Ahoj všem bratrům a sestrám a též hejtmanům
V poslední době jsem se věnoval Žižkovi a snažil se pečlivě přečíst vše důležité a podstatné, co bylo o Žižkovi kdy napsáno, abych alespoň částečně viděl Žižku jako skutečnou žijící bytost a osobnost oproštěnou od legend, pověr, nánosů oslav a špinění. Já jsem sem též odpůrce pálení v sudech a upalování "nevinných" mnichů, takže jsem k Žižkovi přistupoval poněkud skepticky, i když jsem nebyl úplně bez informací o něm, protože jsem již jako čtrnáctiletý místo paření na dízách a na kalbách (ač sem se jich také účastnil
) přečetl "Kdy umírá vojevůdce" od pana Ivanova.
Takže nejdříve něco k mé literatuře, ze které jsem "nastudovával" Žižku. Byl to pochopitelně Palacký, Zap a jeho Česko-moravská kronika, Čornej, Šmahel, Pekař (zde jsem četl jen jeho statě a polemiky, "Žižku a jeho dobu" jsem nesehnal
), Fialu, Bartoše, Urbánka a samozřejmě Ivanova (vím, je to historie faktu, ale Ivanov byl profesor češtiny a historie). Samozřejmě jsem pročítal také SLČ, Vavřince z Březové, Doby husitské ze zpráv a kronik a bájkaře Hájka.
Asi by bylo na úvod snazší, kdybych hned řekl, že Žižku nepovažuji za největšího Čecha nebo největší osobnost našich dějin. Považuji ho za významnou a svým způsobem vyjímečnou postavu našich dějin 15. století. Žižka byl vynikajícím vojevůdcem a geniálním stratégem. To mu nemůže nikdo upřít. Revoluční způsob boje a využívání bojových vozů nebyl tak docela jeho výmyslem. Často se uvažuje o tom, že se mohl s vystavěním vozové hradby při obraně tábora setkat v Polsku a v bitvě u Grunwaldu. Neocenitelné zkušenosti z partyzánských bojů z lapkovských let Žižka zúročil ve svém vojsku. Ve svém vojsku trval na absolutní kázni a disciplíně, protože jedině vnitřně spořádané a pevné vojsko mohlo být zárukou bojeschopnosti v situaci, kdy vojsko tvořili sedláci a rolníci. Pro Žižku byla důležitá i přísná hierarchie ve velení. Se svým neprofesionálním vojskem Žižka dokázal vzhledem k poměrům mimořádné věci. Z neprofesionálního vojska se později stalo vojsko poloprofesionální a nakonec i profesionální, které stálo za tím, že Žižka porazil a rozdrtil první panskou jednotu a pokořil pražský svaz. S profesionálním vojskem mohl podnikat rychlé a účinné přepady, tažení, úniky, průniky a porážet početnější nepřátele. Žižka měl velkou vojenskou předvídavost a rozhled a mnoho, mnoho vojenských zkušeností (ukázala to bitva na Vítkově, u Kutné Hory nebo postup proti panské jednotě).
Nechyběla mu odvaha osobní a velitelská. Často se Žižkovi vyčítá, že nebyl politik, ale pouhý vojevůdce, který politice nerozuměl. To si nemyslím. Žižka nebyl naivní a věděl moc dobře, že dohody, spojenectví, sliby, ujednání, příměří nebo mír jsou nestálé a relativní. Za svůj život i husitskou kariéru věděl, že nic není věčné a vše se dá porušit a obejít. Žižka věřil meči a zbraním, protože jedině tím mohl úspěšně dělat politiku. Pokud byl vítěz, tak mohl uzavírat spojenectví a svazky, které byly mnohem pevnější než ty, které neuzavírali lidé z pozice síly. Jako velitel husitů nemohl jednat se Zikmundem a jeho křižáky. Mohl sice jednat s katolickými a kališnickými pány, ale věděl moc dobře, jak je šlechta nestálá a má sklon k smířlivosti a k jednání. V Žižkově pojetí mohla pouze jednotná země (v tomto ohledu spíše jen jednotný husitský svaz) úspěšně čelit nepřátelům ze zahraničí, obhájit artikuly a jednat o nich. Roky 1421-1422, kdy se husitství nehnulo ani o krok dopředu a málem se rozpadlo, jasně ukázaly, že Žižkův postup v letech 1423-1424 byl pro vítězství čtyř artikulů jediný možný. Ano, Žižka odvrátil první Lipany a nastolil monopol radikálního husitského svazu. Na dalších 10 let tak země trpěla. Svým způsobem to tak bylo, ale opět nesmíme vše posuzovat černě, protože ze sirotčího a táborského vojska pod velením Prokopa Holého se i uprostřed bitev a řinčení mečů a umírání ozýval požadavek po jednání a slyšení.
Žižka byl osobně muž pevných zásad. Neznal korupci, nedal se koupit nebo získat majetkem. Jediný výdobytek byl pro něj hrádek Kalich, který stejně spravoval jeho bratr a on sám zde pobýval minimálně. Nebojoval pro majetek a neobohatil se nikdy ani o grošík, narozdíl od mnohých jiných. Žižka se nedal zastrašit, neznal únavu a ani hlad. Jistě pozůstatek po lapkovských rotách, kdy kolik dní neměl jídlo nebo odpočinek. Ani po své slepotě nepolevil. Slepota pro něj byla zkouška, kterou ho Bůh zkoušel, jestli obstojí. A on obstál. Žižka nebyl chilista ani adventista. Byl hluboce věřícím člověkem, ale věděl, že beztřídní společnost nebo příchod Krista na zem není možná a je to utopie. Věřil, že on sám je vyvolený, aby napravil společnost a zajistil vítězství čtyřem artikulům. Sám neměl svědomí čisté. Jako lapka loupil a vraždil. Bál se jistě pekla a očistce, a proto na konci života jednal "v zájmu" Boha a snažil se zbavit dřívějších hříchů tím, že bude, jak sám věřil, jednat v dobré víře a v přesvědčení, že si ho Bůh vybral. Žižka byl nesmiřitelný, ale nebyl náboženský fanatik. Bylo mu cizí radikální táborství a sektářství, které vyhubil i proto, protože ohrožovalo kázeň v jeho vojsku. I to byl jeden z důvodů, proč odešel později z Tábora.
Hlavním zákonem pro Žižku byly čtyři artikuly. Byl to pro něj mravní kodex. Kdo artikuly neuznával nebo je zradil, ten byl pro Žižku nepřítel a osobní sok. Běda jemu! Krutě trestal a mstil. Když se mu město nebo hrad či tvrz vzpírala a nechtěla přistoupit na artikuly, tak byl Žižka nemilosrdný. Kláštery bořil a ničil a mnichy upaloval, protože se málokdy vzdali své víry. Ano, Žižka dával na výběr. Kdo se přiznal k artikulům mohl žít, kdo ne, uhořel. Kruté a zrůdné i na středověk. Přesto jsou zprávy o upalování kněží pouze občasné (!). Snad dvě desítky případů, což je ještě méně, než kolik Zikmundovi Uhři a křižáci zamordovali. Žižka neodpouštel a mstil se i na těch, kteří ublížili jeho spojencům. Krutý způsob prosazování artikulů tvoří odvrácenou tvář husitské revoluce a Žižky. Je to tak a nemá cenu to popírat. Nelze to omluvit, snad pochopit, ale ne ospravedlnit.
Žižka nebyl bojovník za práva chudých, protože uznával soudobé třídění společnosti. Nebyl tyran a uchvatitel moci, jak se mu snaží někteří podstrčit. Uznával hierarchii ve velení i v řízení státu. Věděl, že království potřebuje vládce a vládu - viz Korybutovič, čáslavský sněm a jiné. Chápal svět šířeji, než jen boj za boží při. Vždyť v jednom ze svých listů píše, že staří Čechové se bili i za svou při, tedy za své krále a stát.
Jak je tedy vidět, tak Žižku je velmi snadné odsoudit, ale velmi těžké pochopit. Roku 1423 a 1424 byl Žižka zábranou v dohodě umírněných husitů se Zikmundem a církví. To jistě ano, ale Žižka jako jeden z mála, ne-li vůbec poslední, zůstal věrný artikulům, kterým spolu s ostatními složil věrnost. Nezradil své svědomí a pravdu a bojoval i proti všem. Nebyl zrádce, válečný štváč, lupič a buřič, ale jako kdysi Hus i on bojoval za svou pravdu a mravní zásady. Je zvláštní, že tohle moc lidí nebere v úvahu při líčení dějů v letech 1423-1424. Samozřejmě zde hrály roli i jiné věci, ale uvědomme si, že Žižka byl na konci svého života jako jeden z mála pravým husitou tělem, duší i vědomím.
Buď jak buď, ale je nepopiratelnou skutečností, že když Žižka vydechl před Přibyslaví naposledy, tak si velká většina obyvatel království z hlouby duše oddechla. Žižka zemřel většinou nepochopen a zatracován. Nedělejme i my dnes tu samou chybu.