Rád bych podotkl jednu zajímavou skutečnost, která se do tohoto chlívku hodí více než dost, a kterou budou znalí husitologové dobře znát. Bohužel jí zde nebyla věnována dostatečná pozornost. A přitom přináší na Žižku pohled, který popírá, že byl Žižka jen pouhý masový vrah a vojevůdce bez slitování a svědomí.
Tradiční novodobý po-sametový historický nihilismus v české historiografii a společnosti, který spolu s neznalostí a nepochopením duchovního světa a způsobů středověkého života a myšlení, a přenášením dnešní morálky do středověku způsobil, že se v Žižkovi vidí vojevůdce, který sám povzbuzuje a popouzí své vojsko k páchání ukrutností a násilností na zajatcích a bezbraných obyvatelích, aby tak nahnal strach případným nepřátelům. Nepochybně toto bylo součástí středověkého (a nejen středověkého) způsobu vedení válek. Žižka si byl vědom toho, že jádro jeho vojska tvoří nejen zkušení a bojem ošlehalí válečníci, ale také "boží bojovníci" odvedeni do vojska násilím nebo různé kriminální živly, které ve vojsku hledaly obživu a beztrestnost. Aby se udržela bojeschopnost vojska, tak musel být Žižka přísný v dodržování kázně ve vojsku, což vyvrcholilo roku 1423 vydáním proslulého husitského vojenského řádu, na jehož sestavení se měl sám Žižka aktivně podílet. Popudem k ustanovení řádu byla i neblahá událost z 10. ledna 1422. A tu se dostávám k jádru věci.
Na začátku ledna 1422 opuštěl Zikmund se svým vojskem rychlým pochodem Kutnou Horu a koneckonců celé Čechy. V zádech měl spojené vojsko táborů a pražanů pod velením slepého vojevůdce. Měl-li být ústup Zikmundova vojska úspěšný, tak bylo nutné postupujcí husitské voje zastavit (spíše zpomalit). Nevděčnou úlohu na sebe vzala část Zikmundových velitelů, která se odhodlala opevnit v Německém Brodu (dnes Havlíčkův Brod), zadržet Žižku a poskytnout svým spolubojovníkům drahocenný čas k ústupu na Moravu. Po prudkém útoků husitů na město se druhý den, 10. ledna 1422, Zikmundovo vojsko v Německém Brodu vzdalo a vyjednávalo podmínky kapitulace. Během vyjednávání se však bez Žižkova vědomí část jeho vojska vedrala do města a pustila se do bezhlavého vraždění převážně německých obyvatel, utečenců z Kutné Hory a Zikmundových bojovníků. Město bylo vyvražděno, rozbořeno a vypáleno. O kapitulaci se již jednat nemuselo.
Žižka spatřoval v krvavém činu nejen újmu své cti a porušení nepsaných vojenských konvencí, ale hlavně čin v rozporu s božím posláním husitských vojsk, kterému Žižka bezhlavě věřil, v rozporu s hlavním hnacím motorem svého svědomí a husitského programu, kterým byly čtyři artikuly pražské. Memento Německého Brodu trápilo Žižku i za rok, kdy byl schválen vojenský řád, a kdy Žižka svolával své věrné právě do spáleniště v Německém Brodu, aby jednal o dalším postupu, jak zajistit vítězství artikulů v zemi. První z listů, kterým Žižka svolával své věrné, byl z 26. března 1423 a stojí v něm mimo jiné toto:
"I také posielám do vašich měst, ať by všickni věrní byli nynie s veliký noci v středu neb konečně ve čtvrtek u Brodu Německého, abychom se pokáli tu, kdež sme zhřešili..." V druhém dopise z 1. dubna 1423, kde Žižka připomíná boží dobrodiní, které stálo u husitů když porazili u Německého Brodu Zikmnudovo vojsko, připomíná vojevůdce:
"A my toho vděčně nepřijali sme, ani jeho milosti chvály vzdali sme na tom místě. Ale v lakomství, v lúpeže, v pýchu a v nevěru dali sme se, a tudy sme Pána Boha rozhněvali, a od toho času málo sme co dobrého učinili."
Jiná tvář "vraha" Žižky. Zajímavé? Rozhodně! Vždyť který ze středověkých vojevůdců a válečníků by litoval a želel ukrutností vlastního vojska? ...