Po delší době bych se vrátil k tomuto tématu s jakýmsi jednoduchým "rozborem" zprávy E. S. Piccolominiho z díla Historia Bohemica (1458) o podobě hradu Sion a průběhu obléhání r. 1437. Zápis býval často zpochybňován a považován za smyšlený. Zvláště výzkum Dr. Jánské v 60.-tých letech údajně Silviem uváděná fakta "vyvrátil". Dnes se zdá, že šlo spíše o nepochopení či špatnou aplikaci zjištěných poznatků. Mne osobně ten popis do celkové mozaiky celkem dobře zapadá, dokonce lépe, než jsem se dříve domníval.
"Prvé nežli císař do Čech přijel, nějaký Jan Roháč, stavu ovšem rytířského a rodu poctivého, ale mysli zlé a nešlechetné, vystavěl sobě hrad v lesích na vrchu vysokém nedaleko Hory Kutné a nazval jej horou Sión, pravě, že svým časem z místa toho pravda vyjde a národ český ve svobodu uvede."
Sion byl vybudován na ploché rulové ostrožně nad potokem Vrchlicí, jehož tři strany jsou strmé a nepřístupné, čtvrtá (východní) strana však sousedí s rozsáhlou rovinou a není přírodou chráněná. Hrad tedy rozhodně nestál na
"vrchu vysokém". Na druhou stranu nestál ani v rovině a pisateli mohla být jeho poloha popsána jako obtížně přístupná a proto snad zvolil tu zmínku o vysokém vrchu.
"Když jiní páni a rytíři do Jihlavy jeli ku přijetí do země císaře Sigmunda, on doma zůstav, okolním sousedům na škodu zájmy dělal a z nabádání některých pánův, jimž se zdál pokoj škodlivý, užitečná válka, i o císaře se pokusil, stáda volův a vína, kteráž mu z Uher hnána a vezena byla, zajímaje a přejímaje; cesty také činil nebezpečné, ano i dvořanům královým neodpustil."
Ano, Roháč se Zikmundovi nepodrobil a ze svého hradu proti němu vedl drobnou válku. Zmínka o pobraných volech a vínu je i v mladších textech SLČ.
"Císař proti němu s vojskem Hynce Ptáčka poslal, aby zkrotil jeho všetečnost. Obležen byl na svém hradě a po čtyři měsíce vší silou i mocí dobýván. Ale že zámek na vrchu hory postaven a valem, příkopy a zdmi dostatečně ohražen byl, nesnadno bylo jej přemoci a dobýti."
To odpovídá skutečnosti poměrně přesně. Královské vojsko oblehlo hrad koncem dubna a dobylo ho 6. září 1437, tj. obležení trvalo něco přes 4 měsíce. Dobývání
"vší silou i mocí" je zřejmě trochu přitaženo za vlasy, nicméně rozsah dochovaných obléhacích prací je značný. Hrad byl postaven na ostrožně, předhradí opevněno příkopem a valy s vloženými zděnými stavbami. Zděné hradní jádro bylo odděleno od předhradí příkopem. Zcela jistě tedy
"dostatečně ohražen byl" a bez rozsáhlých obléhacích prací, ostřelování a šturmů ho nebylo možné
"přemoci a dobýti".
"A pročež Ptáček nastavěl věží, kteréžby pevnosti i zdi zámku převyšovaly, z nichžto rozkázal stříleti do zámku; mnozí s obojí strany padali, ale více dobývajících, proti nimž řídko které vystřelení daremné a na chybu bylo."
Jelikož poslední archeologický průzkum nalezl zemitý základ statické obléhací věže v rámci souvislého obléhacího opevnění na protější straně údolí za rybníkem, je třeba považovat Silviův údaj za ověřený. Dokonce i zmínku o vyšších ztrátách obléhatelů můžeme nepřímo podložit množstvím nalezených střel do ručnic obránců, které mají zalité železné jádro, což mělo zvýšit průbojný účinek proti zbroji, pavézám a tarasům. Obránci se kryli ve střílnách, oknech a střeleckých ochozech, obléhatelé byli chráněni hůře a nepochybně používali ochrannou zbroj, které po skončení války musel být v zemi nadbytek a byla tedy přístupná i pro obyčejné bojovníky. Měkké olověné střely z prvotních ručnic probíjely plátovou zbroj obtížně, průbojnost se však zásadně zvyšovala, pokud se použil tvrdší cín a nebo zmíněné kompozitní střely s tvrdým jádrem.
"Přistoupiti blíže ke zdem bránil příkop hluboký, v němžto ačkoli nebylo vody, však pracné a nebezpečné bylo vojákům do něho se pustiti, a zase nahoru na valy, kteříž byly okolo zdí, vylézti pro množství hrubé střelby, kteráž s hradu šla."
Zde je zcela jistě řeč o opevnění předhradí (
"valy, kteříž byly okolo zdí"). Nejprve bylo třeba překonat vnější val, nesoucí snad lehčí stěnu charakteru palisády či polského plotu, donést do příkopu žebříky, přistavit je k hlavnímu valu a pokusit se o jeho zteč. Na valu velmi pravděpodobně stála dřevěná nebo dřevozemitá hradba se střílnami pro děla i lehčí zbraně. Výška valového opevnění předhradí byla, soudě podle dochovaných zbytků, dosti značná a celkové provedení velice masivní.
O toto předhradí se na Sionu bojovalo, vlastní zděné jádro nebylo proti šíji dostatečně opevněné a jeho obrana by neměla valný smysl. Představa, že Roháč očekává útočníky v hradním jádru a ponechává jim možnost umístit obléhací techniku na ploše předhradí je mylná. Sion byl hradem, u něhož byla téměř veškerá tíha obrany přesunuta daleko od obytných budov jádra, na čelo předhradí. V případě pádu předhradí by padl i celý hrad.
Co vlastně vedlo k tomu, že se v odborných publikacích o sionském předhradí dovíme tak málo? Zřejmě toto konstatování Dr. Jánské z r. 1964:
"Sondy vedené po celé ploše takzvaného předhradí neodkryly totiž ani jeden doklad souvislého osídlení tohoto prostoru v 15. století. ... Můžeme tedy shrnout, že tzv. předhradí k Roháčovu hradu nepatřilo, že na tomto prostoru bylo slovanské hradiště, které zabíralo buď právě jen prostor toho, co jsme dosud považovali za předhradí hradu Siónu, nebo snad celý předpokládaný prostor hradu ...".
Zůstává záhadou, proč se nad tím nikdo nezamyslel trochu více? Valy slovanského hradiště Roháč využil bez zásadních změn, pouze je zrekonstruoval a nechal vybavit pro obranu palnými zbraněmi. Myslím, že existence zbytků zděné stavby vetknuté do jižního valu předhradí je dobrým důkazem těchto aktivit:
V průběhu staletí dřevěné konstrukce zanikly a svrchní vrstva valů podlehla erozi. Plocha předhradí využitelná jako tábořiště vojska nejspíš nebyla vybavena permanentními stavbami, to však neznamená, že zde nemohly být ubikace, stáje a sklady lehčí konstrukce, případně vozy a stany. Takovýchto "prázdných" předhradí, bez identifikovatelné zástavby, bychom nalezli na zaniklých hradech mnoho.
"Štolami tedy podzemními přístup sobě ku příkopům dělali, zanechavše před příkopem něco málo země ku podobenství dveří, aby lest jejich poznána býti nemohla.To způsobivše, čekali na vítr, kterýžby z ležení na hrad vál; ten když se prudký zdvihl (dne 6. září), vojáci, vzavše na se odění, do štol vešli, zatím jiní střelbu k zámku spustili a všecka děla najednou zapálili, aby dým od prachu a ohně na hrad obrátil. V tom onino štolu prorazivše do příkopu vskočili, a přistavivše žebříky na valy, outokem je zlézti usilovali."
Zcela jistě je řeč o příkopu předhradí a velmi pravděpodobně jsou štolami míněny průchody vnějším valem, které snad měly spíše charakter sapy. Silvio nepíše o štolách vysekaných v tvrdé (rulové) skále, na které hrad stojí, ale o podkopech v zemině:
"zanechavše před příkopem něco málo země ku podobenství dveří". Dobyvatelé těmito štolami dopravili do příkopu dlouhé žebříky, které přistavili k valům. Dnes toto pravděpodobné místo vypadá takto:
Obléhací dělostřelectvo bylo zjevně umístěno velmi blízko vnějšího valu a dýmem z výstřelů bylo tedy možné na okamžik zaplnit příkop předhradí a umožnit útočníkům "přilehnout" k valům, tj. dostat se do "mrtvého" prostoru u jejich paty a eliminovat tak palbu z těžkých zbraní obránců.
"Přihodilo se, že toho času Roháč obědval; nemnozí, jižto zdí střehli, okřik učinili, z toho vznikl hřmot, že odevšad obležení běželi k bránění valův. Roháč také nechav jídla a uchvátiv zbroj, pospíšil z hradu, aby své ochránil. Bili se jednoho času na mnoha místech velmi ukrutně, zvláště, kdež Roháč přítomen byl. Mezitím s jiné strany nepřátelé valův se zmocnili a mnoho povraždivše, do hradu se tiskli."
Tento popis je srozumitelný a popsaný děj lze i dnes přibližně lokalizovat do reliktů hradu. Nepřítel využil doby oběda a zaútočil na čelní val předhradí, který v této době nebyl dostatečně hájen. Osobně mi to koresponduje s charakterem tohoto opevnění, které nebylo tak vysoké, aby se nedalo zlézt po žebřících, nicméně v případě dostatečného počtu obránců se dalo velmi úspěšně bránit. Jeho výška nešla dělostřeleckou palbou výrazněji zredukovat, protože hliněné valy nebylo možné (na rozdíl od kamenných hradeb) rozstřílet jakýmkoli středověkým dělostřelectvem.
"Roháč chvátaje navrátiti se k hradu, oskočen jest a jat v předhradí s šesti svými bojovníky, což když Ptáček bez meškání císaři věděti dal, ten radostí hned po celé Praze a ve všech kostelích to rozzvoniti kázal."
Roháč obědval ve vnitřním hradě a se skupinou bojovníků spěchal na přepadené předhradí. Tady se zúčastnil krutého boje a když viděl, že předhradí je ztraceno, pokusil se vrátit zpět do hradního jádra, kde by se mohl ještě nějakou dobu bránit. To se mu ale nepodařilo a byl zajat na předhradí.
"Hrad byl násilím dobyt, lupiči, kteří se tam uchýlili, schytáni, odvedeni byvše do Prahy, skončili všichni život svůj na šibenici, nejvýše visel Roháč, nejníže lupiči okolo devadesáti; prostřední šibenice uchvátila kněze Prostředka a tak Prostředek odevzdal zločinnou a prokletou duši satanu".
Roháč a jeho zajatí spolubojovníci skončili své životy potupnou smrtí na šibenici na pražském šibeničním vrchu (nad dnešní křižovatkou U Bulhara). Šibenice prý byla třípatrová a celkový počet popravených v různých pramenech kolísá. Silvio uvádí
"okolo devadesáti", což je zřejmě nejvyšší udávaný počet, jiné prameny uvádí 53, 60 apod. Ti historici, kteří připouštěli, že se Roháč bránil pouze v hradním jádru, považovali tyto počty za přehnané. Jelikož ale těžištěm obrany hradu Sion bylo mohutně opevněné předhradí, nepůsobí ani Silviem uváděný počet oběšených obránců nijak nepatřičně. Pokud k nim přičteme padlé v boji a případné uprchlíky a dovolíme si spekulaci, že celkový počet obránců mohl být kolem 150 mužů, stále nám Sion poskytuje dostatek místa a dokonce vyžaduje nutnost obsazení dlouhých valů značným počtem bojovníků.
Pokud hledíme na osobnost Jana Roháče v širších souvislostech, tj. jako na významného vojevůdce husitské revoluce, tak byl jeho konec potupný a nespravedlivý. Z pohledu dobového práva a zvyklostí však spravedlivým byl. Roháč bohužel natolik porušil platné zákony, že se stal zemským škůdcem se vším všudy. Opověděl králi, ačkoli to zakazovalo nařízení z r. 1402, neuznal legitimního panovníka a vedl proti němu drobnou válku zvláště tím, že loupil na cestách. Stihl ho tedy osud podobný, jako kdysi Mikuláše z Potštejna, jemuž na krk vložil oprátku prý osobně císař Karel IV. nebo jako r. 1404 Jana Zúla z Ostředka a jeho rotu po dobytí hrádku Čejchanova. Jan Zúl byl zemským škůdcem a skončil na šibenici navzdory svému šlechtickému původu i se všemi zajatými spolubojovníky. Samozřejmě mnozí, kteří loupili ještě více a páchali činy ještě mnohem ohavnější, zůstali bez trestu. Každému holt nebylo měřenou stejným metrem, což ostatně platilo vždy a obzvláště platí dnes

.