Úvodem je nutné konstatovat, že ani husité natož Hus nechtěli zpochybňovat nebo nedej Bože korigovat středověké "
učení o trojím lidu", vycházející z fundamentálního principu
tu ora, tu protege, tu labora. Imperativ "ty se modli" byl určen moci duchovní (církev), "ty ochraňuj" moci světské (král a šlechta) a příkaz "ty pracuj" (na obě mocenské skupiny) se týkal městské a venkovské chudiny; jedni se za tebe budou modlit a ti druzí tě budou chránit. Učení o trojím lidu vycházelo ze Starého zákona, z příběhu o Noemovi, který měl tři syny. Šém je ztotožňovaný s veleknězem Melchisedechem (církev), Jáfet je považován za praotce evropských národů (šlechta) a Chám měl syna Kenaana, kterého Noe proklel a odsoudil k otrocké práci (poddaní) - První kniha Mojžíšova (Genesis).
Protože zajištění klidu a bezpečí se týkalo i církve, i z tohoto učení vystupuje do popředí vše ochraňující moc světská, která je svým "
protege" (prostřednictvím světského meče) jaksi "nadřazena" moci duchovní, přestože její představitelé se za všechny zase modlí. Učení o trojím lidu (s výjimkou Petra Chelčického a táborských vizionářů) husité nijak zásadně nekritizovali, natož aby se ho pokoušeli nahradit něčím jiným. Chtěli ho "pouze" uvést do souladu s Božím zákonem. Ani to však nebylo málo!
Toto učení ve svém traktátu
O trojím lidu fatálním způsobem napadl a zpochybnil zmiňovaný
Petr Chelčický. Svérázný myslitel pozdního středověku si ve své představě o uspořádání společnosti vystačil pouze s kategoriemi, které jsou reprezentovány pojmy
pokora před Božím zákonem,
láska,
pokrm a
oděv.
Někomu by se mohlo zdát, že Husův postoj k moci duchovní byl poněkud ambivalentní. Proč?
Na
jedné straně Hus takřka beze zbytku přijal Viklefovu tezi týkající se sekularizace majetku té církve, která disponuje neadekvátními hmotnými statky. Nesmlouvavým aktem, jakým bezesporu odebrání církevního majetku je, by se konečně přiblížil návrat bohaté církve k ideálu církve prvotní. Je třeba si uvědomit, že to nebyly jen jakési romantické představy reformních snílků, ale byl to imperativ doby vyplývající z nutnosti.
Hus spolu s Viklefem pak ještě dodávají, že kdyby se tohoto ozdravného procesu v "
hlavě i oudech" nechtěla spontánně chopit sama církev prostřednictvím instrumentů, jimiž disponuje ze své moci duchovní (vč. meče duchovního), pak musí nastoupit moc světská a tohoto bohulibého úkolu se nekompromisně ujmout sama, aby tak zastoupila selhávající moc duchovní.
Z uvedeného je naprosto zřejmé, že náprava je zcela v rukou církve. Teprve kdyby tato "samoočista" nezafungovala, musí se toho úkolu chopit "vyšší moc", tj. v tomto případě moc světská. Hus je pak ochoten světské moci pro tento specifický a jediný případ nezištně přepustit poměr nadřazenosti.
V samém počátku revoluce husité tento princip vtělili do jednoho ze čtyř (pražských)
artikulů, který se týkal chudoby a zákazu světského panování církve. Obhajoby tohoto pro církev naprosto nepřijatelného požadavku se na Basilejském koncilu ujal
Petr Payne, zvaný Engliš. Ale to už je zase jiný příběh.