Na památku všech šlechetných a rytířských Čechů, kteří Mistra Jana Husa skutečně, jak slíbili, hájili ''až do vylití krve a opovrhúce veškeré nálezky lidské na odpor učiněné'', bychom tu měli mít také soudobé dokumenty, které provázely Husa od roku 1410 až do roku 1416.
Tyto listy starých předků k nám mluví řečí skutečně neohroženou i odhodlanou a zní z nich stejně jako ze spisů Mistrových stará slova evangelia: ''Co se bojíte, malé víry?''
Mohou nás nabudit i pro dnešní dobu, která je v mnohém podobná...

Název tématu mi poradil náš hejtman a budu opisovat z knihy Mistr Jan Hus a národ český - dvaadvacet dokumentů s výkladem a poznámkami - vydal a přeložil V. F. Flajšhans v Praze 1918.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

KRÁL VÁCLAV U PAPEŽE JANA přimlouvá se za Mistra Jana Husa
(30. IX. 1410)

''Nejsvětějšímu v Kristu otci a pánu, p. Janovi, hodným Božím řízením svatosvaté Římské a obecné církve nejvyššímu knězi, pánu našemu nejdůstojnějšímu.
Po pokorném poručení Svatosti povinnou úctu prokazuji.
Otče nejsvětější! Již dříve vaší Svatosti jsme poslali list žádajíce zrušení jistého vytčeného rozsudku, jenž ubližuje cti Naší; a ejhle mezitím jakási nová řízení o řečeném rozsudku z části k jeho potvrzení s osobním obesláním mistra Jana Husi, sv. bohosloví bakaláře dokonalého, kaplana našeho věrného zbožného milého, k pobouření Našemu a Našeho království nevím jak vyplynula; také jak slyšíme straně žádající slyšení toto vůbec nebylo připuštěno. Pročež Vaši Svatost ze srdce žádáme, abyste ráčil toto řízení i s rozsudkem zrušiti a strany zápasící k věčnému mlčení odkázati. Chceme totiž, aby spor vzhledem ke knihám vzniklý byl úplně utišen, aby přestal v našem království zmatek, kteréhož trpěti nechceme, ježto řízením všemohoucího Pána pro tyto knihy žádný obyvatel našeho království v bludu nebo kacířství nebyl shledán. Chceme také, aby kaple betlemská, kterou jsme ke cti Boží a ke spáse národa, ke kázání evangelia svobodami nadali, stála ve své moci a byla potvrzena tak, aby její kollátoři práva kollace nebyli zbaveni a mistr Jan Hus, kaplan náš věrný zbožný milý, u této kaple potvrzen v pokoji kázal slovo Boží.
Ostatek chceme, Otče nejsvětější, aby osobní obeslání téhož mistra bylo zrušeno; a kdyby mu chtěl někdo něco vytýkati, ať vytýká v království našem, před universitou pražskou nebo jiným příslušným soudcem. Neboť našemu království se nehodí vydávati muže v kázání tak prospěšného v nebezpečenství nepřátel a celé množství lidu pobuřovati. O tom však a o jiném ctihodní muži, doktor Náz a mistr Jan Kardinál, věrní naši zbožní milí, Vaší Svatosti Laskavost zevrubněji zpraví.
Dáno v Praze 30. měsíce září, království našich léta Českého 48., Římského však 35.

Svatosti Vaší zbožný syn
V Á C L A V,
Z Boží milosti Římský král, vždy rozmnožitel říše
a král Český.''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Možná by nebylo od věci připomenout si, v jaké že době tento list vznikal.
Nacházíme se krátce poté, kdy nechal arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka spálit Viklefovy knihy (16. 7.) a o dva dny později na Husa uvalil klatbu. Na to pražská univerzita nemohla nereagovat a zorganizovala na své akademické půdě obhajobu některých Viklefových spisů.
U římské kurie bylo mj. projednáváno i ono svévolné spálení Viklefových knih. Přestože někteří znalci odsoudili tento arcibiskupův čin, kardinál Oddo Colonna schválil Zbyňkův postup a Husa dokonce obeslal před svůj soud. Je možné, že rozhodnutí kardinála Colonny mohly ovlivnit úplatky ( ano, už tenkrát existoval tento neblahý prostředek k ovlivňování čehokoli ) a intervence krále Zikmunda. Arcibiskup Zbyněk však měl na základě tohoto rozhodnutí důvod k zostření klatby nad Janem Husem.
Za této situace, kdy se král Václav IV. znovu pokoušel o římský trůn a ze všeho nejméně potřeboval, aby jeho země byla v zahraničí očerňována z kacířství, píše výše uvedený list papeži Janu XXIII. ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Výklad V. F. Flajšhanse:
''Boj mezi Husem a arcibiskupem dospěl v březnu 1410 vrcholu. Tehdy došlo do Prahy rozhodnutí papeže Alexandra V., aby arcibiskup zakročil proti bludům v Čechách se vzmáhajícím, žádal vydání knih Viklefových a zapověděl kázati jinde mimo kostely veřejné. Arcibiskup podle toho zapověděl Husovi kázati v Betlémě a dal provésti odsouzení i spálení knih Viklefových.
Z toho vznikly bouře a nepokoje v Praze, jež vedly arcibiskupa 18. července 1410 k vydání klatby na Husa, jenž se protivil odsouzení i spálení knih Viklefových a v Betlémě kázal dále přes zákaz arcibiskupův. Zatím však papež Alexandr V. 3. května 1410 zemřel a zvolen po čtrnácti dnech nový, Jan XXIII., jenž oznámil své nastoupení na trůn papežský i univerzitě pražské listem 1. června i králi zvláštním poslem. Toho užili pražští viklefovci jednak k novému odvolání, jednak k zakročení u krále. A král povolil tehdy radám Husových stoupenců a dal v polovici září papežovu poslu důrazné listy, jednak žádaje
Jana XXIII., aby bullu Alexandrovu zrušil, jednak žádaje kardinálů, jimž pře Husova s arcibiskupem byla svěřena, o totéž. K listům královým připojila se rovněž dvojím listem královna, pak několik předních pánů českých (zachován zejména důrazný list nejvyššího hofmistra, pana Lacka z Kravař, dále známe list pana Mikuláše z Potštejna, pánů z Michalovic a j.), konečně pak rady včech tří měst pražských...
Ale tato přímluva krále, dvora a Prahy o zrušení bully Alexandrovy sotva byla odeslána, když došlo do Prahy rozhodnutí kardinála Colonny (ze dne 25. srpna t. r.) o Husově odvolání k novému papeži. Colonna stvrdil, mocí papežovou, všechno jednání arcibiskupovo i bullu Alexandrovu a obeslal Husa osobně ke dvoru papežskému (tehdy v Bologni) na den 1. října t. r.. Arcibiskup ovšem hned potom (24. září) vydal stížení klatby na Husa - a nastaly nové bouře a zmatky.
Tu král podává 30. září přímo papeži Janu XXIII. přímluvu za Husa; žádá za stvrzení kaple betlémské mocí papežskou, za stvrzení Husa v úřadě kazatelském, za zrušení bully Alexandrovy, za zproštění Husa od osobního dostavení před kurii - a zároveň odkazuje papeže na své vyslance, doktora Náza a Jana Kardinála (tento druhý byl horlivým stoupencem Husovým), aby se od nich zevrubněji informoval.''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

KRÁL VÁCLAV KARDINÁLU COLONNOVI píše přímluvu za Mistra Jana Husa
(30. IX. 1410)

''Nejdůstojnějšímu v Kristu otci a pánu, panu Odonovi kardinálovi de Columna ad velum aureum, příteli milému.
Vlídnou přízeň se zvláštním zalíbením!
Nejdůstojnější otče! Nedávno Důstojnosti Vaší s ostatními pány kardinály, přáteli našimi nejdražšími, jsme psali, aby jistý vytčený rozsudek cti naší a obyvatelů království ubližující, s pomocí přímluvy Vašich Otcovství byl zrušen. Ježto jsme však poznali, že ta věc Vašemu Otcovství byla svěřena, protože jistá řízení po našem poselství od Důstojnosti Vašeho Otcovství o řečeném rozsudku vyplynula; ježto však od Mikuláše, nejvyššího písaře království našeho Českého, rady našeho nejvěrnějšího a od ctihodného muže Jana Náza, obojího práva doktora, našich milých, jsme zpraveni mnohonásobně, že Vaše Otcovství nám svou přízní jest zvláště nakloněno: tedy je vybízíme, doufajíce jistě, že budeme vyslyšeni, aby ráčilo pro pokoj a pohodlí naší cti a celého království našeho taková řízeni zrušiti a m. Jana Husi, sv. bohosloví bakaláře dokonalého, kaplana našeho věrného zbožného milého, osobního obeslání zprostiti pro nebezpečenství na cestách; a on v království našem vždy byl a jest hotov před kterýmkoli soudcem, také před celou univesitou pražskou pokorně odpovídati k výtkám sobě činěným. A kéžby Vaše Důstojnost, kterou toužíme očitě spatřiti, přišla do našeho království a dříve řečenému mistrovi slyšení poskytla!
Ostatně ctihodní mužové Jan Náz m. J. Kardinál, věrní naši zbožní milí, o tom i o jiném Vaše Otcovství zpraví podrobněji.
Dáno v Praze, dne 30. měsíce září, léta království Našich Českého 48., Římského však 35.

VÁCLAV,
z Boží milosti Římský král, vždy rozmnožitel říše a král Český, vlastní rukou.''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

V tomto dopise král Václav IV. žádá Oddo Colonnu, aby zprostil Husa obeslání před jeho soud a vyzývá naopak kardinála, aby se sám dostavil do Prahy, kde Husa, který se tomu na domácí půdě jistě rád podvolí, vyslechne.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Výklad V. F. Flajšhanse:
''Podobný list posílá král téhož dne Husovu soudci ve sboru kardinálském. Byl to Odo ''de Columna ad velum aureum'' (''od sloupu u zlaté opony''), ze starého šlechtického rodu Colonnů v Římě, později (r. 1418) koncilem kostnickým zvolený za nástupce Jana XXIII. (jako papež Martin V.) I od tohoto kardinála žádá král totéž jako od papeže; připomíná, jako papeži, že právě nedávno psal mu o téže věci, odkazuje rovněž pro zevrubnější informaci na své vyslance doktora Jana Náza i Kardinála - a zve nakonec kardinála, aby byl jeho hostem v Praze a při té příležitosti Husa vyslechl. Dovídáme se, že král své informace měl také od nejvyššího písaře Mikuláše z Vožic, horlivého stoupence Husova, jemuž již r. 1409 Hus veřejně děkoval za přispění v boji o Dekret kutnohorský. Oba listy, papeži i kardinálovi, jsou důrazné, král chválí Husa 'kaplana našeho věrného milého', zastává se svobody slova Božího - a mezi řádky čteme zřejmou nespokojenost s kurií a tichou pohrůžku, že král věci uspořádá sám.''

Král však Husa dlouho nebránil, asi nějaký stín strachu na něj padl...o tom jak zástupci českého krále nakonec stáli na straně žalobců Husových píše Flajšhans také v úvodním výkladu knihy:
''Třikrát kolem svého milého kazatele kupí se národ český; třikrát viděl Hus, jak za věc jeho nejenom trpí a strádají ti malí a chudí, ke kterým jeho slovo z kazatelny betlémské se obracelo napřed a nejvíce, nýbrž také, jak za jeho osobu se staví, neohroženě a statečně zápasí tehdejší český národ, t.j. šlechta česká a moravská, s králem, královnou a jejich dvorem v čele. První zápas, r. 1410, vede nejsilněji a nejdůrazněji právě král sám, s nímž ovšem ráda jde královna, horlivá ctitelka Husova - a s nimiž jde ovšem také dvůr a po jejich příkladu také české panstvo a královská Praha. Jest to boj ještě proti arcibiskupovi Zbyňkovi - a král troufá si tento boj vyhráti. Mýlil se - u papeže a kardinálů zvítězil pražský metropolita. - V druhém zápase, r. 1411, přízeň krále a královny a dvora provází sice také ještě 'kaplana věrného milého', ale král se již sám neexponuje; místo něho jednají jeho rádcové a podaří se jim konečně přiměti i arcibiskupa k povolnosti, takže sám sestavuje přímluvu za Husa k papeži; ale tento pokus slibně počatý rozbíjí se, nejspíše vinou královou - a Hus nedlouho potom pociťuje sílu klatby papežské. - A třetí poslední boj, vede již národ český, zastoupený panstvem českým a moravským, za svého Mistra sám. Král nepodepsal již žádné přímluvy za Husa, ani takové, které spolu s českým panstvem podávali v Kostnici páni polští, vyslanci bratrského kmene slovanského. Jména poslů krále polského čteme na těch důrazných protestech - ale zástupcové krále českého stojí na straně žalobců Husových; po mučednické smrti Mistrově pronáší sice národ český svými nejlepšími jmény krásný a důrazný protest celému shromážděnému sboru kostnickému - jsou to snad nejnádhernější slova, jakými kdy který národ před celou Evropou bránil, vždy v duchu Mistrově, poznané pravdy a stěžoval si do křivdy učiněné - ale jména králova a vlády zemské pod nimi nečteme, Václav a jeho první úředníci (ministři, řekli bychom dnes) se přiznali k jednotě pánů, kteří se podrobili koncilu... A během měsíců odpadal i ze zbývajících předních pánů jeden za druhým; zato tím více šířil se okruh ctitelů Husových v nižších a nejnižších vrstvách národa. A již pak jenom hotovou věc dosvědčuje univerzita, když po hrdinské smrti Jeronýmově oba české mučedníky prohlašuje za světce církve; opuštěni králem i dvorem, prokleti koncilem nabývají oba doma, se souhlasem největší části národa, úcty prvních českých mučedníků. A tak, v této úctě k světlé památce Husově, která přetrvala staletí, splnila se slova Mistrova, jimiž 27. června 1415 se loučil s univerzitou pražskou, vybízeje ji, aby pamatovala 'kterak jsem se kormoutíval nad nesváry..., kterak jsem národ náš chtěl hromážditi v jedno'.''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

... k tomu jenom malé, a pro někoho možná i zbytečné, připomenutí.
Král Václav IV. se s Husem definitivně rozešel v r. 1412, v době odpustkových bouří. Přestože byl král Václav IV. značně proměnlivé povahy, tentokrát na tomto postoji již zhola nic nezměnil.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

KRÁLOVNA ŽOFIE PAPEŽI JANU XXIII. o témž
(1. X. 1410)

''Nejdůstojnějšímu v Kristu Otci a pánu, p. Janovi atd. Povinnou pokoru podle úcty Svatosti.
Otče nejsvětější! Svatosti Vaší již dříve jsme poslaly list, žádajíce nejpokorněji s pánem a chotěm svým Václavem Římským králem, vždy rozmnožitelem říše a králem Českým, za zrušení jistého rozsudku, aby sláva Hospodinova, spása národa a čest království našeho silněji zazářila. Ejhle dále jsme nuceny Vaši svatost žádati pro vznik jakýchsi řízení, jimiž království Naše těžce jest znepokojováno, pro mnohonásobnou klatbu a pro zápověď kázání slova Božího. Pročež laskavost Vaší Svatosti ze srdce vzýváme, aby ráčila uložiti konec sporu stran, kapli betlemskou, v níž často jsme slyšely slovo Boží, na věky potvrditi a mistra Jana Husi, kaplana našeho, věrného zbožného milého, pro nebezpečenství nepřátelská, ano pro uvarování hnutí lidu, osobního dostavení zprostiti: v tom pánu našemu zároveň s námi vlídnost milostivou ukazujíc.
Dáno v Praze, dne 1. měsíce října.

Svatosti Vaší pokorná dcera
ŽOFIE, královna království českého.''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Výklad V. F. Flajšhanse:
''Podobný obsah má dopis královny Žofie papeži, psaný o den později. Tato nešťastná bavorská princezna, pro niž koruna královská měla jenom trny a hroty, nalézala, jak sama píše, duchovní útěchu v kázáních Husových; jejím kaplanem byl nepochybně Mistr a její list dýše proto srdečnou účastí s kazatelem betlemským a horlivou láskou k slovu Božímu. Žádá-li král, královna prosí - a prosí ještě jménem mnohých šlechtičen tehdejšího království českého. A již dříve se podobnými dvěma srdečnými dopisy (12. a 16. září) obrátila k papeži.''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

KRÁLOVNA ŽOFIE SBORU KARDINÁLŮ o témž
(2. X. 1410)

''Nejdůstojnějším v Kristu otcům a pánům, pánům kardinálům svaté Římské církve.
Nejdůstojnější otcové! Prosíme pokorně a ze srdce Vašich Otcovství, dřívější přípis vašim Otcovstvím na paměť uvádějíce, abyste pro čest Boží, pro spásu a pokoj národa a také pro vlídnou úsluhu nám ráčili milostivě se postarati o vyhlazení sporu duchovenstva našeho a o potvrzení kaple betlemské pro m. Jana Husi a o nedostavení se osobní téhož kaplana našeho (věrného) zbožného milého. Jinak pán a choť náš, Václav Římský král (vždy rozmnožitel říše) a král Český, neurovnajíli vlídně Vaše Otcovství věcí, sám spolu s Námi a s pány, aby zmatek více se nezmáhal, o vhodnou nápravu se postará.
To jsme Vašim Otcovstvím ze zvláštní důvěry napsaly, toužíce cestu budoucímu zlému předem zatarasiti.
Dáno v Praze, dne 2. října (r. 1410).

ŽOFIE, z Boží milosti královna Česká
vlastní rukou.''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Výklad V. F. Flajšhanse:
''Kratší a důraznější je však dopis královnin sboru kardinálů, psaný 2. října. Žádá jen stručně, ale zato nepokrytě hrozí nakonec hněvem královým, že Václav sám věci doma spořádá; úsečnost jeho vyniká tím více, vidíme-li, že vlastní soudce Husův, kardinál Colonna, od královny nedostává ani řádky...''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

ARCIBISKUP ZBYNĚK PÍŠE PAPEŽI přímluvu za M. Jana Husi
(1411, srpen; ale neodesláno)

''Najblaženější svatý! Od svaté paměti pana Alexandra Pátého někaká bulla vyšla jest, kteráž držela jest, že v království Českém, v městě Pražském a v markrabství Moravském někteří artikulové bludní, kteříž kacírstvím aneb rozštěpením u vieřě obecné vonějí, zvláště o svátosti těla Božieho, potupně vznikli jsú a mnohých srdce tak velmi zprznili jsú, že pro těch veliké množství, kteříž těmi převrácenými artikuli a učeními jsú zprzněni, potřěbie by bylo, aby viece neznikli a stáda božieho neprznili, tresktánie a polepšení lékarství přiložiti. Pro kterúžto věc také v řečené bulle řečený Svatosti Vaší náměstek mně o vyplení těch bludóv vztázanie poručil a přikázal, kteréžto poručenie s plným vztázaním, přivzev k tomu svatého písma mistry, práva ustaveného doktory i jiné v duchovních věcech mé náměstky, vskutku přiložil jsem. A bludóv kacierských v království Českém, městě Pražském a v markrabství Moravském neviem, aniž kto pro tu věc přemožen jest, pro kterú byl by, aniž byl jest obyčejem cierkvi svaté měl trestán býti. Já také a mistr Jan Hus a také obce učenie Pražského, doktorové a mistři, ve všech nesvoleních a svářích mezi námi s obú stranú vzešlých najoslavenějším kniežetem vždy rozmnožitelem a Českým králem najosvícenějším, pánem mým najmilostivějším a jeho rádcemi jsme plně sjednáni. Protož, najblaženější otče! pověst řečeného královstvie slavnú z pastýrského úřadu zachovati žádaje, k Vašie Svatosti milostivosti utiekám sě, prosě pokorně, aby nad najkřesťanštějším královstvím Svatost Vaše dobrotivými ráčila sě hnúti střěvami, kletbu a súdy odtud pošlé zrušiti a zminúti, a počestného mistra Jana Husi, sv. písma bakalářě dokonalého, od stánie osobného zprostiti, také z nestánie zproštěnie dobroděnství najmilostivější, jakož o těch věcech také dřieve řečený pán náš, Římský a Český král, Svatosti Vašie posílá své listy.

ZBYNĚK arcibiskup.''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Koncept dopisu uvedeného v předchozím příspěvku sestavil arcibiskup nedlouho před svou smrtí a je třeba dodat, že byl sepsán na základě donucení rozhodčího výroku krále Václava a jeho rady.
Bylo to v době, kdy obě znesvářené strany (arcibiskupova a reformní) musely přijmout prostředkování sedmihradského vévody a Zikmundova zplnomocněnce Ctibora ze Ściborzyc a saského vévody Rudolfa III. Výsledkem tohoto zprostředkovatelského úsilí byl zmíněný Václavův výrok z 6. července 1411, o němž lze říci, že jím král opět demonstroval nadřazenost moci světské nad mocí duchovní. Právě první bod rozhodčího výroku arcibiskupovi Zbyňkovi mj. nařizoval, aby písemně informoval papeže o tom, že v Království českém, Markrabství moravském ani v metropoli se nevyskytují žádné kacířské bludy a že spory mezi arcibiskupem, Janem Husem a mistry pražské univerzity byly urovnány díky králi a jeho radě.
Podle Palackého arcibiskup list papeži zatím neodeslal a záhy dospěl k závěru, že ani není povinen ho odeslat, načež se rozhodl hledat zastání u krále Zikmunda. Na cestě za Zikmundem 28. září v Prešpurku (Bratislava) zemřel.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Výklad V. F. Flajšhanse:
''Všechny tyto listy papeži a kardinálům zůstaly bez účinku. Arcibiskup zvítězil; něco v tom snad pomohly i drahocenné dary (skvostné prsteny, knoflíky a j.), které jeho jménem odevzdali jeho vyslancové papeži Janovi, kardinálu Colonnovi a j.. A když Hus, spoléhaje na přímluvu dvora a na své zástupce u kurie, před soud se osobně nedostavil, vydal na něho v únoru r. 1411 Colonna klatbu pro nestání, kterou dal Zbyněk v Praze 15. března vyhlásiti. Nastaly z této klatby kardinálovy opět bouře a zmatky, jimiž konečně donucen arcibiskup Zbyněk podvoliti se výroku smírčího soudu, který dosadil král. V tom soudu zasedala čtyři knížata: dva světští (Rudolf, vévoda saský a Stibor, vévoda sedmihradský) a dva duchovní (Konrád, biskup olomoucký a Václav, patriarcha antiošský), pak šest rádců králových; mezi nimi jsou tři známí stoupenci Husovi: starý a mocný pán moravský, Lacek z Kravař, nejvyšší hofmistr, pak bohatý a vlivný Mikuláš z Vožic, nejvyšší písař a upřímný ctitel Husův Petr Zmrzlík ze Svojšína, nejvyšší mincmistr; další byli Sulek, probošt Chotěšovský, Václav z Donína a Bohuše, komendor z Manetiné - patrně důvěrníci arcibiskupovi. Tito se sjednotili 6. července r. 1411 na tom, že vzájemné boje přestanou, Hus se svými stoupenci se podrobí arcibiskupovi a vydá veřejné vyznání víry, arcibiskup pak že o tom všem podá papeži zprávu a za Husa se přimluví. Král měl rovněž svými listy (papeži a kardinálům) přímluvu arcibiskupovu u kurie podepříti. Hus skutečně vykonal, co mu rozhodnutí smírčího soudu ukládalo; vydal v slavnostní schůzi univerzitní 1. září 1411 počet z víry a poslal jej papeži, spolu s prosbou sboru kardinálů za přímluvu; univerzita vydala 10. října t.r. Husovi veřejné vysvědčení dobré pověsti (chová se v jednom rukopise římském, mělo by zde býti otištěno, ale nyní jest ovšem nedostupno) - a měly nyní přistoupiti hlavní akty, list arcibiskupův a dopisy královy. Arcibiskup měl již připraven list, smluvený s rádci královými - ten se zde otiskuje v překladu staročeském - ale král, vida dávného svého odpůrce tak zkrušeného, nedbal příliš o splnění svých závazků, nepřipustil Zbyňka ani k slyšení - a tak arcibiskup listu toho neodeslal, nýbrž uchýlil se z Čech pod ochranu Zikmundovu. Nedojel však - na cestě zemřel 28. září 1411 v Prešpurku. Smrtí jeho veškeré urovnání věci Husovy bylo pro tentokrát a navždy zmařeno.''

Také jste si určitě všimli toho data 6. 7. 1411, přesně čtyři roky poté byl Jan Hus upálen... Co znamenají tři jedničky atd. tomu nerozumím, ale i tak je to podivné znamení pro další vývoj.
Hus jako pozemský člověk musel být asi celý zničený, že to s tím dopisem nevyšlo a dál ho budou pronásledovat. Ale jeho Duch si pamatoval, co vlastně slíbil, než sem na Zem přišel, že to, co začal, musí dokončit, a i když se Hus jistě bál jako každý člověk strašné smrti, věděl, že to bude nakonec použito pro dobrou věc, že jinak by papeženci dál kupili lži na lži a tak se to muselo nakonec vybít přímo mečem, protože lidi prozřeli a už měli zkažené církve dost.
Kdyby to r. 1411 skončilo, tak by se vůbec nic nedělo, žádný velký obrat by nenastal.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.