Chtěl bych se sice debatě o vhodnosti obou kandidátů vyhnout, jelikož si myslím, že každý si již musel nějaký svůj názor učinit, bylo by tedy poněkud zpozdilé snažit se něco objasňovat či dokonce někoho přesvědčovat, ale přece jen jsem si řekl, že toto byly
poznámky přímo k mému příspěvku, tak by se slušelo, abych na ně reagoval, mám-li k nim co podotknout.
Jiří Motyčka píše:
Jen tři poznámky:
1) Nemám ten dojem z knížecí volební kampaně, že by se její protagonista dral o funkci presidenta, který je údajně jen "kladečem věnců", méně než jeho protikandidát. (...)
2) Schwarzenberg slíbil, že když bude zvolen prezidentem, "svlékne stranický kabát", čímž se nám pan kníže snaží sugerovat představu, že bude nadstranickým prezidentem. (...)
3) Nemohu souhlasit se Schwarzenbergovým obojetným postojem ke Klausovu poslednímu "majstrštyku". Nejprve amnestii jako místopředseda vlády (!) omlouval (...)
Ad 1) Já si rozhodně nemyslím, že by byl prezident pouhým
„kladečem věnců“ (a ani že by jím být měl). Lidé obecně podceňují sílu moci plynoucí z autority a gest. Rozumí pouze tvrdé donucovací síle moci výkonné, popř. soudní. To je však chyba. Paradoxně se jí dopouštějí jak ti, kteří prezidentský úřad přeceňují, tak ti, kteří jej podceňují. U obou je totiž v základu ono poměrné přecenění moci výkonné. Jedni však správně vidí, že ji prezident nemá, proto úřad podceňují. Druzí se zase mylně domnívají, že ji má, a představují si v něm spasitele. Obě skupiny však nedoceňují moc autority, kterou jakýkoli jeho držitel dostane navíc ke své vlastní, osobní.
Ad 2) Právě že příznivci
KS jej často nevidí jako „předsedu strany“, nýbrž vnímají jej spíše jako
solitér. Nemusí se tedy v jejich očích z ničeho svlékat. To je ovšem pravdou jen v určité míře. Neřekl bych, že dosavadní politické působení
KS bylo projevem nějaké jeho „bezpáteřnosti“, která mu dovolovala proplouvat, a že by snad strany, ke kterým se přidal, volil z kariérismu či ziskuchtivosti. (Tuším, že to byl Churchill, který o sobě prohlásil, že zásadní názory neměnil on, nýbrž strany, jejichž byl postupně členem.) Na druhé straně, jeho spojenectví s rozličnými pochybnými existencemi nedůvěru právem budí. Pro mne je ovšem těch „strašidel“ na Zemanově straně víc a nebezpečnějších. A kromě toho v těch zmiňovaných aférách „Bamberg“ a „Olovo“ se také stihla projevit.
Ad 3) Pro mne byla
amnestie skutečným šokem (a to přesto, že si o
VK nemyslím nic moc hezkého), ovšem až poté, co jsem si uvědomil dosah kritizovaného čl. 2. Chceme-li spravedlivě hodnotit postoj
KS, měli bychom si proto
ujasnit:
(1) Jaká je přesně úloha místopředsedy vlády při kontrasignaci, pokud vůbec nějaká, přesněji:
(1a) jaká je obvyklá a
(1b) jaká skutečně byla v tomto případě.
(2) Zda se
KS ve svém původním prohlášení vyjadřoval k principu amnestie a prezidentovu oprávnění ji vyhlašovat obecně, anebo hodnotil její konkrétní obsah. – K tomu
prvnímu je dobré přečíst si
rozhovor s Pavlem Rychetským v HN*, v němž se zmiňuje nejen o roli prezidenta, ale i předsedy vlády, ministra spravedlnosti a jeho ministerstva, potažmo celé vlády při tomto aktu – jednak jak je obvykle chápán a jak také býval v naší vlasti aplikován, jednak jaký byl pravděpodobný průběh přípravy a schvalování té nynější. – K tomu
druhému poznamenávám za sebe, že s principem amnestie
obecně souhlasím, jelikož výkon práva skutečně někdy nemůže postihnout spravedlnost náležitě, kvůli jedinečnosti lidských osudů. Kromě zákona je nám zkrátka zapotřebí i milosti. Jedná se ovšem zpravidla o konkrétní případy, kdežto nějaké plošné uplatnění milosti, pokud jej vůbec připustíme, musí být velmi uvážené a dobře zdůvodněné, což tento poslední případ rozhodně nebyl. U oné nehoráznosti jen váhám, do jaké míry to byla u koho hloupost a do jaké darebáctví.
*ZDROJ:
http://www.sucr.cz/Monitor.html (Citoval
Hospodářské noviny http://hn.ihned.cz/ )