Mikuláš Diviš z Doubravína si zaslouží, abychom o něm napsali na fórum, i když není z 15. století. Tento písař Starého Města pražského totiž vítal krále Fridricha Falckého jako Jan Žižka. Je to v knížce Za jazyk přibitý. Autor knížky univ. prof. dr. J. B. Čapek dodává: ''Příběh odsouzencův zde vylíčený - exekuce, věznění a neočekávané uzdravení - je v celém svém průběhu historický. Historické jsou i detailní údaje...''
''...Když se dály přípravy k důstojnému a nadšenému vítání zvoleného krále Fridricha Falckého, uvažoval Diviš mnoho a radil se s přáteli svými i s pány konšely na rathouze, jak by k tomu vítání podle svých nejlepších sil vydatně přispěli. Tehdy více mužů učených a moudrých, ale i lidových písmáků, čtenářů starých kronik, volalo po obnovení ducha Božích bojovníků, po staré obětavosti a rekovnosti husitské. A tak Mikuláš se svými přáteli přišli na myšlenku vystrojit při vítání krále oddíl chasy jako husity, aby se tím posílily slavné vzpomínky lidu českého a králi aby se také připomnělo, že národ, kterému přichází vládnout, bránil Boží pravdu již před dvěma sty lety, kdy Fridrichova Falc tonula ještě ve tmách pověry a nálezků lidských, když se i její šlechtici účastnili křížových výprav proti Čechům!
A pak se uvažovalo, kdo má být Žižkou; měl to být muž statné postavy, ale zároveň i statečného ducha a výmluvnosti vynikající, protože měl oslovit Jeho Milost královskou a pronést k ní dokonalou řeč uvítací. Proto volba padla na Mikuláše Diviše, který všem těmto podmínkám vyhovoval. A tak vyjel v pancíři od staroměstského souseda vypůjčeném, s přílbou na hlavě a s mocným palcátem v ruce na grošovatém koni v čele velikého zástupu, oděného za husity. Jasné slunce posledního říjnového dne roku 1619 se odráželo na kapalínech a krunýřích, na štítech a sudlicích, meče zvonily a cepy chřestily na ramenou. Zástup zpíval písně zbožné i chlapsky jaré, a Mikuláš Diviš jel vztyčen v sedle na svém grošáku a cítil v sobě zosobnění staré síly národa. ''Zdráv buď Žižka, bratr náš věrný!'' volal na Kamenném mostě šedobradý starý Čech, čtenář letopisů husitských. Pak čekali příchod krále u Strahovské brány a jejich rudý prapor se zlatým kalichem se třepotal a vlál v čistém blankytném vzduchu. Občas se k Mikuláši Divišovi přitočil některý z pánů na koni a důležitě mu polohlasem říkal připomínky, většinou naprosto zbytečné. Pak se vynořil skvělý průvod Fridricha Falckého od Královské obory u Hvězdy. A Mikuláš Diviš, který vždy byl duchapřítomný a vždy rovně stál před velikými pány, nepocítil valných rozpaků před novým králem, zvláště když viděl před sebou mladíka s nakadeřenou bradkou a s výrazem laskavým, až naměklým, v drahocenném modrém obleku s mnoha krajkami a třásněmi, s opeřeným širákem elegantně prohýbaným. Prvním pocitem bylo zklamání - ''Tohle má být náš král v době těžkého boje s Antikristem?'' - Ale tuto myšlenku Diviš rychle potlačil a myslil na to, jak veliká milost Boží se jeví v tom, že po předlouhé době, poprvé od zvolení Jiříka Poděbradského, se dostává národu českému krále, který je vyznavačem pravdy Boží a bude bojovat za kalich Kristův. A tak s velikou vroucností oslovil Fridricha Falckého a vítal ho jako zvoleného krále českého, který má zasednout na trůn tak staroslavný. Mikuláš mluvil vytříbenou latinou a král mu rozuměl, pokyvoval hlavou a chvíli se díval vážně, potom převládl na jeho tváři výraz pobavený a prohlížel si s nenuceným úsměvem zbroj Mikulášovu, jeho palcát i odění jinochů a mužů, stojících za řečnícím hejtmanem. Toho si povšiml Diviš, a proto zdůraznil ve svém proslovu věty o dávných husitech a jejich vůdci Žižkovi, jak bojovali, nevážíce svých životů, za pravdu Boží a svobodu své vlasti. A protože Mikuláš často předtím s přetěžkou hořkostí pozoroval, jak čeští páni i v osudné době velikého boje lid utiskují a vysávají, stále jen od něho žádají robotu a poplatky, a nic mu nedávají, jeho srdce úplně od sebe odpuzují, přidal k své řeči nové, nejživější sentence, v nichž prosil krále o ochranu pro chudý lid, pro bezprávný stav čtvrtý. Vždyť i ti muži za husity přestrojení, které s sebou přivedl, byli lidé z čtvrtého stavu - plavci, vinaři, tesaři, nádeníci, pivovarská chasa a jiní, bylo jich kolem pěti set. Jak byli upřímní a důvěřiví, jak se dětsky těšili na svého krále, svobodně voleného, jak byli hotovi a připraveni kdykoli pro něj složit své životy! Král zřejmě překvapen pohnul hlavou, dal pohasnout svému rozmarnému úsměvu a upřel na Diviše pohled tázavý; z jeho družiny se dva tři páni zamračili, daleko chmurněji se však zatvářili páni čeští, kteří stáli na svých koních několik kroků od Diviše. Jak studeně kosým pohledem se díval na Diviše Václav Roupovec z Roupova, jak blýskl okem Jáchym Ondřej hrabě Šlik, jak se krocanovitě nadmul Bohuslav Berka z Dubé, jak se s línou pohrdavostí ušklíbl Vilém starší z Lobkovic!
Pak se obrátil Mikuláš k svým husitům a zvolal mocným hlasem: ''Gaudete omnes, quia vivit rex! Radujte se, radujte všichni, poněvadž král váš živ a zdráv jest!" Tu všichni volali: ''Vivat Fridericus rex!'' - učili se před tím delší chvíli tomuto výkřiku. Připojovali k tomu i své staročeské: ''Živ buď králi!'' a mávali svými cepy a oštípy, kosami a sudlicemi, burdýři a kušemi, tloukli také zbraněmi a štíty a pavézami. A tak zněly hlasy zvučné a jaré a zbraně zvonily, řinčely a chřestily, i byl hluk veliký a projevoval radost lidu, který chtěl důvěřovat svému novému vladaři.
Mikuláš Diviš se ohlížel na své bojovníky a v té chvíli stěží potlačil slzu v oku - náhle se však jeho tvář změnila, trhl sebou v sedle a prudce se obrátil k Fridrichovi a jeho komonstvu. Neboť z té strany zněl smích - nebylo pochyby, nevázaný a povýšený smích, který brzy umlčel volání pražské chasy i zvučení zbraní. Na ten okamžik vzpomíná Diviš i nyní u šibenice nejpronikavěji, prožívá jej znovu s trýzní samozřejmě větší než kdykoli dříve. A ta trýzeň byla silná již tehdy u Strahovské brány. To mohl král učinit bezprostředně po upřímném uvítání Divišově a po jeho vroucím apelu, aby byl ochráncem chudého lidu v Čechách! Nic nepomohlo, že král sám se smál zdrženlivě, decentně, zatímco někteří z jeho průvodu se chechtali naprosto neotesaně, ba jízlivě...''
_________________ Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.
|