Oldřich z Rožmberka nebyl jistě žádný Mirek Dušín. Nemohu si ale pomoci, v některých věcech si zaslouží obdiv. V 17 letech vládl svému dominiu snad v nejtěžsí pozici jakou si lze představit. Na hranici panství tři významná husitská města, na začátku přišel o významnou hradní pevnost (Příběnice) a utrpěl porážku před Táborem, přesto se mu podařilo přes nejnepříznivější období revoluce uzavřít s Táborem příměří, v podstatě se na jeho panstvích ve srovnání se zbytkem čech nebojovalo. Zajistil pro své poddané relativní klid (povoleno i přijímání pod obojí) a nebývale rozmnožil své državy hlavně na úkor církve (Milevský a Zlatokorunský klášter). Nepochybně se snažil dodržovat alespoň některé pražské artikule, zvláště ten čtvrtý
. Z pohledu obyčejného člověka se tam na české poměry žilo bezpečně a klidně. Asi v mnohém lépe než ve vsích podřízených Táboru, konečně je známa skutečnost, že na začátku revoluce sedláci uprchnuvší na Tábor, se po vystřízlivění z počáteční euforie hromadně navrátili zpět na své statky. Kdybych si jako běžný rolník nacházející své životní radosti v práci, rodinném životě a běžných lidských starostech měl vybrat kde v té době v čechách budu žít, mněl bych jasno. 
A ve válčení (byť sám vojsko nevedl) se taky polepšil, Po Lipanech, kde hráli jeho oddíly veledůležitou roli zasadil Táborům takříkajíc ránu z milosti u Křeče. Ale je pravda, že kdyby mi řekl že je středa, raději se kouknu do kalendáře 
(to je psáno s nadsázkou, ale malou)
