které zanikají povely velitelů a hynou vyslané spojky. Oddíly jsou často izolovány a velkou roli hraje osobní statečnost bojovníků a štěstí. A polní vojsko radikálů už prostě nebylo takovou kompaktní silou, jako na počátku revoluce. Mnoha bojovníkům se chtělo přežít, protože si nebyli jisti, za co vlastně mají válčit. Byli mezi nimi i násilně odvedení rolníci, kteří neměli žádný zájem na bitvě.
Knihu „Lipanská křižovatka“ mohu jen doporučit.
