Tak Jan Žižka nikdy v mém rodném Hradci pohřben nebyl?
To je ale překvápko, to mají Hradečáci za to, že si nechali přejmenovat náměstí po papežovi atd.. S údivem jsem četla dávnou přednášku historika, který by zřejmě dnes vybočoval z davu:

''Od staletí nikdo nepochyboval o tom, že Žižka byl pochován v Čáslavi, a to byv tam přenesen z Hradce Králové, kde byl pohřben původně. Kdy se však událo přenesení, nebylo lze zjistiti. Přezkoumávaje proto zprávy Starých letopisů o obojím pohřbu, došel pojednou budoucí vydavatel hlavního tohoto pramene našich dějin v husitském století, J. V. Šimák, k překvapujícímu závěru, že zpráva o přenesení ostatků Žižkových z Hradce do Čáslavě není než pozdní až dohad někoho, kdo chtěl smířiti rozpor mezi nejstaršími a jediné správnými svědectvími o Žižkově pohřbu v Hradci a skutečností, že má Žižka náhrobek v Čáslavi. Pohřbení Žižkovo v Čáslavi - končí zdrcující studie vynikajícího historika (vyšla v Čes. časopise hist. r. 1912), nelze z pramenů, které dnes máme po ruce, bezpečně dokázati. Prameny věrohodné nevědí než o pohřbu v Hradci.

Není tím arci ještě dokázáno, dodává Šimák, že by Žižka v Čáslavi pohřben nebyl. K důsledku takovému, připomíná, článek jeho se dávati nemíní. Osobní jeho mínění či dojem kloní se však k němu velice. Kdo by i to popíral, praví, měl by lehčí situaci než odpůrce. Pokládať za docela možné, že čáslavský hrob není než plod místní pověsti, která se připiala k Žižkovu a Husovu oltáři v čáslavském chrámě a prohlásila nedaleký hrob neznámého bojovníka za hrob Žižkův, zvláště když po velkém požáru r. 1522 hrob otevřen a nalezen v něm palcát. Historii ovšem, je Šimák přesvědčen, stačí resultát, že Žižkova pohřbení v Čáslavi nelze dokázati.

Stačí opravdu? Smí vůbec stačiti závěr, jenž odmítá odpověď právě v okamžiku, kdy naši zvědavost tolik napial? Neuspokojení s odpovědí Šimákovou to bylo, co mě přimělo, zabývati se brzy zavilou otázkou znovu. Úsudek Šimákův, zcela správný potud, že dokonale vyvrací podání o přenesení Žižkova těla do Čáslavě, zdál se mi upřílišněný, pokud zamítal Žižkovo pohřbení v Čáslavi vůbec a vykládal je jako plod pouhé pověsti. Je možno, aby pouhá pověst stvořila podání tak dávné a náhrobek tak starý?

Svízelnost otázky spočívá hlavně v tom, že velký požár r. 1522 zničil všecky čáslavské prameny: po jakýchkoliv přímých zprávách o Žižkově pohřbení v Čáslavi je proto navždy veta. Je však proto i navždy marná naděje v uspokojivé řešení otázky, musíme přestati na záporném závěru zkoumání Šimákova? Věřím, že nikoli. Nemáme-li zpráv přímých, můžeme tuším rozhovořit aspoň kamení: dávno sice zničený čáslavský náhrobek, o němž se však dochovalo dosti popisů, ano i obrázek, než byl rozbit. Tou cestou dala se moje studia a došla k závěru, že náhrobek má nesporné známky stáří mnohem většího, než se domníval Šimák.

Jmenujeť Žižku správcem obcí, bojujících pro jméno boží, tedy názvem, jehož užívali naposledy táborští hejtmané; poněvadž 10 let po Žižkově smrti vyšel z užívání, mohl vzniknout jedině v kruzích přímých pamětníků.

Vedle tohoto náhrobku, na němž byl Žižka představen stojící v rytířské zbroji, stál skládací oltář se vzpomenutou již archou, na níž byl jednak Hus, jednak Žižka, a při oltáři bylo staré nadání na vydržování kněze-oltářníka, založené zřejmě pozůstalými. Na sloupě u oltáře napsán byl posléze pěkný náhrobní nápis, hájící patrně Žižkovy památky proti zostuzení E. Silviem, na něhož jasně naráží závěr. Zněl takto:
Zde odpočívám, Jan Žižka, v umění válečném o nic menší než kterýkoli z vojevůdcův a velitelů světa, přísný mstitel kněžské zpupnosti a lakoty a své vlasti nejstatnější obránce. Pro své Čechy vykonal jsem, co Římanům radou zjednal Appius Claudius Slepý a statečností činu M. Furius Camillus. Válečné štěstí nikdy mne neopustilo ani já jeho, i jako slepec dovedl jsem si zabezpečiti všecky výhody k vítězství; v jedenácti bitvách, které jsem svedl, vždycky jsem zvítězil. Myslím, že jsem dobře vedl svrchovaně spravedlivou při ubohých a hladových proti rozkošnickému, tučnému a zrádnému kněžstvu a proto že mi pomáhal Bůh. Kdyby nebylo jejich závisti, jistě bych si byl zasloužil, abych byl počten mezi slavné muže. Mé tělo přece však spočívá na posvátném tomto místě, třeba jsem se papeži nepokořil, jemu na vzdory. Posvěceno duchu zvěčnělého. Janu Žižkovi postavil uctivě ujec Jiří (či podle jiného čtení Řehoř).

Pamětní nápis ten dal zříditi, jak praví sám, neznámý Žižkův ujec či (jaký je tehdejší smysl tohoto slova) bratranec. Nemohlo to tedy býti příliš dlouho po Žižkově smrti. Různé známky nasvědčují tomu, že to bylo na sklonku vlády krále Jiřího, v době nových husitských válek proti Římu, kdy jméno bratra Jana jako později tak často v nebezpečných chvílích národa dožilo se obzvláštní úcty a rozšířenosti právě v končinách nejvěrnějšího kdysi jeho bratrstva sirotčího a nejvíc asi v Čáslavi. Měla na Žižku vzpomínky zvláště krásné: na slavný sněm roku 1421 a jeho státnické dílo, na účast v bojích Žižkova bratrstva, mezi jeho zakladateli najdeme Čáslav hned po Hradci, i na záchranu slavného vojevůdce před stihajícími nepřáteli a jejich obléhání Žižky v Čáslavi. Měla hojně vzpomínek i na nejvěrnějšího jeho druha, mnoholetého čáslavského hejtmana Jana Roháče, statečného dědice nesmiřitelného Žižkova odporu proti mrzkému králi Zikmundovi, jenž, dostav Roháče konečně do rukou, dal jej k smrti zmučiti a pak pověsiti potupně se vší posádkou vzdorné pevnosti Sionské na Staroměstském náměstí. Roháč byl ostatně nejspíše příbuzný jak Žižkův, tak neznámého zakladatele náhrobku jako sourozenec či strýc Žižkova zetě, jenž byl z téhož panského rodu z Dubé. Nápis nepochází všem od Žižkova bratrance, nýbrž z pera vynikajícího humanisty, vládnoucího dokonale slohem starověkých náhrobních nápisů. Jak se podobá, byl to sám proslulý diplomat krále Jiřího doktor Řehoř Heimburk, jež právě ve vzrušených chvílích nové hrůzné války v letech 1466-71 působil v Praze ve službách husitského dvora.

Není-li domněnka tato nesprávná a epitaf složil Heimburk, je doba jeho vzniku zcela jista: bylo to asi 1470. Leč záhada čáslavského hrobu není tím ještě rozřešena. Jak to, že tělo Žižkovo leželo v Čáslavi, když současné zprávy nevědí než o pohřbu v Hradci?

Nejsme tu bez odpovědi, odpověď ta však překvapí, ano leckoho zarazí. Nacházíme ji v jediné přímé zprávě husitského ještě století o Žižkově pohřbení v Čáslavi, jediném to hlase čáslavském, jenž nebyl umlčen osudným požárem města 1522. Zapsal jej kutnohorský měšťan Bartoš z Práchňan, který měl v Čáslavi provdánu sestru. Muž tento (+1510) píše, že čáslavský farář Jan, jenž Žižku znal a byl při pohřbu, tvrdí, že slepý hrdina neleží v Hradci, nýbrž v Čáslavi; v Hradci pohřbena prý mrtvola cizí, pravá však v Čáslavi. Jak je to možná a pokud lze věřiti svědectví sice velmi starému, přece však tak podivnému? Po mém soudě je nicméně zpráva očitého tohoto svědka v celém rozsahu pravdivá a překvapující událost možno vysvětliti zcela snadno jako živelnou srážku nároků rodiny, která sídlila v Čáslavi, a hlavního města sirotčího bratrstva, Hradce Králové.

Když bratr Jan skonal, náležel netoliko pozůstalým, nýbrž celému takřka národu. Sporu o to, kde má býti pochován, můžeme se dohadovati hned mezi dvojím bratrstvem, které založil. Přes několikerou roztržku lnuli k němu neméně jistě než Sirotci i Táboři, když si ho dali namalovati na bránu a slavili jeho svátek. Ustoupili však přec Sirotkům, kteří k němu od posledních dvou let, co na německobrodském sjezdě založil jejich východočeské bratrstvo, přilnuli nejvíce, a stejně musila ustoupit i rodina; dosáhla jedině toho, že se pohřební slavnost, jak se zdá, vykonala i v Čáslavi. Stalo se to ostatně téměř nutným již proto, že se vlastní pohřeb v Hradci protáhl až na desátý den po skonu. Když tedy dospěl průvod do Čáslavě na půl cestě od Přibyslavě, bylo nutno nepochybně již mrtvolu zabednit. Příznivé této okolnosti využila, jak se lze domnívati, rodina a zbožným podvrhem, podporovaným též asi žárlivými Čáslavany, zjednala dostiučinění uraženému svému právnímu cítění. Usnadnila jí to náhoda, že ve městě právě zemřel zajatý německý šlechtic: jeho mrtvola pohřbena v Hradci jako Žižkova.

Dnešní cítění těžko arci chápe zjev tak neobyčejný, jakkoli zajímavou obdobou může k němu býti podstrčení falešných ostatků sv. Vojtěcha Poláky Čechům, když se zmocnili hrobu svého krajana. Prof. Šimáka pobuřuje čin tak, že myslí, že by bylo třeba nazvati jej nejvýše hnusným podvodem a krádeží na národě. Zdá se mi, že neprávem. Zdá se mi naopak, že kdybychom přece směli rozhodovati spor mezi bratrstvem a rodinou, musili bychom dáti za pravdu pozůstalým. Je zajisté se stanoviska doby možno nazvati důvody Hradeckých jinak než sobeckými, a jejich počínání vůči Žižkově rodině jinak než násilím? V době, do níž spor spadá, značí rodina a rod ještě mnohem více než dnes; i dospělé děti žijí zpravidla s rodiči v nedíle. Pobouřilo-li vnučku Palackého, jak zacházeli s dědečkovou mrtvolou, kdož ji přišli pro národ balzamovat, oč asi živelněji vzrušilo Žižkovy pozůstalé rozhodnutí bratrstva, že bude pohřben v hlavním městě sirotčího svazu. Což nebyly ostatně důvody bratrstva hodně sobecké? Nestáli Hradečtí o Žižkovo tělo také proto, že se v zbožnou úctu k nepřemožitelnému vůdci mísilo i trochu pověry, tak přece rozšířené a skoro nevykořenitelné právě u vojáků? Vždyť Hradečan, jenž napsal Kroniku o Žižkovi, docela v duchu vojenské pověrečnosti vzpomíná, jak si Hradečtí dali Žižku vymalovati na korouhev, a pochvaluje si, že bojujíce pod ní, Žižkovou jakoby zásluhou vždycky zvítězili. I nemohl nárok Hradeckých neroztrpčovati a pohřeb v Hradci jevil se jí nepochybně čirou krádeží drahého zvěčnělého. Byla za takových okolností jediná zbraň bezbranné rodiny proti násilí tak okázalému, lest, něčím tak neslýchaným?

I mám za to, že proti tomu, bychom uvěřili v dvojí pohřeb Žižkův, který tak vítaně řeší záhadu, není pražádné vážné námitky a ovšem ani proti víře v pravost čáslavských ostatků, když odolaly námitkám, nad něž sotva lze si mysliti důmyslnější, jako jsou Šimákovy. Jsa dalek domýšlivosti, že se mi podařilo řešení mé dokázati, smím snad býti přesvědčen, že to, co je dnes zatím svrchovaně pravděpodobné, zítra či pozítří dojde potvrzení svědectvím, které spor opravdu ukončí.

Pracovník o dějinách husitských, do nichž vnikáme tak těžko a které snad to v poslední době byly žalostně zanedbávány, naučí se léty trpělivosti čekání. Uvykne čekat, léta čekat, uvykne i tomu, že nejednou pracuje pro budoucnost, jíž se sám nedožije. Jakoby náhradou za to nabude však časem jakési vnitřní jistoty, která jest aspoň zdrojem přesvědčení, že cesta, kterou se dal, není falešná. Nedohlédá země v širém, nekonečném mlčenlivém oceáně, ví však, že jsou známky, které nemohou, jakmile se jednou vynoří, klamat. Spatří-li je, může být kliden. Ví zajisté, že i když snad ne on sám, přinejmenším jeho loď nemůže nedorazit k pevnině. Tam, jsem přesvědčen, dospěla mnohaletá a skoro dramaticky vzrušená rozprava o Žižkově věku a o pravosti čáslavských ostatků. Prošla bouřemi jako málokterá jiná. Dnes možno ji, věřím, považovati v podstatě za skončenou.''

Doc. F. M. Bartoš - Žižkova doba - svazek IX. - Sporné otázky Žižkova života - Cyklus přednášek k pětistému výročí smrti Žižkovy, Uspořádaly: Společnost Husova musea. Církev československá. Čs. obec legionářská. Čs. obec sokolská. Čs. vědecký ústav vojenský. Dělnická akademie. Kostnická jednota. Svaz osvětový. Ústřední spolek čs. profesorů. Ústřední spolek jednot učitelských. Ústř. škola dělnická. Volná myšlenka. vyšlo 1924, Nákladem Památníku Odboje.

zvýraznění: DN

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Moderní historiografie se variantou uvedenou v předchozím příspěvku vůbec nezaobírá, neboť IMHO je to dávno překonaný mýtus. Asi nejnověji k této problematice – viz Vybíral, str. 117-126.

K tomu Vybíral poznamenává, že toto tvrzení je "zjevně vymyšlená anekdota".
A i kdyby! Jsem přesvědčen, že Žižka patřil daleko více východočeskému bratrstvu, v jehož čele stál a jehož Hradec Králové si vybral za své sídelní město. Důvody, uváděné v citaci v předchozím příspěvku, pro pohřbení v Čáslavi – kromě nedoložených nároků jakési "rodiny" – se mi zdají vykonstruované a účelové.

Vybíral, jehož výše odkazovanou publikaci recenzoval P. Čornej, dále poznamenává, že pro čáslavskou tradici je svým způsobem důležitý Žižkův náhrobek, který se dochoval na rytině Holanďana Jacoba Hoefnagela, datované k r. 1617. V levém horním rohu rytiny je obrázek neporaženého vojevůdce, který kopíruje vyobrazení z oltáře čáslavského kostela svatých Petra a Pavla. Kresba náhrobku na rytině je renesanční a epitafy pocházejí z přelomu 15. a 16. století. Proto nelze ani tuto často odkazovanou rytinu považovat za doklad Žižkova pohřbení v Čáslavi. Vybíral vytvoření rytiny zdůvodňuje akcentem na Žižkův odkaz a posílením kališnického sebevědomí v dobách, kdy husité trpěli pocity ohrožení.

V r. 1623 byl Žižkův náhrobek v kostele zbořen na základě příkazu nejvyššího mincmistra Viléma z Vřesovic. Poté na tom místě bylo kopáno a nebylo nic nenalezeno. V r. 1638 čáslavský děkan, premonstrát Anselm Kramsky dal kostel sv. Petra a Pavla velice důkladně prohledat a všechny nalezené kosti nechal spálit. Na základě toho se Vybíral staví skepticky i k nálezu Čáslavské kalvy jako Žižkových pozůstatků a dodává: "V takovém případě se vědec přidrží své nedůvěry, přestože s ní nemá naději uspokojit zvědavost veřejnosti."

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)