Ano, Karel IV. byl bezesporu velký politik, ale opětovně musím říci, že jeho bezedná podpora církve a opření svého majestátu o ní, vedlo pouze k tomu, že skoro polovina Českého království spadla do chřátu antikrista a po Čechách, jako mor, se rozlezli kuklíci, jednušky a podobná chátra, která jenom parazitovala na bohatsví Čech. Pro srovnání, tuto chybu udělal i Přemysl Otakar II., který proti mocným Vítkovcům založil Trnovou (nyní Zlatou, proč asi?!) Korunu a následně tihle kuklíci začali zvát německé osadníky. K čemu to vedlo? Najednou bylo celé pohraničí německé, jednuškovské a čestí vojáci a civilisté museli umírat aby jej zachránili. To jsem ale odbočil. Pro představu kolik tady bylo těch parazitů: Jenom v Praze byl každý pátý člověk, mnich, kněz nebo jeptiška. Umíš si představit kolik lidí musela pracovat na tyhle netáhla, která jenom brala? A brala za všechno. Tohle všechno dohromady pomalu, ale jistě začalo kvasit až to vybuchlo v Husitskou revoluci. Že byl již Karel IV. po smrti, to už je jiná otázka, ale hlavní je to, že tento výbuch byl nevyhnutelný a k zapálení koudele došlo jednozančně za vlády Karla IV.
Jiří Motyčka píše:
Založení arcibiskupství nebyl akt podpory církve, ale ryze politický kalkul. Karlovi IV. se podařilo to, oč se snažili jeho předchůdci téměř tři a půl století. Karla prostě přestalo bavit, aby si český král, jeden ze 7 kurfiřtů, zajížděl pro pomazání k arcibiskupovi do vzdálené Mohuče. Očima současníků nelze ani docenit tyto Karlovy nadčasové státnické činy. Ještě malou poznámku k jeho vztahu k církvi. Karel, jako brilantní politik, který uměl číst politické chyby svých předchůdců, věděl, že od vysoké šlechty musí držet distanc. Tato zkušenost byla získána na základě fatálních důsledků „spolupráce“ s představiteli této stavovské skupiny, a to u Přemysla Otakara II. vrcholící porážkou na Moravském poli a u svého otce (střet s Jindřichem z Lipé). O nižší šlechtu se opřít předvídavě také nechtěl, víme, jak dopadl jeho syn. Pak už zbyl z této mocenské trojice jediný partner a tím byla církev. A ji Karel začal podporovat a využívat jako protiváhu k mocenským ambicím vysoké šlechty např. v diplomatických službách a jejích představitelů použil i jako svých rádců. Pozitivním příkladem této spolupráce byl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Karel tedy nebyl zodpovědný za pozdější vývoj, nebo alespoň ne přímo. Krize v církvi, jejíž „hlavou“ byl papež, byla nastartována dávno před tím, než se církev stala nástrojem Karlovy vnitřní politiky.