1) prof. Petr Čornej:
Vážený pane kolego!
Díky za dotaz. (...) To je dávný spor, reflektující jistou badatelskou i životní názorovou tenzi mezi nedávno zesnulým Jiřím Kejřem a Františkem Šmahelem. Kejř má pravdu v tom, že Husův proces probíhal striktně podle kanonického práva, ale fakt, že část koncilu vlákala Husa do pasti a zneužila jeho dobré vůle, jen aby ho mohla zavřít a soudit, je neoddiskutovatelný. Rozdíl mezi Husem a Miladou Horákovou je ovšem zřejmý. Hus začal proces, na jehož konci byla kostnická hranice, sám, podáním apelace k papežské stolici proti rozhodnutí arcibiskupa Zajíce, navíc si již od druhé poloviny roku 1410 uvědomoval, co mu v krajním případě hrozí. Horáková žádný proces nevedla, naopak komunistická moc si jí vybrala jako exemplární oběť. V Husově případě se formálně postupovalo v souladu s procesním právem, v kauze Kalandra a spol. ve skutečnosti rozhodovaly o rozsudku mimosoudní a neústavní orgány (stranické trojky či pětky, sovětští poradci, Stalinova vůle). V tomto směru je z právnického hlediska mezi oběma procesy přece jen jistý rozdíl. Navíc kostničtí soudci přiznávali v kuloárech, že husité mají v některých věcech (laický kalich) pravdu, leč institucionální církev si musí udržet ve věroučných a liturgických záležitostech svůj magisteriát. Postup v Husově i Jeronýmově případě byl podle církevního práva předvídatelný, zato u Horákové, Kalandry a dalších zcela závisel na stranických direktivách, které se mohly měnit každým okamžikem. To, že si Husovi a Jeronýmovi protivníci snažili přihřát polívčičku a svým konkurentům pořádně zavařit, je ale mimo jakoukoliv pochybnost.
...
Petr Čornej (7.6.2015)

Vážený pane kolego!
Zrovna dnes jsem se začetl do knížky o Husovi, již sepsal Pavel Soukup. Znovu ukazuje, jak koncil v Husově případu postupoval až úzkostlivě lege artis, takže o justiční vraždě skutečně nelze mluvit.
...
Zdraví
Petr Čornej (8.6.2015)


2) stanovisko ÚSTRu:... a jeho stručná odpověď:
Vážený pane Motyčko,
máte pravdu, ani tehdejší, velmi ohybné zákony, neumožňovaly mučení.
Zdraví
Petr Blažek (8.6.2015)

Protože jsem zaznamenal polemiku, která se z jiného tématu (Husův spis O církvi) hrozí přenést sem, reaguji předběžně dvěma příspěvky, abych včas navázal a nedošlo k mezeře. (Zbytek později.)

Ze všeho nejdřív k těm dvěma odpovědím:

Petr Čornej je rozený diplomat. (Kdybych chtěl být ironický, opáčil bych, že i mezi RKZ a jinými historickými dokumenty je též „jistý rozdíl“ – totiž ten, že v případě RKZ se jedná o podvrhy. Podobně onen „jistý rozdíl“ mezi výrokem, že proces s Horákovou probíhal podle platného práva a obdobným výrokem o procesu kostnickém, je konkrétně ten, že první je zjevnou nepravdou, kdežto druhý může být dobře odůvodněným názorem.) Zaslouží pochvalu za to, jak taktním způsobem Tě vede k zamyšlení nad tím, proč se asi procesy padesátých, a v Sovětském svazu i třicátých, let nazývají vykonstruované a nikoli pouze nespravedlivé. (Vzniká tím dokonce určitá naděje, že by Tě mohlo napadnout dát si to do souvislostí s pojmem justiční vraždy, který tu ve fóru používáš, a náležitě jej vymezit.)

Škoda, že jsi mu, bratře Motyčko, nepoložil natvrdo otázku: (1) zda lze u historika pokládat za nehoráznost, pokud (a) tvrdí nebo (b) předpokládá a ve své úvaze z toho vychází, že proces s Horákovou byl po formálně procesní stránce spravedlivý. A také, (2) zda i on prohlášení, o tom, že proces s Horákovou probíhal v souladu s platným právem, slyšel dosud jen od stalinských bolševiků, anebo též od někoho jiného, třeba nějakého kolegy. Tohle totiž byla ta má dvě tvrzení, která jsi pokládal za přepjatá či pochybná.

Jen se značnými obtížemi se mohu ubránit podezření, že stručnost, s níž pan Petr Blažek odpověděl na Tvůj dotaz, je mimo jiné způsobena i dojmem, jaký na něj asi učinil. – Když se totiž zeptáme stylem: zda je pravdou, jak tvrdí stalinští komunisté (Pročpak jsi uváděl právě a pouze je? – Je to jednak irelevantní, kdo to tvrdí, jednak jsi mohl stejně tak dobře uvést: „jak tvrdí jeden věhlasný husitolog“ – buď nikoho, anebo všechny, a nejlépe nevynechat ani odesilatele, pokud by se to týkalo i jej, ne?), že procesy padesátých let probíhaly v souladu s platným právem, když byli obvinění mučeni, pak se stěží můžeme nadít jiné odpovědi. (Na jeho lakonickou odpověď samotnou se mi pak vnucuje lakonicky ironické: „To by fakt blbého nenapadlo“.)

Třeba by ses od něj dozvěděl víc na OTÁZKU: „Domnívám se, že proces s Horákovou a spol. probíhal podle tehdejšího platného práva a opírám se přitom o názor jednoho významného historika. Setkal jsem se však s míněním, že to je naopak zjevná nepravda, a v případě, že to tvrdí historik, dokonce nehoráznost. Myslím si, že se můj odpůrce jednak mýlí, jednak přehání – co byste k tomu mohl říci? Můžete nám, prosím, nějak pomoci v naší snaze spor rozhodnout a dobrat se pravdy?“
– Jenomže k tomu, aby člověk otázku formuloval podobně přímočarým a smělým způsobem, na to by musel mít nepoměrně větší strach o pravdu samu, než o své mínění a svou důstojnost. Myslím, že Husovu vyznavači by podobná odvaha slušela víc než alibistická prohlášení, že se jedná o „tvrzení proti tvrzení“ a že se do naší debaty beztak nikdo nezapojí, aby nás rozsoudil. Tvrzení se totiž dají dokládat důvody a nakonec stejně rozhoduje jen každý sám za sebe, na základě toho, co ve světle rozumu a svědomí uzná za pravdivé. Příležitost k zapojení dalších hlasů, které jsi se sám a chvalitebně chopil, tak mohla být rozsáhlejší a obsažnější.

Možná mi namítneš, že bych mohl takový dotaz sepsat sám, jen jej přeformulovat z hlediska odpůrce, a dotyčným osobám odeslat. A měl bys úplnou pravdu. Dokonce mne teď napadá, že nějaký odvážný čin ve jménu pravdy by byl větším uctěním památky Mistra Jana Husa než množství oslavných proslovů.

Třeba takto? „Jsem přesvědčen, že prohlašovat o procesu s Miladou Horákovou a spol. (a vůbec o vykonstruovaných procesech 50. let u nás nebo 30. let v Sovětském svazu) je pro běžného člověka alespoň trochu obeznámeného s historií hanba a v případě, že tak činí historik dokonce nehoráznost, ať už takovýto výrok vyhlašuje přímo nebo využívá jako předpoklad k výstavbě nějakého svého argumentu. Setkal jsem se však s míněním, že se jedná o tvrzení pravdivé, přičemž jej dotyčný opírá o názor vyslovený jedním věhlasným historikem. Nanejvýš by snad byl ochoten připustit, že by se dotyčná autorita mohla mýlit, ale potom by se podle něj jednalo jen o drobnost, a obviňuje mne z křivdy a přehánění. Mám za to, že se hrubě mýlí. – Co byste k tomu mohl říci? Můžete nám, prosím, nějak pomoci v naší snaze spor rozhodnout a dobrat se pravdy?“
– Obávám se ovšem, že kdybych dotyčné dotazoval ještě jednou, poté co se již uvolili k odpovědi - z jejich pohledu jistě dostatečné - na velmi podobný dotaz, pociťovali by to tentokrát už s nevolí jako zatahování do našeho sporu.

Pravděpodobně budeš zklamaný, bratře Motyčko, s jakým černým nevděkem přistupuji k Tvé upřímné snaze dopátrat se odpovědi na otázku, zda proces s Horákovou probíhal podle platného práva. Mám sice za to, že sis to měl ověřit už dávno – ještě předtím než jsi ten předpoklad začal používat – ale neobávej se mé přílišné příkrosti; omlouvá Tě, že jsi v tom uvěřil Františku Šmahelovi. Alespoň je dostatečně zřejmé, proč takové výroky v ústech odborníka pokládám za nezodpovědnou nehoráznost.

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

Napíšu nyní něco, co podle mého mínění obsahuje natolik stručné, srozumitelné a postačující vysvětlení toho, oč mi jde, a co na sporu o Šmahelův výrok pokládám za natolik určující, že k pochopení mého stanoviska vůbec netřeba probírat se zákrutami této diskuse.

Soudím, že není na škodu připomenout si přitom, jak tato debata mezi námi dvěma začala, aby zůstal na paměti její předmět, bez nejrůznějších odboček. Jednalo se o mou reakci na Šmahelův výrok: „Jak byla odsouzena naše hrdinka, už víte která. Milada Horáková. No ano. Všechno bylo v souladu s platným právem.“ Ten využívá jako předpoklad k výstavbě analogie mezi kostnickým soudem s Husem a vykonstruovanými procesy 50. let u nás, přičemž tvrdí, že v obou případech proběhlo vše v souladu s platným právem.)

Mohu se např. s bratrem Kolssteynem rozcházet v názoru na TGM, ale zároveň s ním souhlasit ve spoustě jiných věcí nebo mohu být zajedno s bratrem Martinem Pickem v názoru (i jeho důvodech) na neopodstatněnost a nevěrohodnost určité podoby husitského praporu a přitom s ním naopak ostře nesouhlasit v mnoha dalších záležitostech. Všechno to zůstává na rovině střetu a souboje názorů a jejich důvodů, který se můžeme společně snažit přivést k nějakému rozuzlení, jež bude co nejblíže pravdě. Tohle všechno je možné, dokud se nezačnou v argumentaci používat zjevné nepravdy, kterých se lze při minimální snaze a opatrnosti vystříhat, a nezačnou se používat k výstavbě argumentů. Zavedení nebo i tolerování takových faulů má zničující dopad nejen na výsledky diskuse, ale především na samotnou možnost jejího vedení. Na historika jsou přitom pochopitelně kladeny nároky vyšší, neboť musí dostát navíc i své odbornosti a nikoli jen požadavku poctivosti a opravdovosti jako běžný člověk.

(Své odpovědi na předchozí příspěvky či jejich části bych rád vložil až pospolu, jako sled, takže prosím o strpení.)

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

Křivdíš mi. Omlouvá tě pouze to, že o mně nic nevíš.
A zkus nepřecházet do osobní roviny v této podobě, věř, že tvoje repliky pak budou důvěryhodnější. Taky mě to chvíli trvalo, než jsem se tomu naučil.

Ano, chtěl jsem ti to namítnout ... a měl bych pravdu.

BINGO!
Úžasný moudro!

Tohle bych taky mohl klidně nazvat krystalicky čistým alibizmem.
Ale můžeš to napravit. Třeba tím, že se písemně zeptáš - tentokrát prof. Šmahela -, jak je na tom s tím stalinistickým bolševictvím a svým nehorázným výrokem. To by byl docela odvážný čin, ne?

To je zřejmě ironie, ale budiž. Ano, jsem zklamaný, proč to nepřiznat. Chtěl jsem se přece upřímně dopátrat něčeho, na co se stačilo zeptat přímo tebe, že. Proč nejsi rád, že oba v podstatě potvrdili tvůj pohled na věc a obracíš to celé zase proti mně? ...
Jinak ale já chtěl především splnit svůj slib, snažím se totiž své sliby plnit, zvláště, když se k nim veřejně zavážu. Nic víc, nic míň. Jejich odpověď byla určena především čtenářům tohoto DF, zejména jistému Theodorovi. Možná tě rozladilo, že jsem svůj slib splnil, protože jsi to ani neočekával. Zdlouhavě pak analyzuješ moje dotazy a "radíš" mi, jak jsem se jich měl zeptat; je to úsměvné - velice eufemisticky řečeno, to snad musíš cítit i ty sám.

Teď tě asi zase zklamu já - neobávám.

Neomlouvá, protože jsem měl mít svůj vlastní názor na věc (ironie).
Víš, tady je zádrhel v tom, že se k tomu nemůže vyjádřit on sám.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Díky moc, bratře Motyčko, za tuto Tvou odpověď! Je pro mne nesmírně významná (v pozitivním smyslu). Nabyl jsem z ní dojmu, že jsem Ti skutečně v jednom, a nikoli nepodstatném, bodě křivdil. Budu proto muset reagovat nejprve na ni, ale nebude to pro mne nikterak snadné. Jistou věc jsem totiž nevzal dostatečně v úvahu a ovlivnilo to můj postoj. Bude zapotřebí stručně, srozumitelně a výstižně vyjádřit, v čem jsem se mýlil, a teprve poté odeslat své odpovědi na dřívější příspěvky, protože některá Tvá slova poopravila můj náhled. Odpovím proto ze všeho nejdříve na Tvé výtky z tohoto posledního příspěvku, aby bylo jasné, co přesně a proč v nich shledávám oprávněným. (Učiní to, doufám, srozumitelnější i mé odpovědi minulé a téměř již hotové budoucí.)

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

O.K.
Jsem zvědavej (bez ironie!) ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Zaujalo mě, že Hus byl odsouzen a upálen, na rozdíl od Viklefa.
Ne, že by ty snahy nebyly, ale Viklef byl přece jen poněkud jiný "formát " a nebylo tak snadné ho dostat. Dále pak smrt papeže, který ho chtěl zničit a nakonec i smrt Viklefa samotného zabránila jeho odsouzení a upálení.

Uvědomil jsem si, že jsem se v jednom místě dopustil stejné chyby, jakou vyčítám Tobě, bratře Motyčko: Když jsem četl ty důvody, proč se obracíš se svými dotazy na Petra Čorneje a Petra Blažka, nevzal jsem v úvahu, že Tobě se ten výrok o tom, že proces s Miladou Horákovou proběhl zcela v souladu s platným právem, stále jeví jako buď pravdivý, nebo jako drobný omyl, kterého se může dopustit i historik. Nespravedlivě jsem proto posuzoval Tvou snahu. Ne že bych ji pokládal za neupřímnou, ale nedocenil jsem, že pro Tebe se skutečně jedná o vážné ověřování pravdy (kterou já mám za nasnadě jsoucí). Tím jsem se dopustil křivdy.

Myslím, že dost jasně si uvědomuji i důvody svého opomenutí. Nemá asi smysl je podrobně rozebírat, jen podotýkám, že určitou roli hrálo pobouření, jaké ve mně ten sporný výrok vyvolává, a pevné přesvědčení, že je snadné přesvědčit se o jeho zjevné nepravdivosti (i pro běžného člověka, neřku-li pro historika).

Domnívám se (stále), že podobné chyby se dopouštíš i Ty, když posuzuješ mé stanovisko. Musí se Ti pak jevit přinejmenším „tvrdošíjným a zatvrzelým“. Jistě Ti neuniklo, jakými rozhořčenými (avšak nikoli řečnickými!) otázkami jsem reagoval na Tvůj předpoklad, že se jedná o „legitimní historický názor“, a žádal ujištění, že máš opravdu na mysli dotyčný výrok a že skutečně mluvíme o tomtéž.
Viz http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?f=6&t=127&start=150#p18644

Je třeba vzít též v úvahu, jaký podstatný rozdíl tu spatřuji oproti názoru, že „kostnický soud neproběhl podle platného práva“ a stejně tak oproti názoru protikladnému, že „kostnický soud proběhl podle platného práva“. Oba dva tyto výroky by mohly v zásadě být dobře odůvodněnými odbornými názory, takže není žádná hanba, jestliže je zastává (podá-li náležité zdůvodnění) historik, ani pokud se jich přidržuje neodborník (ať již v prosté důvěře v autoritu nebo jen ve světle svého rozumu a svědomí). Na jejich ověření je třeba znát jednak tehdejší kanonické právo, dále průběh procesu, a konečně mít dostatečnou představu toho, co obnáší pojem procesně právní spravedlnosti (a zejména co neobsahuje!).

Situace v případě obdobných výroků o procesu s Miladou Horákovou je podstatně odlišná v tom, že seznámit se v hrubých obrysech s tím, co se s obviněnými dělo, je snazší, ale především okamžitě zpochybňuje domněnku, že vše probíhalo v souladu s platným právem, poněvadž o tom prvorepublikovém, po válce přejatém, máme – ač neodborníci – letmou představu, která zcela dostačuje k odhalení rozporu. (Ani pozdější komunistické úpravy na tomto závěru nic nemění, podotýkám.)

Dá se tedy rozumně soudit, že předpokladem, který příliš neobeznámený člověk přijme, budou spíše výroky o tom, že jak kostnický proces tak ten s Miladou Horákovou a spol. neproběhly podle platného práva, kdežto jejich opaky nutno dokládat a ověřovat, hodláme-li je přijmout a na nich dále stavět.

Tohle, myslím, bylo třeba předeslat, jelikož ve svých odpovědích (i těch již připravených) na Tvé příspěvky, se toho opakovaně v nejrozličnějších souvislostech z různých stran dotýkám.

Mám ovšem potíž s jejich zpřehledněním. – Nechtělo se mi do těch starých již zasahovat, zůstalo v nich však tím pádem to, co říkám nyní, pokud jsem se toho na daném místě dovolával. Na jedné straně to je nadbytečné, na druhé straně může být díky tomu jednotlivá odpověď sama o sobě vůbec srozumitelná. Označím je tak, aby bylo aspoň zřejmé, co z nich (C) je reakcí na výtky Tvého předchozího příspěvku a co (B) bylo reakcí na Tvé starší námitky. (Písmenem A bych musel značit ten úplně první sled 12-ti číslovaných příspěvků.) Začnu sérií C, kvůli návaznosti.

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

Jsi také velký diplomat, bratře Theodore.
Ale zároveň toto tvé vyznání beru jako upřímné - ano velice nespravedlivě a v tom se mi stala křivda. Upřímně jsem se chtěl dobrat pravdy. Bude-li příležitost, ještě se na to v září zeptám prof. Šmahela přímo a pak dám, když tak vědět.
BTW. Již do toho nechci zabředávat, abychom nemlátili prázdnou slámu, ale z toho, že "... proces s Miladou Horákovou proběhl zcela v souladu..." bych vypustil slůvko "zcela".

Ano, chápu!
A z dikce tvých replik to bylo fest znát ... Ale i tomu rozumím.

I tohle beru!
Zároveň je to dalším z mnoha dokladů o tom, jakými četnými úskalími je provázena virtuální komunikace postrádající přímý pohled z očí do očí.

O.K.
Na zbylé odstavce tvého příspěvku jsem už jednotlivě nereagoval, neboť s nimi v zásadě souhlasím. Bude pro mě možná méně obtížné po tomto vyjasnění si stanovisek reagovat na tvé další příspěvky v tomto tématu. Nebo právě naopak - těžší ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Ano, po Tvé předchozí odpovědi, jsem nabyl dojmu, že jsem Ti v určitém bodě skutečně křivdil. Promiň, prosím.

Že o Tobě nic nevím, mne neomlouvá. Mohu a musím sice vycházet jen z toho, co napíšeš, ale to by nemělo být žádným důvodem ke křivdě.

Omlouvám se. Vynasnažím se. („Spravedlivější“ by ovšem byl v tomto případě přesnější a výstižnější výraz.) Nespravedlivě jsem posuzoval Tvé (výše citované) důvody, protože z mého hlediska tu nestálo „tvrzení proti tvrzení“, ale názor, který lze velmi snadno odůvodnit, proti mínění, které se sesype, sotva jej začneš opravdu důsledně prověřovat. Byla to zčásti moje sebestřednost, kvůli které jsem si neuvědomil, že Tobě se věci jeví jinak, a tudíž i smysl oněch dotazů plným právem vidíš odlišně. Zčásti mi pak pobouření nad sporným Šmahelovým výrokem vzalo rozvahu.

NB: (díl C-1) Při četbě třeba přihlédnout k (předchozímu) doznání: Moje předchozí chyba a její důsledek

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

Vida, aspoň v něčem se shodneme! – Má to ovšem jeden háček. Určitá potíž je v tom, že to přeformulování není úplně snadná záležitost, neboť obě osoby mají k předmětu našeho sporu („povaha výroku o procesu s Miladou Horákovou v ústech historika“) poněkud odlišný vztah (husitolog a Šmahelův kolega vs. odborník zabývající se mimo jiné právě procesy 50. let) a dotaz rovněž nemohu formulovat zcela zrcadlově, protože jistou roli hraje i skutečnost, že nepravdivost sporného výroku pokládám, na rozdíl od Tebe, za zjevnou a snadno ověřitelnou.

Respektive, ten dotaz na Petra Blažka by asi bylo možné takto pojmout, ale s tím dopisem Petru Čornejovi by byl problém: Jednak je předmětem sporu výrok týkající se procesů 50. let, takže jak zdůvodnit, že obtěžuju (opět) právě jeho? A dále, nepřipadlo by Ti poněkud netaktní dolovat z něj odpověď na to, zda si nemyslí, že jeho kolega pronesl nehoráznost? (A zvlášť když jsem přesvědčen, že ano.)

Na té Čornejově odpovědi mě zaujala ona zmínka o „badatelském i životním názorovém pnutí“ mezi Jiřím Kejřem a Františkem Šmahelem. Škoda, že - z pochopitelných důvodů - nemohl být konkrétnější. Z toho vyjádření mi není úplně jasné, zda se to pnutí týkalo přímo srovnání obou procesů, anebo jen hodnocení jednoho (s Husem) či druhého (s Horákovou) z nich zvlášť.

NB: (díl C-2) Při četbě třeba přihlédnout k (předchozímu) doznání: Moje předchozí chyba a její důsledek

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

To bys tak nazvat mohl, jen pokud by ses dopustil stejné chyby jako já prve. Tzn. jestliže bys nevzal v úvahu, jak se mi musí jevit dotaz - navíc opakovaný - na něco, co pokládám za samozřejmost, na kterou člověk může snadno přijít sám.

Napravovat není co, protože jsem se žádným alibismem neprovinil. S tím dotazem přímo na Fr. Šmahela, jak jistě sám chápeš, by byla jistá potíž: Jednak, vzhledem k tomu, že je pan profesor nepřímo jednou ze stran našeho sporu, nelze se na něj obracet jako na rozhodčího. (Jak asi? Snad otázkou: „Jsem přesvědčen, že jste se svým výrokem dopustil nehoráznosti. Domníváte se, že mám pravdu?“ – Na to je nejmírnější odpověď: „Nedomnívám se, že se jedná o nehoráznost, jinak bych to přece neříkal.“) Lze se ho nanejvýš zeptat, proč si myslí, že „v procesu s Horákovou proběhlo všechno v souladu s platným právem“. Ne že by mě to nezajímalo vůbec, ale přece jen přednost bych dal tomu, aby to už prostě neříkal, ať již by byly jeho důvody jakékoli. Vezmi, prosím, v úvahu, že pro mne je to zjevná a pobuřující nepravda, která jej naprosto není hodna a dělá mu jen ostudu.

Jak a s čím se na něj obrátit by, podle Tebe, mělo z mé strany tedy dobrý smysl? Leda snad že bych požádal o vysvětlení, a objasnil při tom svůj postoj? To by šlo. Ale míjelo by se to s předmětem našeho sporu a nijak jej nemohlo rozhodnout, uvědomuješ si to? Kromě toho, nedovedu si představit vysvětlení, které by ze zjevné nepravdy učinilo něco jiného. (Návrh takového možného dotazu viz v samostatném příspěvku – myslíš, že jej mám odeslat? Že by to bylo k něčemu dobré?)

Stejně zajímavé a z hlediska našeho sporu i schůdnější by bylo zeptat se např. Miloslava Ransdorfa. Je to také historik, navíc i husitolog. Jenže ten teď za nás dřímá v Evropském parlamentu, takže by asi neměl čas. Byl bych moc zvědav, v jaké míře či podobě, nebo zda vůbec, by se odhodlal on k nějakému zlehčování procesů 50. let.

NB: (díl C-3) Při četbě třeba přihlédnout k (předchozímu) doznání: Moje předchozí chyba a její důsledek

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

Byla to ironie jen zčásti. Mne se přirozeně ptát nemůžeš, protože mi na rozdíl od Šmahela nevěříš.

Ve skutečnosti jsem o Tvé upřímnosti sice nepochyboval, ale nedocenil jsem ji, jak by zasluhovala, protože jsem se nedokázal odpoutat od svého předpokladu, který mám za samozřejmý (že výrok o souladu procesu s Horákovou a spol. s tehdejším platným právem je zjevná nepravda), a pohlížel jsem na věc, jako bych se dotazoval sám. Jenže to nelze: já přece vím, že sotva se začne ten výrok důsledně prověřovat, okamžitě se zhroutí. Vyjádření úřadu mi potom přijde trochu jako „dělo na komára“ v tom smyslu, že zakrátko bys sám zjistil, že postačuje trochu četby a zdravého rozumu. Úřední dobrozdání pro mne tudíž nemá valnou cenu, protože dopředu dobře vím, že vyzní pro mne příznivě, a že kdokoli by se sám na vlastní pěst pustil do ověřování, dojde k témuž závěru.

Mrzelo mne, že jsi se na ÚSTR neobrátil s otázkou, která by dovolovala odpověď nejen na to, zda se jedná o nepravdu, ale i zda se jedná o nepravdu zjevnou a navíc takovou, že se v ústech historika stává nehorázností (tzn. nepravdou zjevnou a pobuřující). Proto jsem nebyl s to náležitě ocenit Tvůj postup. Uvědom si, prosím, že z mého úhlu pohledu se dotazuješ na věc, která je nasnadě. A v případě Čorneje zase na věc, která s naším sporem sice souvisí, ale není přímo jeho předmětem. Mně je přece úplně jedno, k čemu tu svou analogii Šmahel míní použít, zda k hájení toho, že rozsudek (s Husem) spravedlivý byl nebo že nebyl. Pobuřující je pro mne pouze a právě to použití zjevné nepravdy k výstavbě argumentu.

Ne, neradil jsem, ostatně na to by bylo pozdě. Jen jsem vyjadřoval svou rozmrzelost nad tím, že při takové podobě dotazu se ani nedala čekat obsažnější odpověď a především odpověď na ty části, které jsou předmětem Tvého pohoršení či pochyb.

NB: (díl C-4) Při četbě třeba přihlédnout k (předchozímu) doznání: Moje předchozí chyba a její důsledek

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

Asi té ironii nerozumím úplně. Nikdo přirozeně nemůže mít zcela a jen „svůj názor“ na všechno - to je jednak nemožné, jednak by bylo neúnosné. Z druhé strany, za to, co přejímáme od jiných, protože v nich vidíme autoritu, nějakou odpovědnost také neseme.

Nerozumím též, k čemu přesně že se vyjádřit nemůže a proč. Proč by se měl vyjadřovat k tomu, že mu věříš? To je snad normální, ne? (Tedy s tou výjimkou, kdy se v mínění shoduje s oněmi „přeborníky ve spravedlnosti“, o nichž byla řeč. Tam je na místě obezřetnost.)

NB: (díl C-5) Při četbě třeba přihlédnout k (předchozímu) doznání: Moje předchozí chyba a její důsledek

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

Návrh (mého) dopisu Šmahelovi - k úvaze a poradě:
Pokud by sis, bratře Motyčko, myslel, že by to tak šlo a že by bylo k něčemu dobré, mohu ten dopis bez námitek odeslat. Jen mi, prosím Tě, v takovém případě poraď, jaká cesta by mohla být nejvhodnější. Rád bych, aby adresát měl co nejvíce volnosti:
1) Zaslání ze své vlastní adresy (v tom případě bych Tě poprosil o jeho e-mail adr. prostřednictvím SZ, pokud ji máš)
2) Tvým prostřednictvím tak, že bych Ti tento dopis poslal jako SZ a Ty mu jej přeposlal
3) Tvým prostřednictím tak, že bys jej na toto psaní prostě jen upozornil a poprosil o vyjádření, k čemuž zároveň tímto dávám svolení

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"