Doktor Řehoř Heimburk byl diplomat krále Jiřího z Poděbrad.
''Slavný tento advokát a publicista, po slovech Palackého spíše spojenec a pomocník nežli služebník Husitského krále, přišel do Čech na sklonku života jako psanec, stižený kletbou papežskou jakožto nebezpečný vůdce vlivného národního hnutí protipapežského v říši. Od počátku veřejné své činnosti hned na koncile basilejském, stál v popředí směru, usilujícího o opravu v církvi a omezení moci papežské, která po osamostatnění velkých západních států od Říma nejtíže spočinula na rozervaném Německu. Mnohokráte srazil se zvláště s Piem II., již jako E. Silviem, jenž se sám obdivoval skvělé jeho učenosti, a po úplné porážce opravného směru německého nezbyly mu posléze jako útočiště než kacířské Čechy. Jako sešlý stařec ocitl se německý státník, nade všecko milující svobodu, po celý život však v nejvnitřnějším svém přesvědčení poutaný ohledy a na konec vždy obětovaný svými přechodnými ochránci, v šťastném ovzduší dokonalé svobody. S českým králem setkával se úplně v živelném a vášnivém svém odporu k Římu, a brzy zdomácňuje v Čechách jako ve vlasti. Z lásky k vlasti, praví sám, jest to především, proč pracuje pro Jiřího, pro svého, jak dí, krále.

Znamenitý humanista německý mohl nejspíš napsati krásný projev, jenž po staletí, od prvního dnes známého otisku
v strasburské kronice Hediově (1537) až po francouzskou romanciesku George Sandovou, kterou mocně nadchl a jež ho připsala Prokopu Holému, byl účinným obráncem Žižkovy památky proti hanobení Silviovu. Jsa povahy svrchovaně bojovné, měl Heimburk po celý život vášnivý zájem o válečnictví a vojenství husitskému, důmyslnému vozovému šiku, podivoval se odedávna. Jak by ho byl nezaujal veliký jeho tvůrce, jehož proslulost roznesla po všem humanistickém světě nedávná kniha Silviova a znovu právě oživila léta kruté války? A jak by mu byl Žižka mohl nebýti sympatický, když ho tak nenáviděl papež, který ho učinil psancem? A když mu husitského hrdinu líčil jako nesmiřitelného nepřítele zkaženého kněžstva? Zdaž nebyl sám, bojovník pera, duchovně spřízněn s velikým vítězem meče, jehož památku vláčely kalem znovu katolické pamflety stejně jako jméno věrného Žižkova přítele, otce krále Jiřího? A zdaž nemusil sám pociťovati vděčnost k muži, jenž byl vlastním tvůrcem státu, který se mu stal posledním útočištěm? Právnicky bojovný duch Heimburkův projevuje se asi nejpatrněji v příznačné větě závěrečné, v níž pojímá Žižkovo životní dílo jako nanejvýše spravedlivý zápas s rozkošnickým a ztučnělým kněžstvem na obranu chuďasů a hladovějících. Kdo mohl takto mluviti spíše než výmluvný a neohrožený advokát německého národa proti vydírání papežského Říma, jehož rytířské srdce, vždycky bijící se slabými a utištěnými, nemohlo Čechám nic přiblížiti více nežli zvěrstva, páchaná nelidskými lotry, jak rozhorlen píše, křižáky na husitských ženách a nemluvňatech? A kdo mohl spíše najíti tolik tklivého pochopení pro krásu tichého odpočinku v dobrotivé zemi na vzdory papežské moci a nenávisti, jak jest vyjádřeno závěrem čáslavského epitafu, než stařec, uštvaný tolikaletým zápasem s všemohoucím Římem, než ubohý a přece nezlomený německý vyhnanec, jenž teprve nyní, jak věřil,
v Čechách došel radostné jistoty, že mu přece nebude odepřeno podobné štěstí u krále, cizími zbraněmi, jak pěkně dí, nikdy nepřemoženého?''
(zdroj - Sporné otázky Žižkova života - Doc. F. M. Bartoš - 1924)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Humanista Řehoř z Heimburgu studoval v Itálii a dosáhl v r. 1430 titulu doktora obojího práva. Jako účastník basilejského koncilu byl aktivním zastáncem konciliarizmu (nadřazenost koncilu nad papežem), jinak řečeno byl odpůrcem papalizmu, který nadřazoval roli papeže na úkor koncilů. A to byl jeho největší problém. Nelze se proto divit, že se v r. 1466 objevil na dvoře krále Jiřího z Poděbrad, jenž měl taky neustálé spory s římskou kurií, potažmo papeži, kteří stáli v jejím čele. Ještě dříve, 8. srpna 1465 však Heimburg zaslal kardinálu Carvajalovi list, v němž apeluje na to, aby římská kurie upustila od kontraproduktivních represí vůči českému králi.
Když Papež Pavel II. vynášel 26. března 1467 na Zelený čtvrtek svoji tradiční kletbu, byl do ní kromě husitů v čele s Poděbradem a Rokycanou zahrnut i Řehoř z Heimburgu. S odstupem času a s lehkou nadsázkou bychom mohli říci, že se objevil v dobré společnosti. Ač původem katolík, stal se vlastně husitou.

Německý právník Řehoř z Heimburgu se stal hlavním architektem zahraniční politiky krále Jiřího. (Tuto oblast před ním zastřešoval Martin Mair.) To pochopitelně papeže vůbec netěšilo, ba právě naopak. K tomu, aby mohl zastávat roli poradce krále pro věci zahraniční politiky, měl docela slušné předpoklady. Disponoval důležitými zahraničními kontakty vč. Uher, takže se např. snažil uvést v život nereálný projekt česko-uherského a benátského spojenectví.
V r. 1466 sepsal Řehoř z Heimburgu Apologii, v níž v jednotlivých bodech kritizoval postup římské kurie vůči českému králi s důrazem na to, aby tyto bilaterární vztahy byly určovány spíše tolerancí. Tato obhajoba se pochopitelně nesetkala s porozuměním u kurie, ani u uherského královského dvora a tím měně ve Vratislavi. Apologie však nebyla sepsána zbytečně, neboť aspoň na francouzském dvoře krále Ludvíka XI. se setkala se značně příznivým ohlasem, a to bylo velice důležité. Pravděpodobně díky této Apologii se francouzský král jako jediný za Jiřího z Poděbrad u papeže přimlouval.
Mezi husitské manifesty z období vlády krále Jiřího z Poděbrad řadí Petr Čornej, str. 332 i Heimburgovy pamětní vzpomínkové listy Kladský manifest a Apelaci. Ten posledně jmenovaný manifest byl 14. dubna 1467 přečten před auditoriem čítajícím na 60 osob v Královském dvoře. Čtení Haimburgovy Apelace bylo reakcí na papežův nález z 25. prosince 1466, jímž byl Jiří z Poděbrad označen ze kacíře a krvopřísežníka, byl zbaven královského trůnu a vyloučen z církve.

Po smrti Jiřího z Poděbrad (†1471) Heimburg jako Němec vyzýval zetě českého krále, vévodu Albrechta Saského k tomu, aby se ucházel o český trůn.
Řehoř z Heimburgu přežil Jiřího z Poděbrad o více než jeden rok, tzn., že zemřel v r. 1472.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)