Už tu padly zmínky o císaři a králi Ferdinandovi I., který zaujímá v příběhu české reformace důležité místo. V prvních letech své vlády měl Ferdinand trochu jiné starosti (boj o jagellonské dědictví, válka s Turky, ap.), takže se mohl poprvé vážněji věnovat náboženským poměrům v zemi až v druhé polovině 30. let 16. století...

Náboženské poměry v českých zemí byly odlišné od ostatních evropských zemí a pro Ferdinanda, který byl přísný katolík a netajil se nechutí k odlišným vyznáním, to byl stav nepříjemný. Kališnickou víru Ferdinand v Čechách mlčky trpěl. Nemohl ostatně ani jinak, protože při nástupu na český trůn se zavázal nejen chránit kompaktáta a kališnickou stranu, ale dokonce se i zasadit, aby byl český arcibiskupský úřad znovu obsazen a kompaktáta byla v Římě papežem znovu uznána. V druhé polovině 16. století v Čechách nabývala na příznivcích a na síle také Jednota bratrská, luteránská víra a různé jiné náboženské sekty, jako například novokřtěnci. Ferdinand nehodlal připustit, aby se v království rozmohly jiné víry, než katolická a kališnická, ale protože příznivce získávaly nové církve i mezi českou šlechtou, nemohl prozatím vystoupit jednoznačně a rozhodně, ačkoli by si to přál.

Luteránství se v zemi rozmáhalo stále více a využívalo toho, že kališnická strana byla jakožto víra nekatolická pevně ukotvena v zemských zákonech a povědomí, a hlásilo se tak ke konzistoři podobojí. A to i přesto, že se luteránství od kališnické víry odlišovalo. Toho si byl vědom i Ferdinand a nehodlal se smířit s tím, že jím nenáviděné luteránství se schováva za kališnickou stranu a snaží se tak požívat zákonné ochrany. Král se proto rozhodl prosadit spojení katolické a kališnické církevní uspořádání, aby měli katolíci i kališníci společného arcibiskupa a správu. Tím by se dvě zákonem uznávané církve posílily, navzájem se přiblížily, ale hlavně by se společně vymezily a postavily proti ostatním náboženským sektám, a to především luteránství a Jednotě bratrské.

Sjezd katolické a kališnické strany, který král Ferdinand svolal roku 1537 na Pražský hrad, měl projednávat spojení správy obou církví. Na sjezdu bylo vysvětlováno, jak prý v království vzniká nesvornost a nenávist, a to proto "...že mnozí skrývají se pod stranou podobojí, nejsouce ani podjednou ani podobojí." Byli proto vyzváni ti, kdo takto jednají, aby opustili sjezd. Zástupci Jednoty bratrské, kteří byli také na sjezdu, se ptali, jestli jsou tím míněni oni. Katolíci i kališníci se postavili proti Jednotě bratrské a sdělili jim, že jsou tím míněni především oni. A tak opustili zástupci Jednoty bratské jednání. Ve skutečnosti se nařízení obracelo proti luteránům, jenže ti tvořili nyní již značnou část původní kališnické strany, takže se z jednání nedali a nenechali vyloučit. Naopak prosadili vlastní církevní "kališnickou" správu a na králi se dožadovali papežem potvrzeného arcibiskupa.

Katolická strana se na sjezdu postavila proti kališnickému požadavku na arcibiskupa. Tím bylo jednání zmařeno. Roku 1538 ztroskotal další králem svolaný sjezd kališníků a katolíků, kde se mělo jednat o vyslání zástupců na církevní koncil. Protože kališníci nedostali odpověď na to, o čem přesně se má na koncilu jménem Čech jednat, tak zablokovali další jednání. Náboženskou otázku musel Ferdinand proto prozatím odložit. V dalších letech totiž musel Ferdinand řešit další válku v Uhrách a českou stavovskou revoltu.

_________________

... dokončení

Přestože k opětovnému schválení kompaktát nakonec nedošlo, záhy Cahera dospěl k nejenom pro něj překvapivému zjištění, totiž že jeho 20 článků nebude možné prosadit. Takže Havel Cahera "jako korouhvička obrátil" (pipek).
V březnu r. 1524 došlo k novým volbám pražských zastupitelů. V těchto volbách přesvědčivě zvítězil konzervativec Jan Pašek z Vratu, jehož přívrženci obsadili 12 křesel (! z18) v pražské radě. Havel Cahera domnívaje se, že zachytil nový, svěží vítr se k Paškovi přimkl a zároveň šmahem zavrhl své bývalé radikální souputníky, označované poněkud neoriginálně za lutrijány a pikarty.
Již v srpnu nechal Pašek z Vratu zatknout a uvěznit opozičníky z městské rady a v říjnu byly přijaty nové články, jichž bylo nyní 26, a měnily (neo)reformační dikci předchozích 20 artikulů, o kterých jsem psal v předchozím příspěvku. Pražští měšťané museli písemně tyto nové články odsouhlasit, v opačném případě jim hrozilo potrestání. Porážka radikálů byly dokonána a všichni ti, kteří si od restriktivního a zpátečnického postupu slibovali opětovné schválení kompaktát Římskou kurií, byli nakonec hluboce zklamáni. Tato deziluze však nevedla ke změně politického kurzu protagonistů pražských veletočů.
Autokracie Jana Paška z Vratu ve městě pod sjednocenou samosprávou pražských obcí, podepřená rychle mobilizovatelnou městskou milicí, musela být solí v očích Ferdinanda I. Navíc docházelo k pronásledování příznivců těch církví a konfesí, které nezahrnovala kompaktáta. Přestože tato situace by za jiných okolností Ferdinandovi musela vyhovovat, král se na Paškovo kontroverzní mocenské postavení v metropoli díval s velkou skepsí a nevylučoval bych ani žárlivost. Je třeba objektivně uznat, že se Ferdinand s Paškou vypořádal způsobem, který předjímal styl jeho vlády v zemích Koruny, čímž je míněna především jeho schopnost pro rázná a pragmatická politická rozhodnutí. Prodloužená Ferdinandova ruka, královský podkomoří, využívaje nálad v souměstí nad Vltavou, jmenoval v září 1528 nové konšely a nechal rozdělit společnou radu opět do dvou, tzn. zvlášť pro Nové a Staré Město. Nějakým "prapodivným nedopatřením" mezi novými radními nezbylo na Paška místo. Jan Pašek z Vratu zmizel z polické scény a do zákulisí s ním musel odejít i Havel Cahera. Jejich "čurdy" v tomto politickém dramatu právě skončily.
Průniku luterské reformace do českého prostředí již nestálo nic v cestě ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Něco málo k již řečenému...

Ferdinand chtěl omezit hlavně práva městského stavu, která důsledně hájila sjednocená Praha pod vedením Jana Paška z Vratu. Hlas Prahy byl na sněmu a v zemi hodně slyšet, a proto se rozhodl král udeřit. Staré i Nové Město pražské měly od roku 1518 společnou obec, to znamená, že měla společný volený sbor konšelů, společné některé úřady i městské trhy. Hospodářská i politická síla Prahy byla velká a Jan Pašek z Vratu měl takový vliv a postavení, že byl pro krále silným soupeřem. Jeho odstranění si král zvolil za jeden z hlavních cílů svého dlouhého pobytu v Praze roku 1528. Příležitost mu poskytla náboženská situace v Praze.

Jan Pašek a jeho spojenci byli pověstní svým náboženským fanatismem a důsledným dodržováním kompaktát, tudíž i pronásledováním všech sekt, které stály mimo kompaktáta. Členové Jednoty bratrské, luteránů i nové sekty novokřtěnců byli v Praze vězněni, vypovídání z města i upalováni na hranicích. Novokřtěnci nebyli v Čechách vůbec trpěni. Šlo o novou radikální reformovanou sektu, která odmítala křtění dětí, neboť křtěn měl být až člověk dospělý, který si teprve uvědomuje smysl křtu. V únoru 1528 zemský sněm rozhodl o rozehnání sekty novokřtěnců v Českém Krumlově, ale většina členů odešla na Moravu, kde si udržela značné postavení a měla své vlivné postavení v Mikulově a okolí, a to i přes králův zákaz a vypovězení z královských měst. Ferdinandovi Paškův postup v Praze proti sektářům nevadil, ale obyvatelům Prahy ano. A této nespokojenosti král snadno využil.

Ferdinand 9. září 1528 z Pražského hradu sjel za doprovodu českých pánů a úředníků nejprve na Staré Město pražské a na Staroměstké radnici dosadil samostané konšely Starého Města, mezi kterými nebyl ani Jan Pašek, a ani nikdo z jeho spolupracovníků. Ze Staroměstké radnice odjel král na Nové Město pražské, kde na něj před Novoměstskou radnicí již čekal dav měšťanů a slavnostně jej vítal s praporci a zpěvem. I na Novém Městě pražském jmenoval Ferdinand novou samostatnou radu. Jednota pražských měst zanikla a Jan Pašek z Vratu zratil své postavení. Tím spor krále s Paškem ještě neskončil a pokračoval ještě v příštích dvou letech...

_________________

Ferdinand I. chtěl omezit moc stavů bez ohledu na to, zda to byli měšťané či šlechta a roku 1528 prostě zaútočil tam, kde se nabízela možnost, Pašek byl totiž spojen se Zdeňkem Lvem z Rožmitálu, dlouholetým nejvyšším purkrabím, přitom Zdeněk Lev i Pašek byli svých úřadů už jednou zbaveni králem Ludvíkem a to nikoliv bez příčiny
V době jejich "panování" se celému království vedlo všelijak, jen ne dobře, v roce 1524 je Ludvík vzal ještě na milost právě pro jejich zásluhy o katolicismus, ale bylo jen otázkou času, kdy to této dvojici někdo pořádně spočítá, Adamovi z Hradce myslím nedalo příliš práce přesvědčit všechny ty, jimž se Zdeněk Lev už zajídal, aby volili v královské volbě právě Ferdinanda, Zdeněk Lev posléze opustil bavorskou stranu, jejíž vyhlídky šly ke dnu vzhledem k tomu, že se sami nedokázali shodnout, kdo z bavorských vévodů bude aspirovat na trůn a navíc dávali naprosto nereálné sliby stran zaplacení královských dluhů, a sehrál rozhodující úlohu při volbě Ferdinanda za příslib ponechání v úřadu, což ovšem nutně musel být jen odklad, při nejbližší příležitosti se obou král za potlesku mnohých zbavil, v jejich případu platí "společně chyceni společně věšeni"
Takže v tom případě rozhodně nešlo jenom o Paška a o městský stav, Zdeněk Lev dostal na frak ve svém sporu o dědictví po Petru IV. z Rožmberka a z úřadu nejvyššího purkrabího se poroučel o dva roky později
Otázka ohledně míry úspěchu luteránů na hromničním sjezdu je oprávněná, jejich úspěch opravdu nebyl úplný, na druhou stranu bych si nedovolil vypustit jako určitý faktor, který mohl jednání ovlivnit též skutečnost, že sami luteráni nebyli v Německu ani zdaleka zformováni, Lutherův velký i malý katechismus vyšel až 1529, Augsburgská konfese o rok později, takže tam mohlo být i určité taktizování

... A právě došlo.
V této souvislosti bude opět řeč o Janu Paškovi z Vratu. Z jeho popudu došlo 30. srpna 1518 na zasedání velkých obcí k administrativnímu sjednocení Starého a Nového Města pražského. Opakovala se tedy situace stará téměř jedno století, jejímž iniciátorem byl tehda Jan Želivský. Obávám se však, že motivace protagonistů obou sjednocovacích procesů byly naprosto shodné a není těžké je uhádnout. Nedílnou součástí tohoto procesu bylo i posílení mocenského postavení metropole. Je třeba zároveň konstatovat, že se sjednocením v r. 1518 museli souhlasit i významní představitelé univerzity, dolní konsistoře a muselo být výsledkem konsenzu většiny měšťanstva obou měst. Jinak by se těžko mohlo uskutečnit.
Po Paškově sjednocení bylo dvouměstí spravováno společnou radou složenou z 18 konšelů zasedající na radnici Starého Města. Avšak rychtáři zůstali dva. Prvním purkmistrem – jak jinak – se stal Pašek. Paškova kontroverzní vláda v souměstí nad Vltavou trvala až do března r. 1523, kdy král Ludvík Jagellonský jmenoval polovinu městské rady administrativně sjednoceného pražského souměstí, v níž už Jan Pašek z Vratu nefiguroval. Na svůj návrat do vrcholové politiky si musel počkat celý rok, kdy už do voleb nezasahoval král. Tento rok (3/1523 – 3/1524) je charakterizován mocenskými střety mezi Paškem z Vratu a Janem Hlavsou, královým favoritem.

Protože jsme v tématu, které by se mělo zaobírat spíše religiózními dějinami, vrátíme se po tomto krátkém antré v dalším příspěvku opět k náboženské problematice v období před létem 1523.

pokračování ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

.... dokončení
Po Lutherově razantním vystoupení se čeští kacíři konečně dočkali historického zadostiučinění, na něž si však museli celé jedno století počkat. O setkání luterské reformace s Jednotou bratrskou jsme se tady už zmiňovali, takže se podívejme i na kališníky.

Poduška také odmítal dogma o transsubstanciaci.
Zkrátka a dobře našli bychom věci, v nichž se ani utrakvisti s Lutherem neshodli a to byl docela problém, komplikující průnik luteránství mezi husity.
Svéráz Matěj Poustevník byl opravdu přísný mravokárce vycházející ve svých kázáních z Jana Milíče z Kroměříže a Petra Chelčického. Spisy posledně jmenovaného začaly být vydávány tiskem, aby se vlastně tak i ony dočkaly své satisfakce. Např. Sieť viery pravej vytiskli v r. 1521 bratří Václav a Hynek z Perunova ve Vilémově.

Pro radikální proudy utrakvizmu reprezentovanými některými mistry pražské univerzity a nakonec i dolní konzistoří byla v této rozjitřené době kompaktáta souhrnem jen relativně menšího počtu stanovisek, která zastávali a prosazovali v rodícím se protestantském prostředí. K mistrům pražské univerzity se připojili i kališničtí měšťané a někteří šlechtici, z nichž mezi ty nejvlivnější patřili např. Jan z Vartenberka, Felix z Valdštejna, Vilém Kostka z Postupic ad.
Když konzervativní administrátor dolní konzistoře Matěj Korambus před auditoriem nejvyššího fóra utrakvistů v dubnu 1520 označil Jana Podušku za sektáře, tj. za valdenského, rozuměj bratrského, kněze, musel se pakovat.
A když morová smršť nekompromisně ukončila pozemskou pouť Rožďalovského i Podušky, tak radikální utrakvisti ztratili významné opory. Kališnický synod v dubnu roku 1521 nastolil již opět umírněný, "kompaktátní" směr, ale kontroverze mezi radikály a konzervativci tím neskončily. Setkáváme se tak s fenoménem, kdy – obrazně řečeno – česká reformace na tu evropskou paradoxně jakoby žárlila. Avšak vítězná druhá reformace, postupně zachvacující téměř celou západní Evropu, už zastavit nešla. To platilo jak pro Jednotu bratrskou, tak i pro utrakvisty.
K tomu viz také tady ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Určitě bychom si v tomto tématu měli taky něco povědět o fenoménu, jímž bezesporu Bible kralická je.
Jednota bratrská kladla velký důraz na tištěné spisy, proto můžeme zaznamenat vysokou úroveň bratrských tiskáren i tiskařů. Protože do r. 1609 byla Jednota de iure ilegální konfesí, také její tiskárny fungovaly víceméně tajně. Mezi nejvýznamnější tiskárny patřila ta v Ivančicích u Brna. Geneze ivančické, dokonale technicky vybavené tiskárny je neodmyslitelně spjata s osobností Jana Blahoslava, biskupa Jednoty, významného humanistického vzdělance a překladatele Nového zákona.
Jan Blahoslav se během studií v Basileji seznámil s typografickou technologií na té nejvyšší úrovni. To mu bylo umožněno díky pomoci Zikmunda Hrubého z Jelení, dalšího českého humanisty. Blahoslav brzy postřehl význam tisku pro rozvoj vzdělanosti v bratrských sborech. V tiskárně v Ivančicích, která započala svoji činnost v r. 1562, byl mj. vytištěn Ivančický kancionál, jeden z nejvýznamnějších výtvorů evropské typografie 16. věku s velkou hudebně-literární hodnotou.
Vlivem rekatolizačních snah bigotního, ve Španělsku vychovaného katolíka Rudolfa II. byli bratří v r. 1578 nuceni přesunout ivančickou tiskárnu do Kralic, kde se ocitla pod ochrannými křídly Karla staršího ze Žerotína. Zde pak byla postupně tištěna i Bible kralická.

Bible kralická jako nejobsáhlejší český humanistický překlad je monumentálním dílem psaným vytříbeným jazykem, který velice citlivě spojuje kultivovaný jazyk s mluveným jazykem lidovým. O Bibli kralické lze bez nadsázky konstatovat, že zavedla, ba dokonce jakoby uzákonila jazykovou normu, neboť byla čtena v mnohých bratrských rodinách a bylo z ní pochopitelně čteno i při bratrských bohoslužbách. V Horních Uhrách (dnešním Slovensku) byl jazyk Bible kralické, tzv. "bibličtina" spisovným jazykem slovenských evangelíků ještě v polovině 19. století.
Bible kralická se nejen pro české nýbrž i slovenské evangelíky stala vzorem i pro liturgický jazyk a dodnes(!) má svůj podíl vlivu na evangelické religiózní písemnictví.
Je rovněž důležité připomenout, že Bible kralická ovlivňovala i novější překlady včetně katolické(!) Svatováclavské bible. Právě tento katolický překlad měl ambice nahradit Bibli kralickou. Bohužel v době pobělohorské rekatolizace to nebyly ambice vůbec přehnané, ba právě naopak. Ale to už je jiná story.

pokračování ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

... dokončení

Protože Bible kralická, zvaná též Šestidílka, byla tištěna ilegálně, nenalezneme v ní jména překladatelů, na něž se však důslednou badatelskou činností přišlo později. Starý zákon překládali hebraisté senior Jednoty Jan Eneáš, prof. Mikuláš Albert (Albrecht) z Kaménka pocházející ze Slezska, konsenioři (zástupci seniora) Jiří Strejc (Vetter) a Izaiáš Cibulka (Caepola), správce kralického sboru, Lukáš Helic, pokřtěný Žid z Poznaně. Jim pomáhali univerzitní vzdělanci Jan Kapito (Hlaváč), Jan Efraim a Pavel Jessen. Na Novém zákoně v kralickém znění se podíleli senioři Zachariáš Ariston a Jan Němčanský.
Jak již název napovídá, Bible kralická sestávala ze 6 dílů: 4 díly SZ (přeloženy v letech 1579, 1580, 1582 a 1587), Apokryfy (1588) a NZ, jehož překlad byl dokončen v r. 1594. Pod poněkud zavádějícím názvem "apokryfy" se skrývají deuterokanonické knihy. (K tomu viz také poznámka v tomto příspěvku.)
Podobně jako chybějící jména překladatelů, nejsou v Šestidílce uvedeny ani odkazy na původní texty, z nichž se při překladu vycházelo. Lze však předpokládat, že překladatelé vyžívali i sekundární překlady, jakými byly např. bible Juniova nebo Tremelliova resp. Benedikta A. Montana. Tato Šestidílka nebyla jakýmsi lingvistickým dogmatem, ale neustále se vyvíjela prostřednictvím dalších revizí. První pochází z r. 1596, dále pak následovala stěžejní revize z r. 1613 a jednu z posledních jazykových revizí si v r. 1915 střihnul i Jan Karafiát, významný evangelický teolog a autor známých Broučků. Revize z r. 1613 se také stávala fundamentálním textem pro zahraniční edice.

Mezi úplně poslední české edice patří bilingvní vydání Bible, tj. českého ekumenického překladu a celé Bible kralické z r. 1613, kterou vydala Česká biblická společnost, Praha 2008 (tisk: Jongbloed, Heerenveen, Holandsko). Tento svého druhu první vydavatelský počin byl realizován při příležitosti 90. výročí vzniku Českobratrské církve evangelické, významného jubilea církve hlásící se mj. k odkazu Jednoty bratrské.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Za episkopátu olomouckého arcibiskupa Stanislava I. Thursa z Bethlenfalvy (1497 - 1540), který je znám jako zavilý rekatolizátor ještě před Bílou horou, se odehrál proces s luteránským kazatelem Pavlem Speratem z Jihlavy. Iniciátorem tohoto procesu byl právě Stanislav Thurso. Sperat se ocitl ve smrtelném nebezpečí, neboť mu hrozil trest smrti za to – jak se ještě dnes(!) můžeme dočíst na jednom z nejmenovaných katolických serverů –, že šířil "Lutherovy bludy". V roce 1523 hrdelní proces s Pavlem Speratem byl ukončen jeho úplným osvobozením. V souvislosti s tímto procesem se setkáváme též se jménem Beneš Optát z Telče. A právě tohoto husitu si dovolím představit v jeho krátkém CV.

Beneš Optát se narodil někdy kolem r. 1480 v Telči.
V r. 1501 byl imatrikulován na vídeňské univerzitě jako Benedictus Procepii de Teltzsch. Po studiích ovládal mj. latinu, němčinu a částečně i řečtinu.
Od poč. 20. let 16. století ho již nalézáme ve Velkém Meziříčí, kde působil jako děkan utrakvistické církve. A právě v této době ve výše uvedeném procesu působil jako tlumočník z češtiny (v tomto jazyce byl proces veden) do latiny.
Na přelomu 20. a 30. let působil jako duchovní v Jihlavě.
V roce 1533 vyšel překlad Nového zákona, jehož spoluautorem byl B. Optát. V souvislosti s tímto překladem byla zpracována i Gramatika česká (Ortographie), jejímž spoluautorem byl rovněž Optát.
Na poč. 30. let se v Náměšti nad Oslavou stal učitelem dětí Václava Meziříčského z Lomnice.
V 50. letech se Beneš Optát stal farářem v Mostkovicích u Prostějova. Přestože byl utrakvistickým knězem, navazoval úzké vztahy se členy Jednoty bratrské, se členy reformovaných církví v zahraničí a rád vedl rozhovory s každým, kdo o takovou upřímnou diskusi stál.
V Mostkovicích se setkává také s Janem Blahoslavem, jenž v té době působil jako učitel na bratrské škole v Prostějově. Bylo to setkání mezi husitou a členem Jednoty, setkání plné porozumění, protože o něm Blahoslav napsal, že mezi kněžími podobojí se nesetkal s tak zbožným mužem.
Optát se také věnoval různým pedagogickým aktivitám, které ho přivedly k vydání slabikáře Isagogicon a Početnice.
Tento méně známý husita, jehož význam nebyl zdaleka vymezen pouze regionálně, zemřel v Mostkovicích roku 1559.

Zákl. zdroj k části příspěvku o B. Optátovi z Telče: doc. E. Melmuková

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Je velice dobře známo, že trvalo poměrně dlouho, než Jednota bratrská získala pozitivnější vztah ke vzdělání. Když však i vzdělávací proces Jednota vzala za svůj, začala v Čechách a na Moravě projevovat významné kulturně vzdělávací úsilí. Výsledkem těchto bohulibých snah bylo vzorně organizované školství včetně vyššího a rozvoj literární činnosti s akcentem na literaturu nábožensko-výchovnou, polemickou i písňovou. Ideje humanizmu ve spojení s reformací se přetavily v bratrském tyglíku takovým způsobem, že nakonec velice silně ovlivnily významné představitele kultury Jednoty bratrské.

Je proto nejvyšší čas povědět si v tomto tématu i o jedné z nejvýznamnějších osobností 16. století Janu Blahoslavovi, historikovi, lingvistovi, učiteli, překladateli, spisovateli, organizátorovi, teologovi a biskupovi Jednoty bratrské.
Jan Blahoslav pocházel z měšťanského prostředí Přerova, kde se mu dostalo základního vzdělání. Při studiu na německých univerzitách (Wittenberg, Basilej) se seznámil s Lutherem, ale především s humanistickým vzdělancem a významným představitelem německé reformace Filipem Melanchtonem. V Basileji se zase seznámil s tiskařskými technologiemi ve Frobeniově tiskárně.
Výše naznačené schopnosti i zkušenosti vložil do nezištné služby Jednotě v různých bratrských střediscích (Prostějov, Mladá Boleslav, Ivančice) a pro práci historika se snažil důsledně přidržovat (humanistické) zásady ad fontes ([návrat] k pramenům). Protože v příspěvcích o Janu Blahoslavovi bych chtěl položit důraz na jeho dílo, bude o něm pojednávat samostatný následující příspěvek.

pokračování ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

... dokončení

Tento stručný přehled si nečiní nárok býti úplným.

Jan Blahoslav chtěl mezi konzervativními členy Jednoty, kteří měli pochybnosti o vyšším vzdělání, rozptýlit tuto skepsi, a proto napsal malou, ale obsahem významnou rozpravu Filipika proti misomusům (1567; misomus = nepřítel vzdělání zejména vyššího). Tato vášnivá obhajoba vzdělání byla namířena zejména proti bratrskému biskupu Janu Augustovi. Blahoslav zde pádnými argumenty dokládá, jak je vzdělání pro život člověka důležité a naopak nevzdělanost je překážkou na cestě za poznáním.

Blahoslav je spoluautorem bratrského zpěvníku duchovních písní Kancionál šamotulský aneb Písně chval božské (1561), který byl vydán v polských Šamotulech a jehož obsahem jsou lidové duchovní písně. V této souvislosti je třeba též zmínit i jeho muzikologický spis Muzika, tj. Knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající (1558).

Blahoslav se také delší dobu zabýval studiem mateřštiny a výsledkem tohoto úsilí je lingvistický spis Gramatika česká (1571), snažící se o psaní správným a zároveň vytříbeným jazykem. Nade vše je Blahoslavovi krása řeči a dle tohoto estetického kriteria odmítá nářečové elementy ve spisovném jazyce s tím, že upřednostňuje ustálenou jazykovou formu. Byl to jistě velice moderní a erudovaný lingvistický přístup k českému jazyku. Blahoslavova Gramatika česká je doplněním Gramatiky Beneše Optáta z Telče a dalších autorů a zároveň polemicky kritickým dílem těchto jeho předchůdců.

Mezi nejvýznamnější počiny Jana Blahoslava nepochybně patří i překlad Nového zákona (1564, 1568), který je dokladem humanistického vědeckosti. Překladu se chopil s kritickým přístupem k předloze a uplatnil i své lingvistické znalosti, vycházeje opět z překladu Beneše Optáta, s nímž se poznal v Mostkovicích.
Mezi náboženskou literaturu je třeba zařadit i traktát Sepsání o rozdíle Jednoty bratrské od luteriánské.

Na závěr jsem si ponechal jeho činnost historika. Blahoslav se chopil nemalého úkolu, který spočíval v uspořádání pramenů pro archiv Jednoty bratrské. Jeho Acta Unitatis Fratrum (Akta Jednoty bratrské) mají stále ještě ne zcela doceněný význam pro poznání historie Jednoty. V dalším historickém spisu Summa quaedam brevissima ... (O původu jednoty) se zabývá rovněž historií Jednoty od jejích počátků do poloviny 16. století.

Tolik neúplný a stručný přehled Blahoslavova obsáhlého a rozmanitého díla. Na závěr je třeba konstatovat že dílo tohoto humanisty je natolik významné, že stojí za to si ho neustále aspoň připomínat, když ne rovnou studovat.

K tomu viz také tady ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

zdravím.neměl by někdo seznam všech biskupů jednoty bratrské do bílé hory? děkuji

Tady je abecední seznam:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kategorie: ... trsk%C3%A9 (bez záruky).

Podrobněji o některých z nich také tady v tomto tématu ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

To je dobrý vtip, z uvedených jedinců byla polovina biskupy až po roce 1620, těch několik jmen však ani zdaleka neobsahuje všechny předbělohorské biskupy či seniory, zde čerpám hlavně z časopisu současné charojednoty
za prvního biskupa JB je považován Matěj z Kunvaldu (1440-1500), vysvěcený roku 1467 husitským knězem Michalem z Žamberka (ten byl vysvěcen valdenským biskupem Štěpánem z Vídně)
po smrti Matěje se prosadila instituce více biskupů současně, prvními byli mimo Lukáše Pražského též Tůma Přeloučský, Eliáš z Křenovic a Ambrož ze Skutče, po smrti těchto tří se vedle Pražského stal biskupem Martin Škoda (po 1518)
Po smrti Pražského byli zvoleni 1529 Jan Roh, Ondřej Ciklovský (záhy zemřel) a Václav Bílý (záhy sesazen pro nemraný život), po smrti Škody 1532 byli zvoleni Beneš Bavoryňský, Vít Michalec a Jan Augusta
Po smrti Beneše a V. Michalce byli 1537 zvoleni Martin Michalec a Mach Siónský, po smrti Roha s Michalcem 1547, uvěznění Augusty 1548 a smrti Macha 1551 byla Jednota krátce bez biskupů, 1553 byli zvoleni Jan Černý-Nigranus, téhož roku se však připomíná i smrt biskupů Václava Vrouteckého a Daniela Starého Hranického aniž by byla zmínka o jejich zvolení, 1557 byli zvoleni Jan Blahoslav a Jiří Izrael (pro Polsko)
Roku 1563 umírá biskup Matěj Klíčník, 1565 umírá Černý, 1569 Červenka, 1571 Blahoslav a 1572 Augusta, ještě před jeho smrtí jsou biskupy ustanoveni Ondřej Štefan, Jan Lorenc (sídlil taktéž v Polsku) a Jan Kálef, po smrti Štefana v roce 1577 byli ustanoveni biskupy Zachariáš Litomyšlský a Jan Eneáš Boleslavský, tolik časopis, dále tam jsou zmiňováni Pavel Jessenius, který se měl stát biskupem 1589, Jan Němčanský, Matěj Cyrus, který byl biskupem od 1611 a zemřel 1618, Matouš Konečný byl biskupem od 1609 a zemřel 1622, Jan Cyrillus Třebíčský zřejmě nahradil Cyra a společně s administrátorem podobojí Dikastem korunoval Fridricha Falckého, otec druhé ženy J.A.Komenského, zemřel 1632 v Lešně
V Ivančicích sídlili Zachariáš Ariston (1600-1606), Bartoloměj Němčanský (1601-1609), Jan Cruciger (1606-1612), Jiří Erastus (1612-1623, zemřel 1643)
V Přerově biskupoval Jan Lánecký(1554-1626 v Kralicích)

... k tomu ještě malé doplnění.
Možná by nebylo od věci, říci si, co jednotlivé části Šestidílky obsahují. První díl obsahuje 5 knih Mojžíšových, druhý díl obsahuje knihy Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelovu, 1. a 2. královskou, 1. a 2. knihu letopisů (Paralipomenon), Ezdráš, Nehemiáš a Ester. Třetí díl obsahuje knihu Job, žalmy, přísloví, knihu Kazatel a Píseň písní (Šalamounova), čtvrtý díl obsahuje prorocké knihy (Izaiáš až Malachiáš) a pátý díl knihy deuterokanonické, tj. knihu Tobiáš, modlitbu Manassesovu, Judith, Báruch, list Jeremiášův, přídavky k Danielovi, 2 knihy Ezdrášovy, přídavky k Ester, 3 knihy Makabejské, knihu Moudrosti a Sirach.
Šestý díl byl tvořen Blahoslavovým překladem Nového zákona, který byl upraven a doplněn výklady.
V Kralické bibli bylo nově použito členění kapitol na verše, zatímco ještě Blahoslav dělil text na části označené velkými písmeny na kraji textu.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)