Zakládám toto zajímavé téma, které bude opět jakýmsi miniseriálem ze strany zakládajího toto téma. Přesto nebo spíše právě proto do něj může kdokoli a kdykoli vstoupit se svým názorem a naprosto svobodně se k tomu vyjářit.
Aspoň se domnívám, že by zajímavé mohlo být, ale to bude taky záležet na tom, jak se diskuse v něm rozproudí ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Dějinami středověku se táhne jako červená nit neutuchající spor mezi mocí světskou a duchovní. V těchto antagonistických vztazích mohla vždy jenom jedna strana tohoto konfliktu tahat za delší konec provazu - tak už to bývá.
Na té nejvyšší úrovni se jednalo takřka vždy o získání převahy římských králů, resp. císařů nad mocenskými ambicemi papežů především v rámci Svaté říše římské. Na té regionální úrovni se řešily vztahy např. mezi králem (markrabětem, vévodou, ...) a arcibiskupem či biskupem, viz např. nesmiřitelný střet Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Ale k tomu se třeba ještě v naší diskusi vrátíme.
Nedílnou součástí těchto mocenských zápasů ze strany papežů bylo mj. i zneužívání takových praktik, jakými byly klatba a exkomunikace (vyobcování z církve), které však byly např. římským králům a císařům většinou pro smích.

Počátek těchto pokřivených vztahů, za nimiž v pozadí stála touha po moci, najdeme už v době Karla Velikého, blahé paměti, o němž se traduje, že když mu papež Lev III. r. 800 chtěl nasadit císařskou korunu, Karel mu ji vzal z rukou a nasadil si ji sám. Již v tomto "symbolu" ustanovení císařského majestátu jsou vidět kontury rodících se problémů.
Samostatnou kapitolou v tomto dlouhém zápase o uzurpaci moci je rozhořčený a tvrdý boj o investituru (jmenování a ustanovování představených církve), který končí v r. 1122 jakýmsi konsenzem nazývaným "konkordát Wormský". Další neméně pohnutou kapitolu tvoří nesmiřitelné boje mezi ghibelliny (stoupenci císařů) a guelfy (stoupenci papežů) a tak bychom mohli pokračovat.
I v tomto velice stručném úvodu je třeba připomenout důležitou událost související s těmito Bibli odporujícími mocenskými zájmy, a to je pochopitelně avignonské zajetí papežů, což je dlouhé období začínající přesunem sídelního města pontifiků z Říma do Avignonu v r. 1309. (Podrobněji k tomu viz toto téma ...)
Ale to už se pomalu ale jistě dostáváme do počátku ještě delšího údobí, které je v zorném poli našeho zájmu.

Zásadní přelom v nazírání na vztah světské a duchovní moci pak přineslo až husitství! ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Úvodem je nutné konstatovat, že ani husité natož Hus nechtěli zpochybňovat nebo nedej Bože korigovat středověké "učení o trojím lidu", vycházející z fundamentálního principu tu ora, tu protege, tu labora. Imperativ "ty se modli" byl určen moci duchovní (církev), "ty ochraňuj" moci světské (král a šlechta) a příkaz "ty pracuj" (na obě mocenské skupiny) se týkal městské a venkovské chudiny; jedni se za tebe budou modlit a ti druzí tě budou chránit. Učení o trojím lidu vycházelo ze Starého zákona, z příběhu o Noemovi, který měl tři syny. Šém je ztotožňovaný s veleknězem Melchisedechem (církev), Jáfet je považován za praotce evropských národů (šlechta) a Chám měl syna Kenaana, kterého Noe proklel a odsoudil k otrocké práci (poddaní) - První kniha Mojžíšova (Genesis).
Protože zajištění klidu a bezpečí se týkalo i církve, i z tohoto učení vystupuje do popředí vše ochraňující moc světská, která je svým "protege" (prostřednictvím světského meče) jaksi "nadřazena" moci duchovní, přestože její představitelé se za všechny zase modlí. Učení o trojím lidu (s výjimkou Petra Chelčického a táborských vizionářů) husité nijak zásadně nekritizovali, natož aby se ho pokoušeli nahradit něčím jiným. Chtěli ho "pouze" uvést do souladu s Božím zákonem. Ani to však nebylo málo!
Toto učení ve svém traktátu O trojím lidu fatálním způsobem napadl a zpochybnil zmiňovaný Petr Chelčický. Svérázný myslitel pozdního středověku si ve své představě o uspořádání společnosti vystačil pouze s kategoriemi, které jsou reprezentovány pojmy pokora před Božím zákonem, láska, pokrm a oděv.

Někomu by se mohlo zdát, že Husův postoj k moci duchovní byl poněkud ambivalentní. Proč?
Na jedné straně Hus takřka beze zbytku přijal Viklefovu tezi týkající se sekularizace majetku té církve, která disponuje neadekvátními hmotnými statky. Nesmlouvavým aktem, jakým bezesporu odebrání církevního majetku je, by se konečně přiblížil návrat bohaté církve k ideálu církve prvotní. Je třeba si uvědomit, že to nebyly jen jakési romantické představy reformních snílků, ale byl to imperativ doby vyplývající z nutnosti.
Hus spolu s Viklefem pak ještě dodávají, že kdyby se tohoto ozdravného procesu v "hlavě i oudech" nechtěla spontánně chopit sama církev prostřednictvím instrumentů, jimiž disponuje ze své moci duchovní (vč. meče duchovního), pak musí nastoupit moc světská a tohoto bohulibého úkolu se nekompromisně ujmout sama, aby tak zastoupila selhávající moc duchovní.
Z uvedeného je naprosto zřejmé, že náprava je zcela v rukou církve. Teprve kdyby tato "samoočista" nezafungovala, musí se toho úkolu chopit "vyšší moc", tj. v tomto případě moc světská. Hus je pak ochoten světské moci pro tento specifický a jediný případ nezištně přepustit poměr nadřazenosti.

V samém počátku revoluce husité tento princip vtělili do jednoho ze čtyř (pražských) artikulů, který se týkal chudoby a zákazu světského panování církve. Obhajoby tohoto pro církev naprosto nepřijatelného požadavku se na Basilejském koncilu ujal Petr Payne, zvaný Engliš. Ale to už je zase jiný příběh.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Na druhé straně pojímal Hus moc duchovní, jak dokládá jeho spis O církvi, zároveň teokraticky, čehož později využili, či spíše zneužili táborští kněží a Jan Želivský. Nelze však jednoznačně říci, že by mistr Jan Hus moc duchovní za všech okolností nadřazoval, pouze ji považoval za dokonalejší než moc světskou. To se pochopitelně netýkalo církve Husovy doby, ta měla k dokonalosti opravdu hodně daleko. Tak, jak chápal Hus moc duchovní, to byl jakýsi ideál, k němuž by bylo záhodno se aspoň přiblížit.

Nadřazenost moci duchovní nad světskou nechápe Hus absolutně, vždy má na mysli důvěryhodnou svatou církev, v jejímž čele stojí Kristus a nikoli papež. Jedním dechem však dodává, že kupříkladu královský úřad je také svatý, neboť krále pomazává biskup, představitel moci duchovní. Moc duchovní je tedy dle Husa dokonalejší, z křesťanského pohledu vznikla dříve a je taky postavena výše, což je dáno obřadem, při němž představitel církve krále posvěcuje pomazáním a zároveň mu uděluje i požehnání.
Římská církev v Husově interpretaci však ostentativně plive na teokratický ideál, proto nemá nárok se povyšovat nad laiky, a to ani na té nejspodnější společenské příčce. Svým nemravným, zahálčivým a příživnickým způsobem života tato církev svoji nadřazenost tak hluboko deklasuje, že se dostává do subordinačního postavení. A za to si k lítosti všech může sama.

Duchovní moc Hus dělí na "obecnou" a "zvláštní". Podle této představy obecná moc je reprezentována konáním dobrých skutků nejen ve svůj prospěch, ale především ve prospěch druhých a potřebných. Zvláštní moc pak přísluší pouze klerikům, kteří mohou z titulu svého svěcení sloužit mši, podávat eucharistii, udílet rozhřešení a vykonávat ostatní svátosti. Všimněte si, jak transparentní je toto pojetí moci duchovní i pro laika současnosti.

Podobně je tomu dle Husa i s mocí světskou, kterou opět dělí, a to ještě poněkud "složitěji" než moc duchovní. Proto tento výklad považuji za jdoucí nad rámec tohoto stručného shrnutí, takže ho neuvádím. Pokud by však o něj někdo projevil zájem, rád to sem ještě doplním ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Jedna z největších postav husitské revoluce se svým striktním pojetím moci dříve či později musela zásadním způsobem střetnout s táborskými duchovními vůdci a jejich teokratickým uspořádám tamní svérázné společnosti. Tento fatální antagonizmus vyvrcholil Žižkovým odchodem z Tábora a založením Menšího Tábora ve východních Čechách. Proč Jan Žižka přestal být takřka ze dne na den "táboritou" a stal se "orebitou"?

Těch důvodů bylo nepochybně více, my se v této stručné úvaze budeme zabývat pouze aspekty souvisejícími s mocí duchovní resp. světskou.
Žižkovi na táborských kněžích vadilo jejich zasahování do záležitostí řekněme politicko-vojenských a táborským duchovním se zase příčilo to, že hejtman na Táboře sám sebe považuje za trestající prodlouženou ruku Hospodinovu. Od této představy byl již krůček k tomu, aby si neporažený vojevůdce začal osobovat právo a povinnost rozhodovat i o tom, kdo žije v souladu s Božím zákonem a kdo ho porušuje. Již z výše uvedeného je na první pohled patrný antagonizmus těchto vzájemných vztahů.
Vojenský pragmatik a stratég nikdy nezapochyboval o nadřazenosti moci světské nad mocí duchovní. V táborském prostředí se ubezpečil o tom, že to tak opravdu musí být. Je velice pravděpodobné, že Žižka, vzpomínaje na Husova betlémská kázání, musel nutně pohlížet na táborské vousaté kněze i s jistým despektem.

Nejpozději po Žižkově odchodu z Tábora nabyly jeho politické ambice zřetelnějších kontur. Jasným strategickým cílem slepého vojevůdce bylo sjednocení celé země na fundamentu čtyř spasitelných kusů (4 artikulů), a to bez ohledu na drobné a nepodstatné odlišnosti v jejich znění. Lze předpokládat, že podobu 4 artikulů, které neporazitelný upřednostňoval, můžeme číst v jeho vojenském řádu. Uvedeného sjednocení země chtěl Jan Žižka docílit i s pomocí moci duchovní. Základem jeho usilování byla však pochopitelně moc světská, jinými slovy řečeno, bude-li se snad někdo zdráhat přijmout tyto 4 články husitského programu, nebude ani na vteřinu váhat použít silové řešení, tj. použít světský meč v jeho reálné, nikoli obrazné podobě.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V tomto tématu se zabýváme především vztahem moci světské a moci duchovní. To byla v Čechách velice ožehavá otázka minimálně od doby výše zmiňovaného střetu mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem Jenštejna, na který se Žižka musel velice dobře pamatovat. Na čí straně tohoto sporu Žižka stál, není pochyb. Ano, tehdy stál na straně momentálního vítěze, tj. na straně moci světské. Trocnovský zeman se taky do písmene ztotožnil i s představou nezbytné nápravy zesvětštělé církve prostřednictvím světského meče, který se v Žižkově ruce stal také mečem trestajícím.

Vraťme se tedy ve stručnosti ještě k tomu, proč po rozchodu s Táborem Žižkovy kroky zamířily právě do východních Čech. Opět to totiž souvisí s naším tématem. Východočeské husitství se zrodilo takříkajíc "ve stejný den" jako táborské. Byl tady však jeden podstatný rozdíl! Duchovní moc reprezentovaná výraznou osobností v tomto regionu, knězem Ambrožem, nenabyla převahy nad mocí světskou. Důvod mohl být docela prozaický. Ambrož byl prakticky osamocen a vůdčí role v orebském svazu se s vervou sobě vlastní chopila šlechta reprezentovaná takovými veličinami, jakými byli legendární válečníci páni z Poděbrad a Kunštátu, Hynek Krušina z Lichtenburka ad., resp. Diviš Bořek z Miletínka, nepřehlédnutelný zástupce šlechty nižší. V tomto ne neznámém prostředí se Žižka musel cítit jak ryba ve vodě a jeho vztah ke knězi Ambrožovi nakonec přerostl v upřímné přátelství. Věroučné záležitosti definitivně po Žižkově příchodu přepustily svůj prostor budování nové obce polem pracující a na vzájemném vztahu moci duchovní a světské v tomto prostoru nebylo nadále co řešit. Tuto novou situaci bez vzájemných animozit respektovali jak Ambrož tak i Prokůpek, v této době stojící ještě jaksi v pozadí.

Podobu východočeského husitství tedy formovaly mocenské zájmy šlechty, jež převažovaly nad ambicemi nepočetných duchovních představitelů v tomto regionu, který se stal mocenskou základnou také pro Jiřího z Poděbrad a ve finále dokonce i jeho výtahem k moci z nejvyšších.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Chemik se tady zeptal, kdopak že to "vládnul" v mezidobí mezi Žižkovou smrtí a nástupem Prokopa Holého. U druhého jmenovaného je zřejmě míněn rok 1426, kdy Prokop razantně vstoupil na dějinnou scénu. Jedná se tedy o "pouhé" necelé dva roky.
Protože chemik svůj dotaz blíže nespecifikoval a pouze jmenoval dva absolutně nejvýznamnější vojevůdce husitské éry, předpokládejme, že měl na mysli "vojenskou vládu". V tom případě jde zřejmě o jméno hejtmana, který byl v onom mezidobí jinou výraznou osobností.
Jak jsem již ve své odpovědi naznačil, žádná taková persóna neexistovala, protože (vrchních) hejtmanů bylo povícero a navíc se v této době začíná taky uplatňovat pojem "správce". Aby nám v těch jménech a pojmech nevznikl hokej, pojďme se na to podívat.
Z původního táborského čtyřlístku hejtmanů (Žižka, Mikuláš z Husi, Zbyněk z Buchova a Chval Řepický z Machovic) se již na konci r. 1420 jako první odebral na věčnost Mikuláš z Husi. Po Žižkově odchodu z Tábora zůstali pouze Buchovec a Chval z Machovic, kteří se však stali zosobněním ztráty mocenského vlivu Tábora. Domažlice (hejtman Jan Řitka z Bezdědic), Sušice (hejtman Aleš ze Žeberka?) a Klatovy na jaře r. 1424 dokonce přešly na stranu Žižkova východočeského svazu.

Po Žižkově smrti 11. října 1424 byly velitelské pravomoci rozděleny mezi tyto tři osobnosti. Jan Hvězda z Vícemilic (Bzdinka) se stal správcem části starého Tábora, která se stala součástí východočeského svazu, Viktorin z Kunštátu velel šlechtě orebitů a konečně Kuneš z Bělovic stanul v čele hotovosti orebských měst.
V čele žatecko-lounského dvouměstí a vůbec v lokalitě severozápadních Čech se začíná stále více prosazovat významný husitský válečník Jakoubek z Vřesovic.
Na Táboře byla situace poněkud jiná. Starý Tábor Žižkův odchod nejprve bez nostalgie oželel, s postupně narůstajícím vlivem východočeského svazu však začal žárlivěji sledovat Žižkovy úspěchy a hledat spojenectví s pražany, k nimž se po ztrátě Hradce Králové ještě více přimknul i Diviš Bořek z Miletínka.
Přibližně v této době až do podzimu r. 1425 přebírá nemastné neslané vůdcovské působení Buchovce a Chvala z Machovic v čele vojenských aktivit Tábora Bohuslav ze Švamberka. Postupný odklon Bzdinkův od sirotků k táborům měl na svědomí patrně taky Švamberk. To však nebránilo Bzdinkovi, aby v dílčích akcích nadále nespolupracoval se sirotky. Spolu se Švamberkem a Hvězdou z Vícemilic v této době vojensky koordinovaně působil též Jan Roháč z Dubé, věrný zastánce Žižkova odkazu.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Po přechodu Viktorina z Kunštátu na stranu pražanů se nám v tomto mezidobí jeví nejvýrazněji triumvirát hejtmanů Jana Roháče z Dubé, Jana Hvězdy z Vícemilic a Kuneše z Bělovic (sirotci) jako kolektivního velení, které se snažilo v Žižkově duchu, tj. ve smyslu husitského programu 4 artikulů v pokračování jeho politiky postupného sjednocování táborských a sirotčích center. Z titulatur různých signovaných dobových listin lokálně politické a vojenské povahy lze usuzovat, že každý z této trojice velitelů se považoval za správce nejen táborských ale i sirotčích obcí.
Z toho nakonec vykrystalizovaly funkce správců a hejtmanů obou bratrstev. Na straně táborů to byl správce Aleš ze Žeberka a vrchní hejtman Jan Hvězda z Vícemilic resp. Jan Roháč z Dubé a Kuneš z Bělovic za sirotky.
Na podzim r. 1425 padli na poli slávy Bzdinka a Bohuslav ze Švamberka. Po jejich smrti se nám opět na dějinné scéně mihne Chval z Machovic, neboť hvězda Aleše ze Žeberka počala rychle hasnout, nadále se však začínají stále častěji objevovat jména hejtmanů Matěje Loudy z Chlumčan a Jana Bleha (Blech) z Těšnice. Obě jména je dobré si od této chvíle zapamatovat. Vedle Bleha se zřejmě začíná prosazovat nejen jako vojenský druh i Prokop Holý.
Sjednocující vize Jana Roháče z Dubé začínají mizet kdesi v nenávratnu, neboť táborsko-sirotčí unie se postupně rozpadla na dva samostatné útvary. Tento dezintegrační proces byl ukončen někdy na jaře 1426, nejpozději do zahájení tažení vrcholící bitvou u Ústí nad Labem. V době, kdy se začínají konstituovat táborské vojenské struktury, tj. domácí hotovost a táborská obec polem pracující, vstupuje razantně na dějinnou scénu Prokop Holý. K tomu podrobněji viz tady ...

... jak je z výše uvedené přehršle jmen naprosto zřejmé.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V předchozích 2 příspěvcích jsme si povídali o tom, jak se to mělo s dělbou moci světské mezi dvě hlavní mocenská centra. Pojďme se nyní podívat, jak to nejen v tomto mezidobí bylo s mocí duchovní ...

Mikuláš z Pelhřimova (Biskupec), senior táborské církve, přestože se nepřiklonil k nejradikálnějšímu křídlu táboritů, na rozdíl od Petra Chlelčického souhlasil s použitím světského meče na obranu Božího zákona. Volba Biskupcova měla zabezpečit sjednocení táborských ideových proudů a vymezit se vůči pražským duchovním, kteří postupně podlehli smířlivým postojům nejen v oblasti věrouky, ale i politiky. První záměr se, jak známo, nepodařilo uskutečnit. Biskupec patřil mezi ty táborské kněze, který se sice meče zrovna nechápal, avšak rovněž nepřipouštěl zasahování táborských hejtmanů do věroučných záležitostí, jinými slovy byl spíše příznivcem důsledného oddělení moci světské a duchovní, reprezentovaného oněmi "pomyslnými" dvěma meči. Po Žižkově odchodu z Tábora byly ulámány hroty těchto animozit přirozenou cestou. A to už se pomalu dostáváme k našemu období, o němž je řeč.
Po násilné likvidaci ultralevicového křídla na Táboře se Mikuláš z Pelhřimova mohl plně věnovat své funkci a integračnímu procesu, který však z nám neznámých důvodů nebyl ve finále zakončen vytvořením konzistoře v jihočeském centru husitství. Biskupec svým fundamentálním dílem, totiž Táborskou konfesí (Confessio Taboritarum) vytvořil vědomé i nevědomé předpoklady pro konfrontaci s pražským duchovenstvem na jedné straně a na straně druhé jeho Konfese rovněž přispěla k ustálení poměrů na Táboře a položila základy k mocenské expanzi nejen směrem dovnitř ale i do zahraničí. Přestože vztahy mezi Biskupcem a Prokopem Holým nebyly zřejmě tak vyhrocené jako se Žižkou, senior táborské církve měl jisté výhrady i vůči Prokopovi. Avšak jejich vzájemný vztah byl determinován taktéž vzájemným respektem k tak rozdílným pozicím, kteří oba protagonisté mocenských struktur na Táboře zastávali.
Výše uvedené tvoří v souhrnu atributy táborské – v jistých ohledech umírněné – teokracie.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Ještě bych se rád v poněkud širších souvislostech tohoto tématu pozastavil u učení o trojím lidu, především u jeho třetí složky ...

Lze říci, že učení o trojím lidu týkající se vztahu poddaných k světské moci je v souladu s 13. kapitolou Pavlovy epištoly Římanům:
"Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest." (Ř 13, 1-7)
Zde apoštol Pavel jasně píše o podřízenosti ve vztahu k světské moci, o bázni před jejím mečem a v neposlední řadě i o řádném placení daní, nebo chcete-li odvádění desátku, který se týkal i moci duchovní.

Jediný Petr Chelčický si dovolil napadnout učení o trojím lidu, ale ve svém traktátu se musel svým typickým "svérázným" způsobem vyrovnat právě s touto 13. kapitolou z listu Římanům. K tomu podrobněji viz tady ...
Revoluční Praha před r. 1420 pouze v některých náznacích učení o trojím lidu rovněž odmítala.

Je známo – a i tady na fóru jsme si o tom už taky povídali –, že poddaný selský lid jakožto složka živitelů během husitské revoluce nesl největší tíži válečného běsnění. Byl naprosto bezbranný proti světskému meči rozmachujícímu se do všech stran, který mu ve jménu kříže, později i kalicha, zcizoval nejen střechu nad hlavou, ale i výdobytky jeho klopotné práce. Tím se však husitská revoluce v ničem neliší od jiných velkých revolucí.
V počátku revoluce jen táborští bratří na krátký čas nezapomínali na třetí, pracující stav. To však bylo pouze do té doby, dokud jim stačilo jmění nashromážděné do společných kádí. Po jejich vyprázdnění táborská spotřební komuna vzala za své, aby nenávratně zmizela v propadlišti dějin. Pak byl i Tábor nucen se postupně navrátit k prověřenému systému založenému na učení o trojím lidu.
A tady se pochopitelně náramně hodila ona zmiňovaná 13. kapitola Pavlovy epištoly adresované křesťanské diaspoře v Římě, jako jeden z fundamentů teorie o trojím lidu, a to především pasáž o placení daní. Je třeba si plně uvědomit závažnou skutečnost spočívající v tom, že toto učení si netroufli napadnout ani vůdci chiliastického Tábora. Táborští teologové v tomto punktu nebyli jednotní a já si dokonce dovolím tvrdit, že mnozí z nich byli i bezradní v postoji k citované 13. kapitole a její aplikaci v pozdně středověké praxi v širokém okolí Tábora.
S tímto vpravdě zapeklitým problémem se musel vypořádat i senior táborské církve Mikuláš z Pelhřimova. Ze svých úvah pochopitelně prostý lid vytěsnit nemohl, musel mu dokonce přisoudit nezastupitelnou roli v duchovním očistném procesu, jinými slovy řečeno, bylo třeba mu přepustit jistý podíl z revoluční iniciativy. Celý svůj život však učení o trojím lidu Biskupec respektoval a rozdělení moci mezi ony dva meče nezpochybňoval. K tomu také viz předchozí příspěvek.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Na druhé straně - objektivně vzato - je dostatečnou kvalifikací pro (voje)vůdcovství okolnost, že se někdo narodí ve šlechtické rodině?
Nemá lepší předpoklady osoba studovaná?
A že nejvíce universitních absolventů nastoupilo církevní kariéru je podmíněno epochou středověku.

_________________
De omnibus est dubitandum.

Není!
Jak to právě na vojevůdcovských postech doložilo husitství.

Jak pro co, že.
Pro co? ...

Dejme tomu.

Ještě tak vědět, co přesně jsi svými otázkymi v tomto tématu sledoval?
To by bylo žůžo ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Promiň, že jsem to nevyslovil dostatečně zřetelně.
Bylo to míněno jako částečná obhajoba táborské postžižkovské klerokracie.

_________________
De omnibus est dubitandum.

O. K., nic se neděje, od toho je diskuse.
Stejně bych/om byl/i rád/i, kdybys to rozvedl do větší šíře ...

Přesto "postžižkovská klerokracie" na Táboře měla svá nesporná negativa. Nebyl to úplně optimální model vlády v rámci husitské společnosti, co si budem povídat. A to platí i při vší úctě k jeho teologicky i filosoficky vzdělaným autoritám. Táborství však našlo opět zřetelnější kontury, když jeho především politický kurz začal určovat Prokop Holý, který byl s jistými výhradmi vlastně taky součástí táborských "teokratů". Jak již bylo uvedeno výše, přesto se ne ve všem s Biskupcem shodl. Pochopitelně Prokopovi vadily vzájemné kontroverze mezi mocí duchovní a světskou daleko méně než Žižkovi a obávám se, že vztah mezi těmito 2 "nohami" z teorie o trojím lidu nepotřeboval vůbec řešit v tom smylu, jako jeho předchůdce na Táboře. Ale byla taky jiná doba!
Přestože Žižka zdaleka nebyl člověkem s takovým rozhledem jako Prokop, jsem přesvědčen, že krizi startující někdy na poč. 30. let a v jejímž pozadí se skrýval i mocenský boj, by bratr Žižka, blahé paměti, vyřešil poněkud razantněji a jinak. Tedy pokud by k oné krizi vůbec došlo ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

no pro to (voje)vůdcovství

_________________
De omnibus est dubitandum.