Ony ty nové průzkumy často "hází vidle" do starších vývojových analýz. Na hradě Ohebu nyní vidíme další pěkný příklad zesilování opevnění jako reakci na první husitskou válku. A ta reakce je prakticky stejná jako na mnoha dalších hradech a městech. Rozhodně z ní nevyplývá nějaká zásadní či převratná změna, která by potvrzovala např. dříve rozšířený názor o velkém nárůstu účinnosti obléhacího dělostřelectva. Jednoznačně však můžeme vysledovat akutní potřebu aktivní obrany větším množstvím ručních palných zbraní.
Masivní vnější opevnění, které bylo dříve považováno za ucelený počin Trčků z Lípy, jako reakce na uherský vpád (1468-69), ukrývá poměrně subtilní hradební zeď se střílnami, pravděpodobně postavenou Janem Hertvíkem z Rušinova (zemřel 1455). Tento orebitský hejtman se stal po Lipanech přívržencem Hynce Ptáčka z Pirkenštejna a Jiřího z Poděbrad. Uznal za krále Zikmunda, který mu potvrdil držbu mnoha statků, jichž se za války zmocnil. Stal se hejtmanem Čáslavského kraje a zúčastnil se obsazení Prahy Jiřím z Poděbrad r. 1448. Můžeme ho tedy považovat za profesionálního válečníka a předpokládat, že svůj hrad Oheb opevnil na základě reálných zkušeností z mnoha vojenských operací, kterých se zúčastnil.
Vnější hradba založená na starším valu před příkopem je dalším příkladem přímé reakce hradního opevnění na bouřlivé události husitské revoluce. Jedná se vlastně o analogický stavební počin, jako je vnější okruh na hradě Rabí. Také zde nejprve vznikla tenká hradba se štěrbinovými střílnami pro ruční palné zbraně, která byla později pohlcena mohutnou zdí s baštami.
Podobné vnější hradební pásy vznikají na mnoha českých i moravských hradech, namátkou Kumburk, Rýzmberk u Kdyně, Choustník, Zvíkov, Potštejn, Svojanov, Frejštejn, Vranov nad Dyjí aj. Síla těchto hradebních zdí málokdy přesahuje 1 m a nedá se říci, že vždycky byly stavěny v chráněných pozicích. Naopak často se jednalo o exponovanou fortifikaci v čele hradu nebo na mírném svahu a můžeme zde vyloučit kulisovitý či demonstrativní charakter.
Osobně bych se přikláněl k názoru, že obléhací techniky používané za první války husitské (1419-36) nebyly dostatečně účinné pro destrukci kamenné zdi běžných dimenzí (1,5 – 2,5 m), která tvořila hlavní hradební okruh. Akutně však byl pociťován nedostatek střílen pro palné zbraně, který vyřešily nové hradební pásy, předsunuté před hlavní hradbu, zpravidla tvořené poměrně subtilní zdí. Palba obránců z těchto pozic mohla účinně narušovat průběh obléhacích prací a vynutit si umístění obléhacích děl a strojů v dostatečně velkém odstupu od hlavních částí pevnosti. Poboření vnějšího okruhu střelbou pak nemělo fatální následky a nevedlo k pádu pevnosti, protože hlavní hradba nebyla prolomena.
Hrad Frejštejn s parkánem opevněným tenkou zdí s hranolovými baštami za Lipolta Krajíře z Krajku, před r. 1440: