Po odeznění prvního náporu připomínek Žižkova jubilea jsem se rozhodl napsat tuto esej.
V souvislosti s Žižkovým 600. výročím se nám tady rozmohl takový nešvar. Co mám na mysli? V televizi, rozhlase, v internetových novinách, či na YouTube kanálech i v tištěných článcích byly mnohokráte kladeny otázky typu, zda byl husitský hejtman padouchem, hrdlořezem, či dokonce masovým vrahem. Pravda, Žižka má to echt kulaté výročí, takže se tyto otázky nabízí, resp. tato srovnání dávají aktuálně do souvislosti právě s jeho životem. Ale my bychom tyto otázky v rámci vyváženého přístupu měli také klást i Žižkovým protivníkům, stojícím na druhé straně pomyslné barikády. Jsou to často tragické příběhy o porušeném rytířském slovu ze strany katolíků vůči husitům. Výmluva porušení daného slova byla velice prostinká a zároveň zločinně primitivní – slib daný kacíři se přece nemusí dodržet. Jsem si vědom toho, že o všech těchto neblahých událostech jsme tady na tomto DF psali a debatovali o nich, ale toto je IMHO potřebné přehledné shrnutí.
Bohužel ti, kteří zcela vážně kladou tyto – z jejich pohledu rétorické – otázky, si tohle pravděpodobně nepřečtou. Tak tedy pojďme na to a začnu pěkně zostra …
Kutná hora, listopad 1419
K první události došlo na počátku listopadu, kdy po bitvě u Živohoště byli zajatí husiti přivedeni Petrem ze Šternberka do Kutné Hory, kde byli někteří zaživa a jiní mrtví bez uťaté hlavy naházeni do nejhlubších šachet. Jedna z nich byla nazvána posměšně a ironicky "Tábor".
K druhé události došlo o několik dní později, kdy katolická města začínají svoji ofenzívu proti všemu, co mělo jen náznak čehosi husitského. V těchto dnech, kdy Praha byla už převážně husitská, se vypravili kutnohorští Němci doprovázeni oddílem ozbrojenců právě do hlavního města. Daleko však nedošli. V Kouřimi se zastavili, aby vykonali své dílo zkázy. Nejprve násilím svrhli kališnickou městskou radu a dosadili katolické radní. Do Prahy Kutnohoráci, kteří si zchladili žáhu na Kouřimských, už nepokračovali a zajaté husity vč. faráře Chodka odvlekli do Hory a zde byli opět krutě zmučeni, pozabíjeni a naházeni do šachet.
Vratislav – březen 1420
Zikmund Lucemburský, který v polovině března 1420 při příležitosti vyhlášení první kruciáty ve Vratislavi – ten samý Zikmund, který chtěl být "králem" tohoto poddaného –, nechal usmýkat koňmi a po krvavé podívané ještě upálit novoměstského měšťana Jana Krásu, protože se nechtěl odříci kalicha. Zikmund tak vlastně poprvé vyslal do Čech signál o tom, co mohou od "svého" krále očekávat ti, jimž měl dle středověkého práva, jako nejvyšší feudál v zemi zajistit ochranu.
Litoměřice – 30. 5. 1420
Toho dne zde 17 měšťanů, kteří kvůli přijímání z kalicha skoro půl roku strádali v těžkém žaláři, bylo na rozkaz uherského krále Zikmunda utopeno v Labi.
Bystřice u Benešova – 6. 7. 1420
Albrecht Habsburský se svým vojskem táhl ku Praze za Zikmundem, kde se měl spojit s intervenční armádou 1. kruciáty. Tehdy byl farář Václav z Arnoštovic zrazen svými katolickými kolegy. Šedesát Habsburkových jezdců si pro něj a jeho vikáře 6. července(!!) přijelo do Arnoštovic. Odvezli je do Bystřice, kde je předali vévodovi Albrechtovi. Celou noc je vodili "od čerta k ďáblu" a dělali na ně nátlak, aby se káli a zřekli podobojí. Když byl Václav vyzván, aby se zřekl podávání pod obojí způsobou, odmítl. Druhý den ráno v neděli posadili faráře s vikářem, 3 starými sedláky a 4 dětmi (7, 8, 10 a 11 let) na hranici. Byli naposledy vyzváni, aby se zřekli kalicha a když odmítli, byla hranice zapálena.
Krčín 26. 12. 1420
Tzv. "Opočenská strana", kterou tvořili Jan Městecký z Opočna, Půta III. z Častolovic, Hynek Červenohorský z Dubé a Arnošt Kácovský z Černčič, osnovala na nepřemožitelného hejtmana atentát, naštěstí prozrazený.
Za všechny padoušské činy této povedené partičky uvedu pouze jednu velice málo známou epizodu. Na sv. Štěpána, tedy 26. prosince léta Páně 1420 Hynek z Červené Hory přepadl obec Krčín (dnes součástí Nového Města n. Metují) a vypálil zde místní tvrz, načež vpadl do kostela sv. Ducha, kde právě probíhala utrakvistická bohoslužba. Všichni účastníci bohoslužby v čele s knězem byli nemilosrdně povražděni.
Přelouč – leden 1421
Jan Městecký a kutnohorský mincmistr Mikeš Divůček z Jemniště přepadli skupinu táborů, kteří se usadili v tomto městě. Po krvavé bitce bylo přes 100 příznivců kalicha krutě umučeno i s knězem Valentinem.
nevídaný masakr v Chotěboři – únor 1421
Čeněk z Ronova, kterému jako pomstu za tento hanebný čin Žižka v r. 1424 oblehl Přibyslav a jeho hrad Ronov, "úřadoval" s některými výše uvedenými výtečníky, tentokrát v Chotěboři. Zde zakotvil jeden ze zakladatelů Tábora Petr Hromádka z Jistebnice se svojí skupinou, a stal se zde hejtmanem. V neděli 2. února katoličtí páni Chotěboř oblehli. Již 4. února se Hromádka musel vzdát přesile a s Janem Městeckým dojednal kapitulační rytířskou úmluvu o předání města a svobodném odchodu z něj. Po otevření městských bran katoličtí žoldnéři bez ohledu na dané slovo část husitů na místě pobili, další upálili v okolních stodolách a zbytek byl odvlečen Mikešem Divůčkem do Kutné Hory, kde byli tito husité zase naházeni do opuštěných šachet. Petr Hromádka a další dva kněží byli Janem Městeckým odvedeni do Chrudimi a zde na náměstí upáleni.
Náchodsko – květen 1421
Během 2. křížové výpravy vpadli Slezané z příkazu vratislavského biskupa Konráda Olešnického na Náchodsko a vypálili Polici nad Metují. Lidé z města i okolí se ukryli na horu Ostaš, která je součástí skalního komplexu nedaleko Žďáru nad Metují. Slezané však 27. května 1421 pronikli až sem, kde se dopustili krveprolití, při němž zabíjeli bez rozdílu pohlaví, a to včetně dětí. Kronikář Vavřinec z Březové doslova píše, že "40 dětem usekali jednu ruku a jednu nohu a některým uřezali i nosy".
Mašťov – 4. 9. 1421
Intervenční armáda 2. křížové výpravy, v jejímž čele stál falckrabí Ludvík III., zvaný Bradatý, vtrhla 28. srpna do Čech ze západu dvěma proudy. U Kadaně se spojila a v září oblehla husitský Žatec.
Ještě před tím však oblehla hrad Mašťov, kde byla dosazena husitská posádka pražanů. Obléhání trvalo pouhé dva dny a poté se velitel posádky musel vzdát. Byla s ním ústně domluvena ďábelská smlouva o tom, že každý desátý člen posádky bude vzat do zajetí. Přestože podrobnosti neznáme, tak se zdá pravděpodobné, že ostatním měl být zaručen svobodný odchod. Na každý pád 84 členů posádky bylo nakonec usmrceno a k tomuto počtu obětí onoho masakru přibyl ještě kněz podobojí a další tři neznámé osoby.
Štěnovice – 26. 10. 1421
Tato krvavá lázeň se udála v neděli 26. října léta Páně 1421. Štěnovice (nedaleko od Plzně) patřily měšťanské rodině Pabiánků, která se přidala na husitskou stranu. Štěnovická tvrz s husitskou posádkou byla v onu tragickou neděli dobyta oddíly plzeňského landfrýdu. Došlo zde k masakru, při němž bylo více jak 60 táborů, mužů, žen a dětí(!) povražděno rukama katolických hrdlořezů.
Kutná Hora – prosinec 1421
Nastala noc, která si v ničem nezadala s tou Bartolomějskou. V Paříži i jinde byli těmi zmasakrovanými hugenoti a v Kutné Hoře zase husiti, kteří z města neodešli se Žižkou, protože třeba ani nemohli. Svědectví o oné krvavé noci z 21. na 22. prosince 1421, které nám zanechal husitský kronikář Vavřinec z Březové, je plné patologické nenávisti. Katolíci a horníci počali své hrůzné dílo zkázy, když nemilosrdně pobíjeli všechny ty, kteří neznali smluvené heslo, resp. neměli v oknech obrazy svatých. To vše bylo katolickými vrahy předem domluveno před zahájením onoho bohapustého, krvavého masakru. Kromě městských domů byly vzaty útokem fary, kostely i Vlašský dvůr. Mincmistr Mikuláš z Dědibab byl pravděpodobně taky zavražděn, takže po sobě zanechal manželku a tři syny. Kronikář Vavřinec dále přímo uvádí dva husitské kněze, z nich jeden byl zabit přímo u oltáře v kostele a druhý byl shozen z věže, kde se se svými husitskými farníky snažil ukrýt. Ty čekal stejný osud jako jejich kněze Matěje Slováka.
P.S. A tak by se dalo pokračovat o nelidských zvěrstvech křižáků, prameny doložených, během druhé husitské války (1467 - 1471) za vlády "krále dvojího lidu" Jiřího z Poděbrad. To naleznete ZDE …
Ale toho už se bratr Žižka nedožil, neboť byl více jak 40 let po smrti.
Z výše uvedeného namátkového přehledu, který si nečiní nárok být zdaleka úplným, je zřejmé, že těchto ošklivých činů se dopouštěly – řekněme – obě strany s tím obrovským rozdílem, že Žižka se nedopouštěl násilí na ženách a dětech. Nečestné výjimky potvrzující pravidlo se udály bez jeho vědomí.
Nemá vůbec žádný smysl přít se jako malé děti, která strana má na svědomí více obětí. To už stejně nikdo nikdy přesně nespočítá a jednalo by se o infantilní počínání. Jisté je jen jedno – otázka, zda byl Žižka padouch či hrdina bez tohoto mého doplnění se stává otázkou nepatřičnou, vytrženou z kontextu, bez přihlédnutí k době i kulisám, v nichž se to vše odehrávalo.Příloha:
skutky protivné strany.jpg [ 210.89 KiB | Zobrazeno 537 krát ]
|