na str. 154 České otázky Masaryk mj. píše:
Všecek smysl naší historie v tom je uzavřen: pochopit cíl humanitní po stránce mravní a rozumové, pochopit plně, že čistá člověckost nesmí být pouze obrozenským heslem, ale že snaha Dobrovského, Kollárova, Palackého, Havlíčkova musí být snahou nás každého a všech, že humanita jakožto cíl a program národní musí důsledně spravovat i naši národní taktiku.
Nenutí nás historie starší stejně jako běh událostí časových k tomu, ujasnit si dokonale, jak se jakožto samobytný a samostatný národ udržíme? Nenutí nás všecek náš vývoj k otázce, jak se udrží národ malý?
Tato myšlenka trápila naše buditele Dobrovského, trápila Kollára, jehož všecko úsilí bylo unikáním přirozené malosti; na myšlenku tuto odpovídal Palacký, rozšířiv Kollárův problém kulturní na problém politický. A ovšem nemohl k otázce, jak udrží se národ malý, odpovědět jinak než Kollár, neboť i politika konec konců jako všecka praxe musí spočívat na theoretických zásadách; je-li však humanita cílem všeho myšlení musí být cílem i všeho snažení, humanita jen humanitními prostředky se dobude — osvícenou hlavou a teplým srdcem.
Upomínky na naše četné boje za existenci v minulosti a zejména povstání končící porážkou bělohorskou, náš pád, naše obrození za francouzské revoluce a osvícenského hnutí minulého věku, revoluce roku 1848, povstání polské — to všecko nutí myslícího Čecha k rozhodnutí: násilně nebo smírně, mečem nebo pluhem, krví nebo prací v potu tváře, smrtí nebo životem?
Ne násilím ale smírně, ne mečem ale pluhem, ne krví ale prací, ne smrtí ale životem k životu — toť odpověď českého genia, toť smysl našich dějin a odkaz velikých předků. ...
Masaryk byl bytostný humanista a (bratrskou) humanitu povýšil na program tohoto malého národa. Přesto i takový humanista, jakým bezesporu Masaryk byl, kdysi pronesl tuto horoucí větu: "
Kdyby mě někdo napadl, umlátím ho cihlou i kdybych ji měl vyrvat ze zdi." Přesně v duchu této věty se chovali husiti, když proti nim byla vyhlášena křížová výprava, jedno která. I náš první president, který také pronesl, že Tábor je náš program, si toho musel být nepochybně vědom.
Další část této obsáhlé citace z Masaryka je však již v přímém rozporu s výše uvedeným výrokem o cihle, avšak je v souladu s pacifizmem Chelčického, českých bratří a potažmo i Komenského. A teď "babo, raď!" No, není to věru jednoduché. Humanizmus a humanita jsou bezesporu skvělé instrumenty v době míru nebo jednání o něm, ale když na hranicích stojí intervenční armáda připravená ke vpádu na cizí území, pak se veškeré mírumilovné myšlenky stávají pouhou přítěží, ba překážkou na cestě k branné pohotovosti.
Masaryk zmiňuje naše porážky a pády a opětovný vzestup, který vrcholí vznikem 1. republiky, která povstala z popela jak ten bájný Fénix. Nová republika musí stát na nějakém pevném fundamentu. A ten je dle TGM tvořen husitskou a bratrskou tradicí. Mám za to, že Otec zakladatel si nemohl vybrat lépe!
Takže "
Ne násilím ale smírně, ne mečem ale pluhem, ne krví ale prací, ne smrtí ale životem k životu ..." je možná smyslem našich dějin, ale ne vždy a za každých okolností použitelné. Někdy je totiž třeba vyrvat i tu cihlu ze zdi. A to se vztahuje nejen k ohrožení země vnějším nepřítelem, ale i domácím, který např. ohrožuje těžce nabytou demokracii a svobodu. Není zapotřebí proto chodit daleko do historie, ale stačí se pozorně rozhlížet v realitě současného světa a rázem víte, o čem je řeč.