Jiří Motyčka píše:
Milíč možná ve své askezi, která svým způsobem ovlivňuje způsob myšlení, si představoval jakousi "beztřídní" společnost..a do těchto představ se mu vladaři a tím méně císař prostě nehodili. ...
Myslím, že nějaká poustevnická askeze nebo klášterní izolovanost může mít zásadní vliv na
změnu způsobu myšlení. Ale Milíč se nestranil společenského prostředí, dokonce se v něm velice aktivně pohyboval.
Spíš to na mě působí, jakoby si
hledal vlastní cestu, kterou půjde; přelomovou, jelikož viděl v papežském schizmatu, nejvyšších autorit církve, neodvratný konec. Ale svojí nově zvolenou cestu dochovního pohledu neměl nikde potvrzenou, ověřenou; neměla žádnou odůvodněnost v průběhu času (pokud tedy neberu v potaz, že se nechal ovlivnit nějakou středověkou sektou, byla-li tou dobou nějaká rozšířená v Praze?). Teprve hledal možnost šíře svého postoje.
A přijal-li bych tezi o jeho
představě beztřídní společnosti ("třídní odlišnost" se beztak rozpadá na duchovní úrovni), domnívám se, že by nespatřoval právě císaře (ač velice vysokého představitele moci) jako Antikrista. Navíc když bylo "samozřejmé", že král byl panovníkem "
z Boží milosti".
Karel přeci třídní společnosti nepoložil základní kámen. Musel by tedy počátek příchodu Antikrista spatřovat někde jinde, v širších souvislostech. Karel IV. ani nebyl příčinou církevního rozkolu, aby jej mohl označit za příchod zla na zem a zkažení dosavadního řádu duchovenstva...
A pokud bych v potaz vzal, možné ovlivnění nějakou "sektou", duchovní skupinou radikálně odlišného pohledu? Je to vůbec reálné??
_________________
"
Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419