Hrad Pravda byl postaven pány z Kolovrat okolo poloviny 15. století na široké opukové ostrožně v severní části skalního masivu Džbán. Toto místo patřilo k pnětluckému panství, které před rokem 1432 získal Beneš Mašťovský z Kolovrat, řečený Svině. Jelikož se r. 1432 píše "seděním na Pnětlucích" a k roku 1456 je pnětlucká tvrz uváděna jako pustá, lze usuzovat, že se Benešovým sídlem stal nový hrad Pravda.
Po smrti Beneše z Kolovrat v roce 1473 se pánem hradu a panství stal jeho syn Jan Mašťovský z Kolovrat (hejtman litoměřického kraje), který je jako vlastník hradu připomínán r. 1523. Tehdy prodal Pravdu s ostatním zbožím tvořeným tvrzí, dvorem a městečkem Ročov, vsí a tvrzí Pnětluky a vesnicemi Líšťany, Lipno, Břínkov, Kroučová, Konětopy, Markvarec a Vlčí Děpoltovi z Lobkovic (+ 1527). Poté byl vlastníkem jeho syn Jiří, po jehož smrti r. 1538 bylo panství rozděleno mezi jeho syny. Ročov a Pravdu získal Litvín z Lobkovic který hrad již nevyužíval a neudržoval. Roku 1593 se již píše o "zámku pustém, který slove Pravda".
Novostavba využila některé starší konstrukce, pravděpodobně ze 14. století, avšak byla tak zevrubná, že nedovoluje bližší specifikaci staršího objektu. Trojúhelníkové jádro chránila obvodová hradba bez bašt či věží a jedinou stavbou, která z ní vystupovala, byla vstupní brána v severním nároží. Před hradbou byl na čelní straně ještě úzký parkán s lehčím ohrazením a celek obíhal příkop s předloženým valem. Obytné budovy se přimykaly k obvodové hradbě a z dochovaných zbytků, nalezených architektonických detailů i zlomků výbavy (kachle z kamen aj.) lze usuzovat, že šlo o stavby značně výstavné a komfortní.
Celé jádro působí klidným a bezstarostným dojmem staveb doby předhusitské, kdy se některá sídla již blížila novodobým zámkům. V neklidném 15. století však bylo třeba věnovat pozornost i opevnění, které v případě hradu Pravda zjevně vycházelo ze zkušeností nedávné husitské revoluce. Hrad bylo možné vojensky napadnout pouze z čelní severovýchodní strany z rozšiřující se části ostrožny. Zde se nacházelo předhradí chráněné mohutným zemním valem a příkopem. Tento val kryl celé čelo hradu a hradební zeď tak nebylo možné poškodit dělostřeleckou palbou.
Přístupová cesta byla vedena bokem a čelní val nebyl nikde přerušen a opravdu účinně zakrýval celý hrad. Velká prohlubeň, která dnes ve valu je a bývá interpretována jako místo brány předhradí, je poměrně nedávného data. Na plánu hradu od F. A. Hebera z r. 1847 ještě zakreslena není.
Dnes je koruna valu široká 4-5 m a coby hlavní obranná linie byl jistě vybaven ochozem a zřejmě i chráněnými střeleckými stanovišti charakteru dřevozemních srubů. Pakliže někomu imponuje použití děl k obraně opevnění, tak sem by je šlo hypoteticky umístit. Pokud bychom zde uvažovali pouze lehčí zbraně, zřejmě bychom byli blíže pravdě. Při obraně opevnění před přímým útokem bylo daleko výhodnější používat velké hradební hákovnice (na prostřelení pavéz a tarasů), už kvůli jejich mobilitě, kdy pro obsluhu postačovali dva muži, a samozřejmě i ručnice a kuše. Těžší zbraně charakteru tarasnice, vhodné pro eliminaci obléhacích palpostů, vyžadovaly speciální umístění i lafetaci. Zde však bych "vařil z vody" více, než je zdrávo
.
Konstrukce odolné dřevozemní stěny, kterou můžeme předpokládat na čelním valu, byla archeologicky zkoumána na hradě Skály u Jimramova. Zde se jednalo o baštu zřízenou na obranu vnější brány. Její svislou konstrukci tvořily dvě souběžné stěny z trámů o síle asi 25 cm a mezera 50 cm mezi nimi vyplněná hlínou. Vznikla tak poměrně odolná asi 1 m silná stěna. Při obléhání hradu byla bašta ostřelována děly střední ráže a nakonec zničena požárem.
