... v traktátu "De ecclesia" Hus o tom píše:
"Moc světská jest dvojí, totiž občanská a obecná. Občanská plnomocná přísluší toliko občanskému pánovi; ale občanská náměstčí připadá úředníkům nebo služebníkům. Avšak obecná moc světská je moc, kterou člověk může dle dobra přírody a štěstěny říditi sebe a své …"

Dále pak Hus rozvádí myšlenky o tom, že moc světská nic nezmůže bez moci duchovní, která "vyniká" nad mocí světskou, protože kněz "požehnává, posvěcuje a pomazává krále". Hus dále vyjmenovává přísné podmínky pro moc duchovní, za nichž toto může platit.
Z uvedeného vyplývá, že Hus jako kněz by upřednostňoval nadřazenost moci duchovní nad mocí světskou. Ale on moc dobře věděl, že tohle je bohumilá teorie, která platí za předpokladu, že se církev a její představitelé počínaje papežem, přes biskupy a konče farářem kdesi v Horní Dolní chovají v souladu s biblickým odkazem Ježíše Krista a jeho apoštolů. Bohapustá praxe církve byla však zcela jiná, diametrálně odlišná od tohoto ideálu, a to Hus jako její nesmlouvavý kritik věděl nejlépe. Jan Hus, vycházeje z Viklefa, svému stavu nijak nenadržoval. Navíc byl Hus očitým svědkem nesmiřitelného střetu arcibiskupa Jana z Jenštejna a krále Václava IV., v němž "zvítězil" král, který tak vlastně potvrdil tezi o nadřazenosti světské moci. A to byla ona praxe, v níž Hus žil a která byla v rozporu se zákonem Božím.

zvýraznění: autor příspěvku

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Jan Hus se v této pasáži traktátu – co se týče moci královské – odkazuje na dva biblické texty:
1) Deuteronomium 17. kap.: "Až vejdeš do země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, obsadíš ji a usadíš se v ní. I řekneš si: 'Ustanovím nad sebou krále jako všechny pronárody kolem mne.' Ustanovíš tedy nad sebou za krále jen toho, koho si vyvolí Hospodin, tvůj Bůh. Ustanovíš nad sebou krále ze svých bratří. Nesmíš dosadit nad sebou cizince, který není tvým bratrem." (Dt 17, 14-15)

2) V 1. Knize královské, 12. kapitole, na niž se mistr Jan Hus též odkazuje, zase máme negativní příklad krutého krále Rechabeáma, který nejenže neulehčil lidu svému jeho jho, ale ještě jim ho na radu mladých a nezkušených rádců ztížil. Jeho lid se pak proti tomuto králi vzbouřil.

K tomu Jan Hus, odkazuje se na výše uvedené citace, dodává, jaký je vztah moci královské (nejvyšší moc světská) a moci kněžské (duchovní). Tvrdí, že duchovní moc kněžská vyniká nad královskou ve starobylosti, důstojnosti a užitečnosti (viz též předchozí příspěvek). A pokračuje: "V důstojnosti vyniká (...), poněvadž kněz jako vyšší požehnává, posvěcuje a pomazává krále."
Dále pak mistr Jan Hus píše: "Větší užitečnost pak vysvítá z toho, že moc duchovní dostačí sama sebou k řízení národa (…) Duchovní moc tedy, poněvadž záleží v nejlepších a sebou samých postačitelných dobrech, vyniká nad moc světskou, poněvadž tato nic nezmůže bez duchovní moci, řídící nejpředněji. Ale naproti tomu moc duchovní může sama sebou postačiti bez oné. A z toho jde, že kněží zneužívají té tak vysoké moci pýchou neb jiným hříchem, hlouběji klesají s ďáblem do pekla dle pravidla sv. Řehoře a jiných svatých: 'Čím se kdo povznese výš, tím potom poklesne níž.'"

To, co píše náš mistr Jan ve svém obsáhlém traktátu, je sice moc hezké, ale je to bohužel jen(!) teorie. Praxe oné doby, na niž Jan Hus poukazuje v samém závěru výše uvedené citace, byla zcela jiná. Troufám si tvrdit, že větší podíl viny na tom měla právě moc duchovní, kterou Hus v této pasáži nazývá "kněžskou".
A co válka, vnější ohrožení země? Dostačila by v této osudové chvíli pouze moc duchovní k řízení národa, mistře Jene? Silně pochybuji. Tady musí nastoupit moc světská se svým mečem. No, a moci duchovní zbude pouze to, aby se modlila za vítězství (našich) zbraní ve spravedlivé obranné válce.

zvýraznění: autor příspěvku

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)