Theodor píše:
:arrow: Předně děkuji bratru Napo_Leonovi za podnětný příspěvek!
Není zač, přeci jen už tu někdo musel po delší době napsat něco podnětného
I když uznávám, že podobné téma se může některým zdát jako nevýznamné a podružné. Je jisté, že podobné téma se už někdy řešilo, ale tady na foru jsem ho nenašel, a tak jsem se rozhodl ho sem umístit.
Theodor píše:
Zajímalo by mne, zda se v některých oblastech užívaly oba způsoby, anebo vždy pouze jeden (anebo žádný) z nich. Pokud někde oba, pak na základě čeho se rozhodovalo pro ten či onen? (A nakonec samozřejmě, jak tomu bylo konkrétně v Kostnici?)
Zcela určitě se oba způsoby upálení používaly ve většině evropských zemí, a to nejen v křesťanském světě, ale víme, že se upalovalo i ve starověkém Egyptě a Římě, stejně tak jako u barbarských národů, například u Galů. Jde tedy o to, který způsob upálení byl častější. Jak už jsem zmiňoval, tak lze s jistou mírou obezřetnosti považovat častější způsob popravy na vysoké hranici v jižních a západoevropských zemích - tedy Itálie, Španělsko, Francie nebo Anglie. U nás - myšleno střední Evropa - byl daleko běžnější způsob upálení na klasické hranici. Na zbytek otázky zkusím odpovědět záhy...
Theodor píše:
Předem bych varoval před bezděčným a unáhleným podsouváním současných pohnutek (záměr odstrašit, úmysl působit utrpení). Ty samozřejmě možné jsou, ale bylo by zapotřebí je nějak odůvodnit nebo doložit. Mohou být dobrou výchozí domněnkou, potřebují však zdůvodnění a vysvětlení.
Dovolím si říci, že středověké hrdelní tresty, které vycházely ze starověkých zákoníků velkých říší Byboloňanů, Chatitů či Syřanů, byly uplatňovány podle základního principu: odsouzencův trest není smrt sama tak, jak to chápe moderní civilizace (tedy tam kde trest smrti přetrval) ve stylu: "Za zločin je adekvátním trestem smrt", ale naopak samo utrpení odsouzence provázené hrdelní trest. Bolestí měl odsouzenec zaplatit za zločin a utrpením si vykoupit provinění. Středověká mentalita chápala smrt jinak než člověk na přelomu 2. a 3. tisíciletí.
Theodor píše:
Snaha poskytnout člověku „srozumitelné znamení“ zahrnovala kromě zmíněné podívané, také určitý symbolický význam. Např. zrada se často trestala rozčtvrcením proto, že se soudilo, že zrádce je ve své duši rozpolcen (tj. rozdělil svou oddanost), je tudíž „náležité“, aby bylo trestem rozděleno také jeho tělo. Tím se nejen pouští hrůza, na odiv se staví ne pouze utrpení, nýbrž „smysl“ celého případu – podstata zločinu. Hrálo toto nějakou úlohu ve volbě způsobu upálení?
Ano, určitě. Dobrá a vhodná otázka. Přesnou odpověď asi nikdy nebudeme mít, jelikož upálení je jedním z nejstarších zaznamenaných trestů smrti, a to ještě spolu s utopením a pověšením. Pokud mohu ocitovat již zmiňovanou publikaci M. Monestiera, tak se zde praví:
"...mnoho historiků se domnívá, že starobylost a častý výskyt ohně jako prostředku potrestání souvisí, podobně jako u vody, s náboženským původem hrdelního trestu. Protože oheň a voda byly pokládány za očistné živly, řídily se exekuce často obětními rituály. Toto očistné pojetí přežilo do 18. století, a po celá předcházející staletí byli ohněm popravováni především zločinci usvědčení ze sexuálních zločinů, z čarodějnictví a z kacířství, tedy v tehdejším pojetí ze zločinů proti víře."
K přitažlivosti trestu smrti upálením se řadí nejen bolestivý způsob smrti odsouzence, ale i snadnost exekuce, a to i ve velkém měřítku. Upalovalo se mnohdy i po celých skupinách. Jeden český příklad za všechny. Po bitvě u Lipan byli zajatci z rozprášeného bratrsko-sirotčího vojska zahnány po desítkách do stodol a hromadně upáleni.
Jinak i Husově upálení předcházel náboženský rituál vyobcování z církve a předání odsouzeného Husa světské ruce k upálení. Nešlo jen o akt samotný, ale i potrestání a ponížení zatvrzelého kacíře.
Theodor píše:
Napo_Leon píše:
A protože v Kostnici byl výkvět učených mistrů a inkvizitorů právě z těchto zemí - nejvíce z Itálie - tak je pravděpodobné, že byl Husovi určen tento typ hranice, kterou Husovi soudci dobře znali a někteří jí i viděli v praxi.
Tomu mám rozumět jak?
Jako:
„jsme výkvět, upálíme si ho tak, jak jsme zvyklí u nás doma“? Anebo:
„máme tu na návštěvě výkvět Evropy, tak je uctíme a potěšíme, jejich obyčejem“? – Obojí bych pokládal za nedostatečně odůvodněnou (a řekl bych i nepravděpodobnou) domněnku. To nemají být slova odsudku nebo výtka, nýbrž
povzbuzení: Pátrejme dál, určitě se tu najde někdo, kdo by k tomu dokázal něco významného říci!
Byla to hypotéza založená výhradně na selském rozumu a vypálená od boku. Ovšem jak by někteří řekli, i špatná hypotéza je lepší než žádná, jelikož rozproudí diskuzi, která může v některých případech vést i k uspokojivé odpovědi. Mé myšlenkové pochody byly tyto: Husův proces v Kostnici byl veden velmi důkladně - i když ne zcela objektivně, jak by podotkl J. Motyčka - a na základě tehdy univerzálních teologicko-právních kritérií z pařížské Sorbonny a římské kurie. Pokud se ve Francii a Itálii používal pro zatvrzelé kacíře trest na vysoké hranici, tak by bylo jen jaksi logické, že když měli mistři a doktoři z těchto zemí při zasedáních převahu, že by zvítězil tento trest smrti. Aniž bych to chtěl nějak zlehčovat, mohlo se klidně jednat i o jakousi dohodu "mimo záznam" některých mistrů s kostnickým primátorem, jemuž náležel světský dohled nad městem i nad tím, co se dělo vně kostnických městských hradeb. Do jeho kompetence spadaly i hrdelní tresty. Takže tu mohla vzniknout nějaká dohoda o tom, proč nenapálit Husovi rovnou zostřený trest upálení. Šlo koneckonců i o to, aby Hus v poslední chvíli couvl a odvolal. Psychologický efekt svou roli hrál. Hus se i přes své velké morální hodnoty smrti bál. Na odsouzence muselo zapůsobit mnohem více, když ho přivázeli ke kůlu a do výše brady mu vystavěli hranici, než kdyby měl hranici pod kolena. Vždyť ještě ve chvíli, kdy byla hranice navrstvena a katovy pacholci drželi v rukou zapálené pochodně, přistoupil k Husovi někdo ze světských knížat - omlouvám se, ale nevím přesně kdo to byl, snad rýnský falckrabí - a v poslední možné chvíli vyzval Husa, ať odvolá. Vygradované to měli vskutku velkolepě.
Theodor píše:
Já bych měl spíše
dotazy: Byl Jeroným Pražský upálen stejným způsobem
*? Pokud odlišným, tedy proč? Pokud stejným, upalovalo se v Kostnici vůbec jiným způsobem – pokud i jiným, na základě čeho se rozhodovalo pro ten či onen?
Jeroným Pražský byl upálen stejným způsobem jako Hus, tedy hranice navrstvená až k hlavě. I v jeho případě nejspíše hrály roli výše uvedené argumenty. O dalších popravách v Kostnici nic nevím, to se přiznám bez mučení. Opět zajímavá otázka, na kterou bych také rád znal odpověď. Husova a Jeronýmova poprava byla však v Kostnici nejslavnější, nejznámnější a nejvýznamnější, přičemž vzbudila pozornost v celém tehdejším křesťanském světě.
Theodor píše:
Já sám, podle svých dosti skrovných znalostí, bych předpokládal, že Hus byl předán „světskému rameni“ a to se zachovalo podle místních zákonů. (Domnívám se, že pro zatvrzelé setrvávání a hlásání heretických myšlenek, byl druh popravy asi obecně stejný, totiž upálení, avšak způsob provedení se mohl řídit krajově odlišnými kriterii, která neznám.)
Je tu možné i jedno vysvětlení, které je tak prosté, že by mohlo být i správné. Vysoká hranice se více než ta obvyklá stavěla i na území dnešního Švýcarska, kam je z Kostnice jak by kamenem dohodil. Tudíž tu mohla skutečně býti uplatněna "místní kritéria".
Theodor píše:
* "Byl svlečen do naha, jen kolem beder měl jakýsi kus plátna. Dřívím byl pak obložen až k hlavě," citoval
tu bratr Jiří Motyčka.
Nevím odkud J. Motyčka citoval, ale má pravdu.