Richard Tesařík si přitom uvědomoval, že právě tanky jako čelní úderná síla mívají v boji největší ztráty a nevylučoval, že by mohl zahynout.
Zachoval se vzácný dokument, dopis, který napsal v Novochopersku před odjezdem 1. čs. samostatné brigády na frontu svým blízkým do Příbrami. Využil tehdy možnosti, které poskytlo velení vojákům, aby, pokud chtěli, napsali domů. Nepodařilo se ale zjistit, jakými cestami nakonec dopis putoval do tehdejšího protektorátu; dalo se pouze zjistit, že byl odeslán ze Slovenska.
Richard Tesařík vněm píše:
"
Milovaná mamičko, tatínku, Milčo a Berto (to jsou sestry)
. Dnes několik málo chvil před tím, než pojedu opět na frontu, píši Vám tento list, vzpomínaje Vás tam daleko v milované naší zemi.
Jedu na frontu!
Tři slova a jak mnoho mají významu. Fronta, to je to místo, přes nějž vede cesta domů, tam k nám, pod modré hory, do našich lesů, k vám, moje mamičko a taťko!
Na tuto cestu připravil jsem se ještě lépe než poprvé; jsem silný s mými chlapci, máme pancíř a děla, dostali jsme stroje, jimiž budeme ničit všechny, kteří chtěli snížit a pošlapat naši, moji hrdost, tu, kterou jsi mě učila Ty mamičko; mít vždy vysoko čelo, hrdě nést hlavu, protože jsem syn Žižkova národa.
Půjdu do boje; proto, kdybych padl, pak vězte, že se vzpomínkou na Vás"