I kdyby tomu tak bylo ...
... prostě to, co jsem citoval, řekl. Tečka. A nebylo to vůbec vytrženo z kontextu, ať natáčení vypadalo jakkoli.
A že nešlo o rozhovor, vypovídá spíš v Medkův neprospěch, protože mohl své myšlenky formulovat naprosto svobodně a bez ohledu na tázajícího.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Myslel jsem to tak, že finálním střihem mohlo dojít k jistému zkreslení. Byly natočeny určitě hodiny materiálu, které pak režisér musel vměstnat do necelých třiceti minut. A jestliže se dejme tomu před otázkou po lidech, na které můžeme být v dějinách hrdi, bavili delší dobu o nejnovějších dějinách, pak mohla automaticky naskočit jména z tohoto období (ačkoli otázka zněla na celou historii). Ivan Medek byl původně muzikologem a asi by nebyl důvod, proč by přinejmenším neuvedl známá jména naší hudební historie (když je v jiných rozhovorech/textech chválil...). Ale znovu - jen spekuluju
Ohledně posouzení celých dějin, tak tam bych taky s Ivanem Medkem nesouhlasil (ke studu by podle mě spíš měla vést případná neochota hlubší reflexe neslavných období našich dějin, kterých asi nemáme víc nebo míň než jiné srovnatelné národy; to se snad ale zlepšilo )

... ano, to je spekulace, dokonce přitažená za vlasy.
Ale i kdyby tomu tak bylo, tak přece i 20. století našich dějin má celou řadu významných osobností, na něž můžeme být právem hrdi, nejenom Wichterleho a Horákovou, nemohu si pomoci. Za všechny namátkou bratři Čapkové, TGM ajv. Z toho se prostě Medek nevykroutí ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Medek ale přece nejdříve prohlásil, že u nás je řada lidí, na které můžeme být hrdi. A když mluvil jmenovitě, tak neřekl, že hrdí můžeme být "jen", ale "například" na Wichterleho a Horákovou (a pár podobných lidí). Takže se podle mě do Medkova vymezení bratři Čapkové či Masaryk klidně vejdou (zvlášť když o TGM Medek hovoří s úctou i v samotném pořadu).

Rozhovor se spisovatelem Laurentem Binetem, ve kterém byla řeč i o českém/francouzském pohledu na vlastní dějiny. A také krátká zmínka o Janu Žižkovi.
https://www.lidovky.cz/pop-kultura/fran ... ultura_jto

Ano,
Jan Žižka jako ničitel gotiky. Zase "nový" legrační výrok, podobný tomu, že husité byli (jenom) ničitelé klášterů a uměleckého vybavení kostelů. A přitom paní Machalickou považuji za vzdělanou dámu. Možná šlo jen o provokativní otázku, kterou pan Binet pochopil jako ironii.

A druhý postřeh.
Alternativní, resp. kontrafaktuální historii si může dovolit spisovatel beletrie bez úhony na své pověsti či důvěryhodnosti. Zcela jinak je tomu u profesionálního historika, který si tenhle přepych dovolit nemůže nebo by neměl. K tomu viz např. sem + taky ještě tady ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Česko se bohužel ve vztahu k válečné situaci na Ukrajině opět rozdělilo.

Malou útěchou nám může být, že ti, kteří obhajují Rusko a jejího lídra, jsou v absolutní menšině. Zarážející však je, že vůbec nějací tací vlastizrádci existují.
A opět! Je neuvěřitelné, jak v zemi, která má zkušenost s ruskou imperiální agresí ze srpna 1968, se tady najdou jedinci, kteří ve válečném konfliktu na Ukrajině stojí neochvějně na straně Ruska a jeho psychopatického vládce.

Jaké jsou „argumenty“ lidí z této malé skupiny, kteří nedohlédnou za nejbližší horizont svého okolí, natož za východní hranici Česka? Jsou lživé, neudržitelně a ve své podstatě velice primitivní, protože agrese proti suverénnímu státu je sama o sobě neobhajitelná! Protože racionální důvody pro vojenské napadení Ukrajiny neexistují, tak se přidržují oficiální ruské demagogické propagandy. To je výchozí teze. Majdanský převrat podle nich mají na svědomí zločinecké banderovsko-fašistické skupiny a klany, které pronikly do vládnoucích struktur Ukrajiny. Třeba rovnou takový president židovského původu Volodymyr Zelenskyj, tak to je „fašista jak vyšitej“, že! Komediální herec, původní profesí právník, jehož matka je inženýrka a otec profesorem kybernetiky.

Dalším, jak obnošený hubertus omšelým argumentem je to, že ukrajinská majorita nedělala po rozpadu CCCP celá léta nic jiného než že utlačovala ruskou minoritu. Z toho pak vznikla válka z roku 2014, při níž jakoby mimochodem Putin ukradl kus východní Ukrajiny a celý Krym se směšným zdůvodněním, že kdysi patřil CCCP. Ano, my jsme dříve byli taky součástí Rakouska-Uherska, takže by nám Rakušáci mohli podle této uchvatitelské doktríny vyhlásit válku, Čechy s Moravou si vzít nazpět a připojit k Rakousku. Některým legračním českým monarchistům by se to možná líbilo.

Ale zpátky k našemu problému. Lidé, kteří stojí v tomto válečném konfliktu, jenž zasáhl Evropu, na straně agresora, se vyznačují tím, že jsou zároveň příznivci presidenta Zemana a SPD Tomia Okamury. Oba tyto subjekty odsoudily agresi Ruska na Ukrajinu, byť president poněkud explicitněji než váhavější SPD, jejíž lídr však prohlásil, že válku rozdmýchal Západ. Zastánce Ruska v tomto konfliktu tedy opustili spojenci z nejvěrnějších a zůstali tak zcela osamoceni ve své bublině. Už se z jejich strany ozvala i nevybíravá kritika presidenta, který je svým postojem velice zklamal, ba dokonce podrazil. Tyto Čechy stojící na straně Ruska nelze nazvat jinak než vlastizrádci se sklony k ultrapravicovému vnímání světa.

Naivní člověk by se domníval, že v tomto konfliktu musí stát všichni Češi v jedné frontě na straně Ukrajiny. Bohužel tomu tak není a tito lidé, které se zdráhám nazvat mými spoluobčany, stojí v jednom šiku s agresorem. Kdo však zná dějiny své země, tak ví, že to není nic překvapivého, neboť během okupací v době 2. světové války i po srpnu 1968 tady byli lidé, kteří kolaborovali s nepřítelem. Přesto a nebo právě proto je to velice tristní zjištění.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Ukrajina si za to může sama, protože chtěla vstoupit do EU a do NATO

Tohle jsem si vyslechl od kolegy v práci, málem jsem po něm skočil. Argumenty pořád stejné: Rusko je dobré, za všechno můžou Američani, Ukrajinci jsou banderovci a fašisti a ty to znáš jen z mainstreamových médií.

Fakt krásná noční tento týden Jsme tam ve třech a ti druzí dva jsou voliči Strany Pomocných Dělníků

Když jsem slyšel ono ruské "bezpečnostní" zdůvodnění invaze, připomnělo mi to jedno z anekdotických přiblížení smyslu výrazu chucpe; tedy že chucpe je, když někdo zabije rodiče a pak naříká, že je sirotek. A Rusko se coby odpudivý autoritářský režim dlouhodobě hlásí k hrozivému odkazu Sovětského svazu - a potom běduje, že s ním nikdo nechce do party...
A ještě mě zaujal jeden příklad vztahu Ruska k historii, který možná svým způsobem ilustruje celý systém. Když byl současný "mírotvůrce" v jednáních s Ukrajinci (a jeden z Putinových nejbližších) Vladimír Medinskij ministrem kultury, na výtky historiků ohledně věrohodnosti zobrazení panfilovců ve filmu "Bitva o Moskvu" odvětil: "I kdyby byl tento příběh od začátku do konce vymyšlen, i kdyby žádný Panfilov neexistoval, i kdyby nic nebylo, je to posvátná legenda, do které se nemělo zasahovat. Lidé, kteří to dělají, jsou špinavá verbež.“

... dovolím si doplnit, i když se budu opakovat:
Zkrátka válku na Ukrajině rozpoutal Západ, proti němuž se musí Rusko bránit. Ale proč by kvůli tomu měli umírat nevinní lidé ukrajinského národa, to už nám soudruh Putin nestihl říci.
... a ti fašisti a banderovci ovládli i vedení státu.
Dalším argumentem je to, že po rozpadu SSSR, ukrajinská majorita nedělala nic jiného než, že utlačovala a ubližovala ruskojazyčnou menšinu. K tomu také - viz také tady ...
Ano, my nerozumíme složitostem světa.
Á propós mainstreamová média. Protože stojí na straně Ukrajiny, tak jsou samozřejmě ta špatná.

Drž se, Václave.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

... s tím chucpe je to přesný.
Já jsem ani nevěděl, že kdysi v dřevních dobách Putinovy kariéry chtěl přihlásit Rusko do NATO. Bylo mu řečeno, že ho přijmou, ale musí se postavil do fronty za Polsko a Česko. Načež jim Putin odpověděl, že s takovými bezvýznamnými státy ve frontě stát nebude. A bylo vymalováno! Lze říci, že toto fatální, arogantní Putinovo rozhodnutí je také jedním z důsledků války na Ukrajině.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Víme, že válka na Ukrajině vykopala další příkop napříč naší společnosti a nenechme se mýlit tím, že na obou stranách této nesmyslné škarpy stojí diametrálně odlišné počty, ale i typy lidí.

Poměrně brzy po vypuknutí války se nám tady objevil takový zvláštní fenomén, nevím však, zda jste si toho v té vřavě rozmanitých emocí taky všimli. Týká se to zejména sociálních sítí, ale i zbytku veřejného prostoru. Někteří lidé z té menšinové strany škarpy, kteří jsou pochopitelně na straně ruského agresora, zároveň roní krokodýlí slzy nad utrpením ukrajinského lidu. Jsou jakoby – obrazně řečeno – rozkročeni nohama na obou březích oné pomyslné škarpy. To ale přece nejde. Nemohu být na straně válečného zločince a zároveň litovat jeho oběti!
Je to pokrytecké, ubohé, nebezpečné a navíc veskrze průhledné. Jejich některé, docela sofistikované texty a vyjádření je třeba číst a poslouchat velice pozorně a to i mezi řádky. Jsou především na straně brutálního agresora!
Tak bacha na ně, aby nás nezmátli.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Přeposílám zajímavý článek o mezinárodním právu:
https://christopher-black.com/…ar/ tady je originál, dole překlad
Zákonnost války

(Tento článek byl poprvé publikován společností New Eastern Outlook, 9. března 2022)

Západní masmédia a vlády upadly do šílenství protiruské propagandy ohledně ruských vojenských operací na Ukrajině. Jedním z prvků jejich propagandistické války je tvrzení, že akce Ruska je podle mezinárodního práva nezákonná. Ale je to tak a co to pro tyto země znamená, že si to tvrdí, když samy napadly a napadly příliš mnoho národů, než aby je bylo možné vyjmenovat, přičemž každý z nich byl nejen nezákonný, ale bez jakéhokoli morálního a etického ospravedlnění?

Zákon o použití síly v mezinárodních vztazích má dva aspekty, kodifikované mezinárodní právo, jak je stanoveno v Chartě Organizace spojených národů, a obecně chápané právo na sebeobranu.

Charta OSN je primární dokument upravující použití síly. Národní státy nemají právo použít sílu ve vztazích s jinými suverénními státy s výjimkou velmi omezených okolností. Před dvacátým stoletím platilo, že všechny národy mají právo použít sílu, jít do války, aby zajistily své zájmy. Kataklyzmata první a druhé světové války však ve všech případech vedla ke snaze zabránit útočným válkám.

Po první světové válce byla vytvořena Společnost národů, podporovaná paktem Kellogg-Briand z roku 1928, o kterém jsem se zmiňoval v předchozích článcích, smlouva stále platná, ve které se USA a Sovětský svaz a všechny ostatní státy zavázaly, že nikdy nepoužijí válku. řešit politické spory. Společnost národů se rozpadla ve 30. letech 20. století s nástupem fašismu a agresemi Itálie a Německa. Ale pakt Kellogg-Briand stále existuje.

Nicméně pakt byl chápán tak, že umožňuje války na obranu národa, který byl pod útokem. Totéž platí pro bezpečnostní strukturu vytvořenou po druhé světové válce vytvořením Organizace spojených národů a Charty OSN, která upravuje vztahy mezi suverénními národy a použití síly,

Podle čl. 2 odst. 4 Listiny jsou všechny členské státy povinny zdržet se hrozby nebo použití síly proti územní nebo politické celistvosti kteréhokoli státu. Z této povinnosti existují dvě důležité výjimky, první je právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu podle článku 51 a kolektivní vymáhání Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Listiny, která se zabývá ohrožením míru, porušením míru a aktů agrese. Inherentní právo na sebeobranu, individuálně nebo kolektivně, s podporou jiných států, existuje tak dlouho, dokud Rada bezpečnosti nepřijme opatření k „udržení mezinárodního míru a bezpečnosti“. Toto právo má být proto krajním opatřením.

Pakt Kellogg-Briand byl změnou paradigmatu v tom, jak byla nahlížena válka. Před ní byla válka považována za součást pokračování politického styku s přidáním dalších prostředků, jak to vyjádřil Clausewitz ve své slavné knize O válce, a za přijatelný způsob řešení sporů. Alespoň to nebylo považováno za nezákonné. Bylo to mimo zákon, kromě obvyklých válečných pravidel upravujících zacházení s bojovníky, civilisty, proporcionalitu a tak dále.

Tento posun je uveden v preambuli Charty OSN, která uvádí, že

„Ozbrojená síla nesmí být použita, s výjimkou společného zájmu. a čl. 2 odst. 4 zakazuje jakoukoli hrozbu nebo použití sil „v rozporu s cíli Organizace spojených národů.

Společný zájem je dán základním principem suverenity rovnosti států, což ve svém důsledku znamená ochranu před akty agrese.

Pokud jde o společný zájem, může Rada bezpečnosti Chartu prosadit pomocí donucovacích prostředků obsažených v Chartě. Článek 42 kapitoly VII opravňuje Radu k tomu, aby za použití ozbrojené síly „udržela nebo obnovila mezinárodní mír a bezpečnost“. Tato pravomoc je však vykonávána v rámci omezení čl. 27 odst. 3, který dává stálým členům Rady právo vetovat jakékoli rozhodnutí, a to i v případě, kdy je předmětem hlasování země hlasující veto. Tato pravomoc veta účinně vedla k paralýze Organizace spojených národů v řadě mezinárodních konfliktů, kde jsou národní zájmy v konfliktu, a ve skutečnosti vyústila ve stav světa, kde moc dělá nápravu.

Spory v OSN také vedly k situaci, kdy například Spojené státy byly schopny zmanipulovat Radu, aby povolila, pokud můžeme použít tento termín, použití síly zadními vrátky a vytvořily „koalice ochotných“. “ zaútočit na cíle USA. Tento termín je samozřejmě eufemismem pro koalici ochotnou porušovat mezinárodní právo v zájmu Spojených států. Tato praxe se stala rutinou pro Spojené státy a jejich alianci NATO od korejské války. Podkopalo to všeobecný zákaz použití síly a ve skutečnosti umožnilo Spojeným státům útočit a napadat národy podle libosti.

Jak tedy ruský nárok na legalitu jeho operací na Ukrajině obstojí v mezinárodním právu a jak si stojí ve srovnání s vojenskými operacemi Spojených států?

Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se v historii podívat zpět na válku v Koreji, protože je to jediná válka mezi USA a NATO, o které Američané tvrdí, že měla právní podporu. Jednalo se o první z mnoha nezákonných agresí, které Spojené státy provedly po druhé světové válce. Američané tvrdí, že jejich „policejní akce“, jejich eufemismus pro invazi a zničení Koreje a smrt milionů lidí a útoky na Čínu a pokusy o invazi v té době byly legální, a to na základě rozhodnutí bezpečnosti. Rada. Ale to je lež.

Neexistoval žádný platný souhlas OSN s touto agresí USA a NATO proti Koreji a Číně. USA zmanipulovaly hlasování tak, že jejich návrh na schválení jejich vojenských plánů byl předložen Radě bezpečnosti v den, kdy v Radě chyběli Rusové. Hlasování v Radě bezpečnosti vyžaduje kladný hlas všech stálých členů. Rusko tam nebylo, aby hlasovalo, ale Američané tlačili na své spojence v NATO, Británii, Francii a Číňany z Kuomintangu, kteří stále zastávali křeslo pro Čínu v OSN, aby stejně hlasovali pro schválení jejich války. Udělali, co jim bylo řečeno. Ten hlas nebyl platný a ze zákona nikdy neexistoval. Právě na tomto triku spočívala jejich agresivita.

Byla některá z dalších amerických válek legální? Žádný z nich Všechny jsou v rozporu s čl. 2 odst. 4. Seznam je dlouhý. Když jsem to poprvé sepsal, vyjmenoval jsem všechny invaze národů, které Američané od té doby provedli, ale uvést je zde by z toho udělal tlustou knihu amerických zločinů, od Koreje po Vietnam, od Kuby po Kongo, od Iráku po Afghánistán, od Latinská Amerika, do Jugoslávie, Sýrie, Libanonu. Ale ke všem jejich válečným zločinům a agresím je třeba přidat jeden zločin, zločin pokrytectví. Neboť všechny jejich agrese byly vedeny z důvodů ovládnutí a vykořisťování zdrojů a národů, za účelem zisku. Nikdy nebylo nabídnuto žádné právní ospravedlnění, protože žádné nebylo. Žádná z nich nebyla vedena v sebeobraně, zatímco akce Ruska jednoznačně ano.

Podle mého názoru Rusko jednalo v souladu s mezinárodním právem podle článku 51 Charty OSN z následujících důvodů;

Za prvé, kyjevský režim s pomocí NATO zahajoval velkou ofenzívu proti republikám Donbasu s úmyslem je zničit. Intenzivní ostřelování začalo již několik dní předtím, než Rusko zasáhlo, ostřelování civilních budov a infrastruktury, což vedlo k útěku desítek tisíc civilistů do Ruska. Během tohoto období se kyjevský režim také pokusil zavraždit vůdce republik bombou v autě. Rusko nemělo jinou možnost než chránit národy Donbasu, a protože Rada bezpečnosti nemohla nic dělat a EU a NATO podporovaly kyjevskou ofenzívu proti Donbasu, Rusko bylo jediným národem, který mohl jednat.

Žádost o vojenskou pomoc od republik Donbasu také přiměla Rusko, aby vyslalo své síly, aby pomohly zatlačit kyjevské síly z území republik.

Za druhé, samotné Rusko bylo několikrát napadeno silami kyjevského režimu. Na Krym byli znovu a znovu posíláni sabotéři, aby provedli razie, zavraždili úředníky a zničili infrastrukturu. Dokonce přerušili dodávky vody na Krym, což je zločin proti lidskosti. Jen pár dní předtím, než Rusko zasáhlo, kyjevská průzkumná jednotka napadla Rusko, ale byla odhalena a zničena. Rusko mělo podle Karolínské doktríny plné právo jít po útočníkech a zabránit dalším útokům.

Karolinská doktrína byla založena v roce 1837, když americké síly napadly Kanadu, aby pomohly kanadským rebelům, kteří povstali proti vládě. Američané cestovali do Kanady lodí přes jezero Ontario. Britové poté později napadli stát New York, aby se pomstili a spálili loď jménem Caroline. V důsledku tohoto incidentu se USA i Británie dohodly, že právo národa na sebeobranu spočívá na dvou faktorech:

1. Použití síly musí být nezbytné, protože hrozba je bezprostřední, a proto není možné usilovat o mírové alternativy, a

2. Reakce musí být úměrná hrozbě.

V tomto případě byla hrozba více než bezprostřední. Probíhalo a přibývalo. Jedinou účinnou a přiměřenou obrannou reakcí bylo zničení nasazených útočných sil. Tyto síly zahrnují nejen vládní síly kyjevského režimu, ale také nacionalistické, nacistické brigády podporující a vedoucí kyjevskou ofenzívu a veškeré vybavení NATO, které jim je dodáváno k vedení kyjevské ofenzívy.

Za třetí, hlubší problém byla bezprostřední hrozba pro Rusko ze strany NATO, kterou představuje jeho neustálé rozšiřování na východ, jeho neustálé budování sil a útočné struktury zaměřené na Rusko a dokončení amerických raketových systémů v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině letos v září. které by pak mohly být použity k jadernému útoku proti Rusku.

Pamatujeme si, že v posledních několika měsících země NATO provedly vojenská cvičení, která zahrnovala nácvik jaderných útoků na Rusko. Také si pamatujeme, že USA mají politiku jaderné války prvního úderu a nárokují si právo použít jaderné zbraně, kdekoli a kdykoli to považují za vhodné. Bylo evidentní, že nacvičovali útoky, protože to byl a je jejich záměr.

Rusko požadovalo po Američanech stažení těchto systémů a stažení NATO z východní Evropy. Jednoznačně odmítli. Ukrajina mluvila o pořízení jaderných zbraní a vyhrožování jimi Rusku. Jejich výroba by nějakou dobu zabrala, ale Američanům nic nebránilo v tom, aby jim dali jaderné zbraně pod jejich kontrolu, jak to Američané udělali například s Německem.

Rusko nemohlo nic dělat, udržovat mír a dívat se, jak jsou zbraně pro jeho zničení instalovány a připraveny ke střelbě; jinými slovy spáchat sebevraždu, nebo se může bránit. Varovalo USA, že to udělá, a mělo na to právo, stejné právo, jaké Američané vždy tvrdí, že mají, ale Rusko bylo opět ignorováno. Muselo jednat nebo čelit zničení a podrobení.

Pamatujeme si, že během kubánské raketové krize v roce 1962 Američané hrozili invazí na Kubu a útokem na SSSR, protože na Kubu byly umístěny jaderné střely, aby ji chránily před americkou agresí. Prezident Kennedy stanovil precedentní princip, že když národ cítí, že jeho existence je ohrožena jadernými zbraněmi, má právo použít sílu, aby se preventivně chránila. Rusko jedná na stejném principu.

A konečně, mocnosti NATO se v poslední době spoléhaly na svou falešnou právní doktrínu „odpovědnosti za ochranu“, kterou vymyslely poté, aby se pokusily ospravedlnit svou agresi proti Jugoslávii. Žádná taková doktrína v mezinárodním právu neexistuje, přesto si nárokují právo ji používat. Platí to podle nich, když je vojenská akce oprávněná, byť nezákonná, „z legitimních humanitárních důvodů“. Byli varováni, že tato falešná doktrína může být obrácena proti nim. Rusko se o tom vůbec nezmiňovalo, ale pokud se na to NATO může spolehnout ve svých útočných válkách, pak se na to Rusko jistě může spolehnout, že ospravedlní svou vojenskou akci na obranu Donbasu a sebe.

Když vezmeme v úvahu všechny faktory, které řídily ruské rozhodnutí vyslat své síly na Ukrajinu, je jasné, že podle zákona na to měli zákonné právo, zatímco Spojené státy pokračují v nezákonné invazi a okupaci Iráku a Sýrie dodnes. a mediální mocnosti a vlády NATO nic neříkají, protože všechny jsou spoluviníky na těchto invazích.

Pokud by Spojené státy a aliance NATO na prvním místě dodržovaly mezinárodní právo, jak je stanoveno v Chartě OSN, svět by nebyl v tomto nepořádku. Oni to způsobili, ne Rusko. Zodpovědnost je zcela na nich a budou za ni souzeni.

Christopher Black je mezinárodní trestní právník se sídlem v Torontu. Je známý řadou významných případů válečných zločinů a nedávno vydal svůj román Pod mraky . Píše eseje o mezinárodním právu, politice a světových událostech, zejména pro internetový magazín „New Eastern Outlook“ .

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

New Eastern Outlook myslím patří pod ruskou SVR (Služba vnější rozvědky) - a "kvalita" textu to i naznačuje

Ano, nejprve bychom si měli udělat obrázek, kdo nebo co je New Eastern Outlook, Nový východní výhled (NEO).
Tak pojďme na to. Je to časopis zřejmě v papírové i elektronické podobě Ústavu orientálních studií Akademie věd Ruské federace (dále jen ÚOS AVR). Už to samo o sobě je hodně vypovídající a signifikantní.
Je totiž obtížně představitelné, že by tato státní instituce za dané situace v Rusku napsala nebo publikovala něco vyváženého a nezaujatého. Muselo by to být jednoznačně proti Putinovi, a to si nedovolí, neboť ten válečný zločinec by je klidně zrušil bez náhrady a toho si jsou velice dobře vědomi. Takhle to funguje ve všech totalitních a autoritářských režimech na celém světě, Rusko nevyjímaje. Protikladem jsou třeba ony neustále zmiňované USA, lídr toho zlého Západu, kde svobodný tisk psal proti válce ve Vietnamu a konaly se zde obrovské demonstrace proti této válce.
Tendenční texty ÚOS AVR jsou nebezpečné tím, že jsou psány velice sofistikovaně a s odbornou dikcí, ale plně ve službě režimu, kterým je ústav placen. Pak se může lehce stát, že člověka s menším geopolitickým rozhledem a zkušenostmi mohou zmátnout. To zaprvé.

A za druhé! Nemá smysl se tady handrkovat, kdo víc rozpoutal konfliktů ve světě, zda USA nebo SSSR/Rusko (Maďarsko, Berlín, Československo, Afganistán, Čečna, Moldávie, Gruzie, ...), to by nikam nevedlo. Je to totiž stará obehraná odrhovačka.
Abych byl vyvážený, srovnám 2 konflikty z poslední doby: Irák (USA) a Ukrajina (Rusko).
a) Irák - ano, USA si po 11. září zcela vymyslely(!) důvod, proč napadnout Irák, aby eliminovaly Al-Kájdu a Saddáma Husajna, masového vraha a podporovatele terorizmu.
b) Ukrajina - Rusko napadlo Ukrajinu taky na základě smyšlených a nesmyslných důvodů, aby eliminovalo presidenta Volodymyra Zelenského, který je původem Žid(!), a nastolilo loutkovou vládu mu přijatelnou. Původ Zelenského akcentuji proto, že ruská propaganda, velice se podobající té hitlerovské, neustále mluví o tzv. denacifikaci Ukrajiny a jejího vedení. Každý musí vidět, jak směšný je to důvod, kdyby nebyl k pláči!
(Najdi x rozdílů!)

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)