Husitství nepřestává tuto společnost rozdělovat, skoro se chce napsat, že podobně, jako ta kontroverzní kauza bratří Mašínů. Ale o nich v tomto mém zamyšlení psát rozhodně nechci, bylo by to zcela OT a navíc by toto srovnání pokulhávalo na obě nohy ...
"Protihusitská agitace" především české publicistky, zdá se mi, jakoby vstupovala do nové fáze. Je sofistikovanější, snaží se nalézat nové podněty a témata, je často latentní, schována mezi řádky, a tím pádem přestává být tak primitivní, jak tomu bylo před tímto "novým" trendem. Výjimky pochopitelně zůstaly zakopány ve starých zákopech hluboko v týlu fronty rozdělující tento "husitský" národ, z nichž ještě sem tam vyčuhují transparenty s nápisy typu "
Žižka = Bin Ladin středověku", které drží jejich přikrčení autoři. Přesto jsem přesvědčen, že stará klišé zůstala, jen byla zaobalena do jiného, blyštivějšího pozlátka, které po rozbalení odkryje původní, stále stejný a dávno zatuchlý obsah.
Ano, husitství nepřestává naši společnost rozdělovat a je to tak možná dobře, protože i to je jeden ze způsobů, jak eliminovat zapomnění, byť poněkud svérázný. Proč? No, vždy si v této souvislosti vzpomenu na naše slovanské bratry Poláky. Jak by se asi oni postavili k takovému dějinnému fenoménu, jakým byla první velká reformace v dějinách lidstva, kdyby byla součástí jejich historie? Zřejmě by zapomněli na své katolictví a dali by přednost svému vlastenectví, jak dokládají mnozí současní polští znalci husitství i někteří přispěvatelé na tomto fóru. Nevím ...
Po tomto obecném a pro mnohé nic neříkajícím úvodu bych měl býti asi drobet konkrétnější. Pokusím se o to, ale nechci unavovat obsáhlou analýzou! Jen stručně cosi nastíním.
Mám na mysli především názory na postoj obrozenců k husitství, na Palackého filozofii českých dějin v konfrontaci s přístupem Pekařovým a dalších dějepisců 19. století, názory na Masarykovo pojetí otázky české, prezentaci husitství v meziválečném období a za totalitní komunistické epochy se zavádějícím zneužitím Jiráskova díla ...
Také jsem se setkal s názorem, že v poslední době vychází značné množství husitologické literatury (na úkor jiné, patrně zajímavější), reprezentované především více či méně obsáhlými biografiemi protagonistů husitské epochy. Dokonce se objevily i úsměvné, ale vážně míněné úvahy o tom, zda si to ta či ona husitská osobnost vůbec zaslouží, které byly zprostředkovaně přeneseny i na autory těchto veskrze odborných publikací. Vskutku, jakoby se v poslední době s těmito tituly roztrhl pytel. Já však pronesu kacířskou myšlenku. Pro nás husitology – mezi něž jsem se dovolil takto troufale a neskromně zařadit – je to stále proklatě málo.
Jak tak koukám, tak o moc konkrétnější jsem nebyl
, ale každý, kdo se jenom trochu o husitství zajímá v jakémkoli ohledu a sem tam sleduje, co se o tomto "věčném" tématu říká a píše nejen na české internetové scéně, tak ví, o čem mluvím.