Jiří Motyčka píše:
(1) Tato výhoda by však měla vésti spíše k hodnocením s nadhledem a odstupem, nikoli např. k tomu, že bychom zaměnili příčiny za následky.
(2) Zmiňuji-li nadčasovost, mám na mysli především to, že evropská/světová reformace spatřila světlo světa o celé jedno století později.
(3a) Jedním z fenoménů husitské revoluce byl tzv. "husitský mesianizmus" spočívající v názoru, že český národ byl vyvolen k tomu, aby napravil celou křesťanskou Evropu.
(3b) A právě v Basileji husiti poznali, že tyto představy nejsou reálné. Nakonec se s tím museli i smířit. Takže basilejská kompaktáta bych nepovažoval za "z nouze cnost", ale za kompromis, který byl výsledkem možného. To, že se s ním husitští radikálové nikdy nesmířili, je věc zcela jiná.
K 1) Naprosto souhlasím.
K 2) O.K., souhlasím.
Rzeczpospolita szlachecka však byla uvedena v reakci na Tvou zmínku o volbě Jiřího z Poděbrad. Co je na husitství nadčasového bych rozdělil (nakolik to ovšem vůbec lze, je otázkou) do přínosu „lidského“ a „občanského“. To, co jsem uvedl, patří do druhého; čím komentuješ Ty, náleží do prvního, který je – přiznávám – ve vztahu k husitství významnější.
K 3) Takže si to shrňme: Husité byli vedeni představou, že jejich úkolem je napravit křesťanský svět. Někteří se omezovali na pokojné prostředky, jiní nevylučovali (v „dobré víře“, řekli bychom, byť někteří ne bez jisté ironie) prostředky násilné. Odolali vnějším odpůrcům, ale různili se a zjistili, že svět se napravit nedá snadno (zpěčuje se, potvora) a po zlém už vůbec ne.
Basilejská kompaktáta bych „z nouze ctností“ také nenazval. (Nemluvil jsem ostatně o nich, nýbrž o
„prosazování svobody křesťanských vyznání“ husitům připisovaném.) Ačkoli z hlediska umírněných byla přijatelným ústupkem a z hlediska radikálů zradou, já sám je oceňuji mnohem výše než všechny tři přímo či nepřímo zúčastněné strany (katolíci, kališníci, radikálové). Své důvody zatím rozebírat nebudu, snad později. Máš pravdu, bratře
Jiří Motyčko, v tom, že postoj
"Když už se nechcete napravit (a být opravdovými katolíky jako my, dodejme), tak nás aspoň nechte vyznávat víru pravou (čili: nechte nás na pokoji!)." sám o sobě žádnou „z nouze ctností“ není. Je právě jen tím vynuceným a realisticky přijatým (podle mého soudu i principiálně přijatelným) ústupkem. Výsledkem, který původně nebyl zamýšlen žádnou stranou. „Z nouze ctnost“ by se z něj stala teprve tehdy, kdyby někdo, kdo chová nároky větší a je okolnostmi přinucen je mírnit a omezit, prohlásil, že o toto usiloval a to zamýšlel, že toto vždy pokládal za dobré, a že se tím zasloužil o úspěch dobré věci. Někdy se mi zdá, že bývá opomíjeno, že smír byl záležitostí obou stran, byť nutno uznat, že jedna z nich s „novotou“ (pokládanou ovšem za prostou obrodu) přišla a náleží jí tudíž jaksi, jako hybateli větší zásluha, přestože svůj záměr plně neprosadila.
Za velmi dobrý a silný argument považuji:
„Jejich programem nebyla válka, ale 4 pražské artikuly.“
Tu
otázku smíru pokládám za obzvlášť důležitou, protože to, jak podstatu dotyčného smíru nazíráme, ovlivňuje také naše posuzování jeho případného porušení nebo vypovězení. Kdo jej má za pouhé příměří zapříčiněné tím, že s nepřítelem nelze jednoduše zamést, bude sbírat síly a hledat záminky k nastolení své vůle či obnovení boje, jakmile se okolnosti změní v jeho prospěch. Domnívám se, že je už vcelku jasné, co si o počínání všech tří (případně vícero) zúčastněných stran myslím. Kdyby ne, mohu dát na konkrétní otázku upřesňující odpověď, budu-li jí schopen.
A jak je to tedy s tím
„respektovaným právem volit si svého panovníka zemským sněmem, bez ohledu na nějaké dynastické zájmy“ a mou
námitkou, že nešlo o přeměnu na volenou monarchii? Jak by se z oné věty třeba někdo mohl domnívat, dodávám.
Pokud jde o ty "nadčasové, ba převratné" změny, souhlasím.
Nešel by časem doplnit i o situaci na územích sousedních v téže době? Zejména těch s Čechami nějak srovnatelných, např. v Uhrách a v Polsku?