Je velká škoda, že koronavirová krize vypukla zrovna letos, neboť na rok 2020 připadají mnohá významná kulatá výročí české historie související s husitstvím a Bílou Horou. Řada výročí tak bohužel zapadne nebo jej většina lidí mine bez povšimnutí. Obzvláště, pokud se tato výročí týkají regionálních dějin. Právě jedno takové, které se úzce dotýká dějin Dubče, si už příští měsíc připomeneme. O jaké výročí se jedná? Letos v květnu uplyne přesně
600 let od chvíle, kdy
poblíž Lítožnice tábořil se svým vojskem král Zikmund Lucemburský během svého tažení na Prahu v bouřlivém roce 1420.
Nejdříve pár záchytných bodů. Roku 1419 umírá král Václav IV. za situace velmi napjaté. V Čechách po jeho smrti vypukly husitské války, které se dotkly většiny země, především však Prahy a okolí. Husitská otázka znepokojovala nejen zástupce církve, ale především Zikmunda Lucemburského, mladšího bratra Václava IV. a tehdy již krále římského a uherského. Václav IV. totiž zemřel bez potomků, a proto se stal dědicem českého trůnu Zikmund. S jeho nástupem na trůn neměli husité zpočátku problémy. Avšak když Zikmund odmítl uznat požadavky husitů v náboženských a politických otázkách, stal se z původně ryze české záležitosti problém evropský. Představitelé církve totiž přiměli Zikmunda, aby souhlasil s vyhlášením křížové výpravy proti husitům a sám se jako vrchní světský vladař v Evropě postavil v čelo křižácké armády.
Vojenská situace však byla velmi složitá. Zikmundovi jako králi holdovaly pouze Morava a vedlejší korunní země. V Čechách mu složila přísahu věrnosti jen města s převahou katolíků. Na jaře 1420 přijel Zikmund do Kutné Hory a zoufale sháněl peníze na křížovou výpravu. Zároveň však mobilizoval své stoupence v českých zemích, aby se co nejdříve zmocnil Prahy. Když už měl pohromadě dostatek sil, přesunul se 23. května 1420 blíže ku Praze a zaujal postavení u Lítožnice. Současník těchto událostí, kronikář Vavřinec z Březové, o tom píše:
„
Potom asi v témž čase uherský král Zikmund, uslyšev o příchodu táborů do Pražského města, když jel od Hor Kutných po hradech, přijel na Nový hrad někdy krále Václava, svého bratra, a prohlédnuv jen poklady, odejel a postavil s Uhry, Kutnohorskými a pány s ním spojenými stany neboli boudy na lukách blízko Litožnice, aby tam shromáždil co možná nejvíce lidu a dobyl Pražského města.“
Ve vsi Lítožnice (dnes již dávno zaniklá, avšak rozkládající se na dnešním katastru MČ Praha-Dubeč), kde se nacházel kostel sv. Gotharda a tvrz, pochopitelně vypuklo zděšení. Stejně tak v sousední Dubči, protože tehdejší dubečský vladyka Jan I. Dubecký z Dubče se řadil ke stoupencům kalicha. Lítožnice tehdy patřila dvěma majitelům, a to královskému maršálkovi na dvoře Václava IV. Petrovi ze Svojkova zvanému též Pecman z Babic, a Františkovi (Frenclinovi) z Kotvic a Buben. Ani jeden z těchto mužů zřejmě nepatřil k sympatizantům Zikmunda. O Františkovi z Lítožnice jsem dokonce našel, že v roce 1423 vystupoval jako jeden ze signatářů Žižkova vojenské řádu a zastával hejtmanský post v pozdějším sirotčím vojsku. Avšak Zikmundovo rozhodnutí utábořit se u Lítožnice bylo vedeno strategicko-vojenskými ohledy, neboť se lokalita nacházela u frekventované Českobrodské silnice vedoucí od Českého Brodu až takřka k branám Prahy (k Praze to bylo běžným denním pochodem necelého půl dne), přičemž zde byl dostatek vodních zdrojů v podobě Říčanského potoka a Rokytky. Ostatně zhruba v těchto místech vojska tábořila z podobných důvodů ještě mnohokrát, například v letech 1448, 1514 nebo 1608.
Místní tradice klade Zikmundovo tábořiště na mírné a takřka neznatelné návrší mezi dnešní Dubčí, Běchovicemi a Koloději, které se jmenuje na památku této události „Tábor“ (přiložené včerejší fotografie jsou z této lokality). To nelze sice zpochybnit, avšak pravda je taková, že místo Zikmundova tábořiště bohužel neznáme, už jen z toho prostého důvodu, že se nejednalo o klasický vojenský tábor. Zikmundova armáda navíc nebyla ani příliš početná. Osobně jsem odhadnul počet Zikmundova vojska s ohledem na branný potenciál vedlejších korunních zemí, Kutné Hory a Zikmundových královských regálů v Uhrách na nějakých 5.000 mužů. Vojsko rozhodně větší nebylo, vždyť jen co se Zikmundovi doneslo, že do Prahy dorazily silné vojenské kontingenty z husitských měst Žatce, Loun a Slaného, opustil Lítožnici již 24. května 1420. Spěchal tak rychle, že nechal u Lítožnice dokonce ležet množství spíže a zavazadel. Zikmundovo vojsko takticky „ustoupilo“ zpět ke Kutné Hoře a on sám se zastavil až ve Staré Boleslavi.
O nějakém větším zpustošení našeho kraje v roce 1420, jak o tom často píšou někteří autoři a starší historici, však nemůže být ani řeči. Vypovídá o tom samotná Lítožnice, protože zdejší ves, kostel a tvrz přežily bez úhony, neboť máme spolehlivě doloženo od archeologů a také z četných historických pramenů, že ves i obě stavby vykazují zřetelnou kontinuitu a plnily svou „funkčnost“ po celé 15. století. Navíc jsem dohledal v pramenech, že František z Lítožnice ještě během husitských válek nabídl v Lítožnici úkryt a bezpečné dožití vdově paní Kateřině, zřejmě jeho blízké příbuzné či příbuzné jeho manželky Doroty. Kateřině nejenže věnoval „
čechel svůj“ (rubáš - pozn. autor příspěvku), ale po své smrti byla pohřbena v Lítožnici, tj. nepochybně u sv. Gotharda, kde archeologové potvrdili farní hřbitov. Na krátkodobý pobyt nedočkavého dědice českého trůnu u Lítožnice se ale jistě vzpomínalo ještě velmi dlouho, čehož je dokladem právě pojmenování návrší Tábor.
Příloha:
1.jpg [ 119.13 KiB | Zobrazeno 3873 krát ]
Příloha:
2.jpg [ 106.06 KiB | Zobrazeno 3873 krát ]
Příloha:
3.jpg [ 100.11 KiB | Zobrazeno 3873 krát ]
