Zveřejním část toho, co jsem nedávno posílal Warhorse.
Základní shrnutí vývoje let 1402 - 1403
Pokusím se v jednotlivých bodech popsat zásadní zvraty a nejnovější stav bádání o druhém zajetí Václava IV. Nebude to definitivní „scénář“, nýbrž načrtnutí bodů A, B a C tak, jak se k němu dnes kloní převažující část české historické obce. Tedy nejpravděpodobnější scénář, který tehdy nastal.
Srpen 1400
- Václav IV. byl z důvodu vlastní pasivity a neschopnosti čelit opozičním náladám v Říši sesazen z římského trůnu. Namísto něho byl zvolen falcký kurfiřt Ruprecht (III.) Falcký z dynastie Wittelsbachů, který začal ihned obsazovat české korunní majetky v Horní Falci. Václav IV. rozhodnutí říšských kurfiřtů neuznal a Ruprechtovi vyhlásil nepřátelství. Ztráta římské koruny byla pro Lucemburky i českou veřejnost šokem. Římský trůn totiž patřil Lucemburkům již od roku 1346. Jošt i Zikmund byli vývojem zaskočeni, nikoli však tím, že by Václav ztratil římský trůn, ale tím, že římský trůn připadl konkurenčním Wittelsbachům. Václav obvinil Jošta z toho, že zapříčinil neúspěch v Říši ⇒ hluboká roztržka mezi Joštem a Václavem. Zikmund byl tehdy zaneprázdněn v Uhrách, kde upevňoval svou moc, a proto nemohl bezprostředně zasáhnout do vývoje v Čechách a v Říši.
Květen 1401
- vpád míšeňského vojska do severních Čech, který podpořili Ruprecht Falcký i Jošt. Šlo o pokus definitivně oslabit Václavovy zbylé pozice v Říši. Naprostá pasivita Václava IV. vedla k tomu, že míšeňské vojsko v červenci oblehlo Prahu. Vojsko „cizáků“ bylo nakonec vytlačeno z království vojskem panské jednoty (navazovala na spolek šlechty z 90. let 14. století, který bojoval proti králi) a oddíly markraběte Jošta ⇒ faktický pád Václavovy vlády, neboť v září musel přistoupit na podmínky panské jednoty, kterými odevzdal valnou část své moci do rukou čtyř nejvýznamnějších šlechticů (arcibiskup Olbram ze Škvorce, Jindřich z Rožmberka, Ota z Bergova a Jan Krušina z Lichtenberka).
Přelom let 1401/1402
- tragické selhání Václava IV. vedlo představitele šlechty k tomu, aby s nadějemi vzhlíželi k Zikmundovi. Ten si konečně uvolnil ruce v Uhrách a mohl intenzivněji vstoupit do rozhádaných českých poměrů. Je paradoxem, že i Václav po zářijové „kapitulaci“ upnul naivní naděje právě k Zikmundovi, jakožto jediné a poslední naděje na zvrácení poměrů doma i v zahraničí. Zikmund sice stál za Václavovým zajetím v roce 1394, ale v posledních letech se výrazněji neangažoval v českém dění, tudíž nebyl ve Václavových očích odpovědný za jeho sesazení z římského trůnu a nedávný míšeňský vpád. Zikmund jevil ochotu Václavovi pomoci a zabránit tomu, aby se Ruprecht Falcký stal císařem, jelikož Ruprecht v této době vytáhl s vojskem do Itálie a zahájil tak svou římskou jízdu ⇒ Václav ochotně pozval Zikmunda do Čech.
Nyní krátká odbočka, vstupujeme totiž na první tenký led, kdy musíme vytyčit důležitý bod B, otázka zní: „Proč se Zikmund rozhodl Václavovi pomoci?“ Podle všech náznaků i následného vývoje se zdá, že Zikmund skutečně zamýšlel upevnit lucemburské pozice v Čechách a v Říši, následně vjet do Itálie a zajistit Václavovi císařský diadém. Počítal však s tím, že mu Václav nejenže předá vládu v Čechách, ale dopomůže mu i k zvolení římským králem (císařská a římská důstojnost se nijak nevylučovaly, císař byl pouze vrchním vládcem nad Říší). Václav by tak byl císařem, vrchním světským vládcem kontinentu, avšak bez větší hmotné základny, neboť faktickou vládu nad Říší a Čechami by převzal Zikmund. Zikmund spoléhal na to, že naivní a krátkozraký Václav na jeho podmínky přistoupí, jelikož byl po září 1401 v podstatě stejně králem bez království. Jak se dále přesvědčíme, Václav vůbec nebyl tak hloupý a naivní, jak si Zikmund myslel.
Únor 1402
- na osobní schůzce v Hradci Králové byla mezi Václavem IV. a Zikmundem uzavřena písemná dohoda, na základě které byl Zikmund jmenován správcem Českého království. Zikmund pod svou ochranu obdržel i všechny královské hrady a města v Čechách a na území Říše. Václavovi zůstala pouze pravomoc jmenovat zemské úředníky, ale zde měl Zikmund právo veta. Na oplátku Václav obdržel od Zikmunda slib, že mu dopomůže k císařské koruně a zůstane mu vrchní vláda nad Říší i Českým královstvím. Ještě v témže měsíci se konal zemský sněm, na němž představitelé panské jednoty přijali usnesení, že je prvořadým úkolem panstva skoncovat s drobnou válkou v zemi a rostoucí kriminalitou. To je důležité si zapamatovat, jelikož zde tkví odpověď na otázku, proč se proti Zikmundovi později postavili i ti páni, jež mu zprvu přísahali věrnost. Sněm osobně řídil Zikmund, Václav nebyl ani připuštěn na jednání ⇒ teprve tehdy si Václav naplno uvědomil, že přišel o veškerou moc v zemi, a proto se rozhodl postavit na odpor.
Březen 1402
- Václav odmítl jakkoli spolupracovat se Zikmundem a dokonce vyzval své sympatizanty, včetně bratrance Prokopa, jež, jak víme, byl jeho leníkem, aby vyhlásili nepřátelství hradům a městům, jež už měl ve své moci Zikmund ⇒ začátek občanské války v Čechách. Válka vypukla jako první v oblasti dnešní Vysočiny, neboť ozbrojené oddíly známých lapků Jana Sokola z Lamberka a Zikmunda z Křižanova, pravděpodobně na samotné vyzvání Prokopa, obsadily královské město Jihlavu. Zikmund reagoval okamžitě, nařídil zatknout Václava v jeho královské rezidenci na Starém Městě pražském (tzv. Králův dvůr, stával v místech dnešního Obecního domu) a uvěznit na Pražském hradě. Královo zajetí se Zikmund snažil před českou veřejností bagatelizovat a vyvolat dojem, že se spolu s Václavem chystá v nejbližší době odebrat do Itálie a zahájit tak slibovanou římskou jízdu. Už tehdy však v podstatě improvizoval, jelikož se mu hroutily jeho plány. Václav se totiž najednou začal chovat neobvykle statečně, jelikož odmítal v zajetí konsignovat Zikmundovy královské listiny a glejty, a tím tak došlo k vážnému zpochybnění legitimity Zikmundova správcovství.
Duben 1402
- římská jízda Ruprechta Falckého skončila fiaskem. Věrný stoupenec Václava IV. v Itálii, milánský vévoda Giangaleazzo Visconti, zahradil říšským oddílům cestu u Brescie, a tak se Ruprecht musel s velkou blamáží, jež silně otřásla jeho postavením, stáhnout zpět na říšské území a vzdálit se do svého sídla v Hiedelberku ⇒ Lucemburkům se naskytla jedinečná příležitost Ruprechta izolovat, svrhnout a znovu se ujmout vlády ve Svaté říši římské. Klíčem k tomu bylo dosažení císařské koruny, která by znovu vrátila lucemburské dynastii prestiž na mezinárodním kolbišti. Válka v Čechách se mezitím rozšířila i na další místa království, zejména do severozápadních Čech, kde se koncentrovala kolem strategicky důležitého hradu a města Mostu. Do Prahy někdy v této době přijíždí i Jošt, který zprvu vystupoval jako smírčí třetí strana, jíž šlo o kompromisní řešení. Zikmundovi však nedělalo větší potíže přesvědčit Jošta, že po jeho boku může pouze získat a definitivně skoncovat s nepřátelstvím svého bratra Prokopa.
Červen 1402
- Zikmunda začal tlačit čas. Hodlal i se zajatým Václavem zahájit tažení do Itálie. Než tak ale mohl učinit, musel zlikvidovat ohniska neklidu a opozičních nálad, jež v Čechách vyvolával Prokop. Nabídl mu proto udělení dvou slezských vévodství (Svídnicko-Javorsko a Frankenštejn) výměnou za to, že složí zbraně a opustí české území. Prokop nabídku odmítl a i nadále burcoval šlechtu proti Zikmundovi. To se mu dařilo až nečekaně úspěšně, jelikož vysoké daně uvržené Zikmundovým podkomořím Otou z Bergova na královská města, i kořistnický způsob počínání samotného Zikmunda (vyloupení Králova dvora), včetně prosakujících zpráv o skutečné povaze Václavova zadržení, vedli k zformování početné opozice, jež se postavila za Václavovo propuštění ⇒ Zikmund se rozhodl spor vyřešit silou. Svolal vojsko a přitáhl k pevnému Bezdězu, který patřil už od roku 1398 Prokopovi jako zástava. Obléhání bylo neúspěšné, a proto Zikmund navrhl osobní schůzku. Pod záminkou ochranného glejtu byl Prokop z hradu vylákán, uvězněn a internován v uherském Prešpurku (dnešní Bratislava).
Léto 1402
- v Čechách narůstá odpor proti Zikmundovu počínání. Česká veřejnost byla roztrpčena nejen zrádným zajetím Václava a Prokopa, ale také prohlubující se nestabilitou a válkou v království. Roli hrál i vyspělý český dobový nacionalismus, který považoval vzniklou situaci za potupení české královské důstojnosti, království jako takového, i jako snahu „Uhrů“ podrobit si český stát ⇒ Zikmundova obliba v Čechách rychle upadala.
Srpen 1402
- i se zajatým Václavem IV. nastoupil Zikmund cestu na jih. Přes Český Krumlov, který patřil Rožmberkům, Zikmundovým věrným spojencům, Zikmund dorazil na hornorakouský hrad Schaumburg u Lince. Dále už výprava, jež měla dle permanentních Zikmundových prohlášení mířit do Itálie a Říma, nedojela. Tudíž do žádného Curychu, jak mi bylo v SZ na husitstvi.cz naznačeno, Václav IV. ani Zikmund nikdy nedorazili, pravděpodobně sem ani nemířili. Na Schaumburgu totiž Zikmund v září obdržel zprávu, že milánský vévoda Visconti nedávno zemřel ⇒ všechny naděje na uskutečnění římské jízdy tím definitivně padly. Zikmund neměl peněz nazbyt, české angažmá už jej stálo celé jmění, takže o vojsku potřebném k uskutečnění výpravy nebo o nutných úplatcích v severní Itálii a Římě nemohlo být ani řeči.
Nyní opět tápeme. Historikové dodnes přesně nevědí, na základě kterých myšlenkových pochodů Zikmund po srpnu 1402 jednal. Jeho původní plán o hladkém předání moci v Čechách a v Říši, včetně dosažení císařské koruny pro Václava, byl totiž nyní zcela v troskách. Nejvěrohodnější vysvětlení představuje to, že Zikmund musel opět improvizovat a pokusit se zachránit alespoň něco. Václav byl cenný rukojmí, Prokop byl ze hry a s Joštem i odbojným panstvem by se dalo jistě za oboustranně prospěšných podmínek zasednout k jednacímu stolu. V Zikmundových očích tak ještě nebylo nic ztraceno, stále zde byla možnost vynutit si předání vlády v Čechách a v budoucnu možná i dosažení vysněného římského trůnu. Ovšem stejně jako předtím, i nyní Zikmund počítal, počítal, až se přepočítal, neboť události pro něj nabraly velmi nečekaný spád.
Přelom léta a podzimu 1402
- Po delším váhání na Schaumburgu Zikmund Václava IV. dopravil koncem září či počátkem listopadu (z pramenů je to nejasné) do Vídně, kde byl následně pod dohledem habsburských vévodů. Habsburkové byli Zikmundovými spojenci, nečinili tak však nezištně, jelikož využívali rozvratu Lucemburků ve svůj prospěch a tlačili na Zikmunda, aby jim přiznal nástupnické právo v Čechách. Zikmund následně odjel do Uher, aby zmobilizoval své síly, jimiž chtěl zasáhnout proti odbojníkům v Čechách ⇒ lucemburská krize přerostla v palčivý středoevropský problém, jenž měl rozhodnout o dalším směřování nejen lucemburské dynastie, ale především celé střední Evropy na dlouhá léta.
V Čechách zatím vypukla otevřená vzpoura proti Zikmundovi. Václavovi zachovala věrnost drtivá většina nižší šlechty, jež postupně vyhlásila válku nejen Pražanům (za Václavovým zajetím stála s největší pravděpodobností staroměstská rada v čele s purkmistrem, navíc v pražských městech se Zikmund těšil zdaleka největší podpoře i hmotným půjčkám), ale i Zikmundovým stoupencům. Na Václavovu stranu se přidala i některá města. Plnou podporu měl Václav ve Slezsku, kde místní knížata dokonce utvořili landfrýd na obranu králových zájmů. Některé části království se ponořily do stavu úplné anarchie, jelikož někteří využili dočasného rozkladu výkonné a soudní moci k tomu, aby vyhlásili válku konkurenčnímu pánovi, rodu, městu nebo cechu, či se pouze obohatili na úkor královských a církevních statků. To byla doba pravých žní pro známé kondotiéry své doby i lapkovské vůdce. Jan Sokol z Lamberka, Vaněk z Dubé, Bohuňk z Hořovic, Jan z Lestkova a Petr Zmrzlík ze Svojšína dokonce zaútočili na hrad Skálu, který patřil přednímu členu panské jednoty Břeňkovi z Rýzmberka. Situace byla značně nepřehledná. Zdálo se, že jsou všichni proti všem.
Za zajímavost stojí, že se odehrávaly i případy typu loupeživého tovaryšstva, které se tvářilo jako družina Václavova straníka Oldřicha Zajíce z Hazmburka, ale ve skutečnosti loupilo a drancovalo pouze pro vlastní účely. Asi se budete ptát, co Jan Žižka z Trocnova. Byl u toho? Prameny o něm na přelomu 14. a 15. století zcela mlčí, známým lapkou byl prokazatelně až o mnoho let později. Jeho účast v některé z lapkovských rot té doby ale vyloučit nemůžeme, dokonce je i pravděpodobná, také s ohledem na to, že Václav IV. později Žižku omilostnil a přijal na svůj dvůr na základě údajných dřívějších služeb a prokazované věrnosti.
Září 1402
- občanská válka v Čechách dostala zcela jiný a mnohem hlubší rozměr, když na obranu králových práv důrazně vystoupil Jošt. Důvod jeho zcela klíčového a osudového obratu není znám. I zde tak historikové pouze spekulují. Víme jen tolik, že Jošt využil konfliktu Václava a Zikmunda k tomu, aby vstoupil v tajná jednání s Ruprechtem Falckým, s nímž jednal o podmínkách, za kterých by mohl s podporou římského krále usednout na český trůn. Jednání ale nebyla nikdy dotažena do konce. Zdá se, že představy obou stran o budoucím vývoji středoevropského prostoru byly zkrátka příliš odlišné. Jošt si proto musel konečně zvolit stranu. Zikmundova případného triumfu se z pochopitelných důvodů obával, kdežto slabý Václav, jenž by se jeho přispěním dostal na svobodu a nešetřil velkorysostí, mu byl mnohem přitažlivější. Rozhodl se proto pro Václava, jistě i pod vlivem sílícího odporu Čechů k Zikmundovi a jeho uherským posádkám v zemi ⇒ vydání manifestu, jímž se Jošt oficiálně postavil do čela protizikmundovské opozice v Čechách, v němž se obyvatelé království vyzývali k odporu proti okupantům a boji za osvobození legitimního krále. Aby Jošt vylepšil své finanční postavení, zastavil v téže době rodové Lucembursko Ludvíkovi Orleánskému, díky čemuž získal důležité finance na postavení vojska.
Sklonek roku 1402
- Zikmund v Uhrách shromáždil silné vojsko o počtu několika tisíc mužů. Určit přesný počet mužů, jimiž Zikmund mohl operovat, či popřípadě přesné složení vojska, je dnes téměř nemožné. Tradičně se v literatuře uvádí počet 12 000 mužů, což je však číslo přehnané. Vzniklo klasickým kronikářským obratem té doby, kdy se kronikář při líčení nemohl samozřejmě opírat o žádné přesné počty a často ani očité svědky, a tak uvažoval vcelku infantilně: bylo-li vojáků hodně, uvedl obvykle tucet (12 000), tedy klasický početní ekvivalent středověké doby, bylo-li jich tolik, že lidé používali superlativy té doby, napsal jednoduše sto tisíc (viz případy křížových výprav proti husitům, kde jsou sto tisícové armády dnes již snadno vyvrácené). Musíme vycházet ze znalosti dobových reálií. Zikmund byl králem, navíc panovníkem nad rozsáhlým územím. Mohl tedy pouze ze svého, tj. královské posádky, vlastní tělesná stráž, apod. shromáždit jistě bez problému nějakých 1500 - 2000 mužů. To bylo elitní jádro panovníkovy armády. Z královské pokladny mohl najmout přibližně stejný počet žoldnéřů, avšak to u Zikmunda nehrozilo, jelikož měl hluboko do kapsy. Navíc již měl část své elitní armády rozesetu po klíčových hradech a městech v Čechách. Dále zde byli uherští magnáti se svými oddíly. To již byla síla jistě větší, avšak pro boj v dalekých Čechách s nejistým výsledkem, navíc pod prapory nepříliš oblíbeného Zikmunda, se nikdo v letech 1402 - 1403 moc nehrnul. Navíc uherští magnáti viděli v Zikmundově angažovanosti v Čechách jeho vlastní osobní podnik, který šel mimo zájmy Uherského království.
Jinými slovy, Zikmund musel získat jiné bojovníky, levnější a pokud možno ve velkém počtu. Využil proto obvyklého tahu uherských panovníků. Obrátil se na „Kumány“ (poněkud nepřesný a spíše pejorativní název, literaturou však dostatečně vžitý). To byli původně turkičtí nomádi z oblastí Černomoří a severního Kavkazu, které ve 13. století postupně vytlačili Mongolové do dnešní jihovýchodní Evropy. Podstatná část se jich usadila s povolením uherských králů na území Uher v oblasti mezi Dunajem a Tisou. Svůj kočovný způsob života jim dlouho zůstal. Svůj dluh uherským králům Kumáni následně spláceli při jejich častých vpádech na nepřátelská území. Tak se Kumáni dostali již ve 13. a následně i počátkem 14. století do kontaktu s českým obyvatelstvem, jelikož česko-uherské války byly ve středověku velmi časté. Kumáni byli vynikající jezdci na koních a lučištníci, kteří bojovali obvyklým nomádským „kočovným“ způsobem, který je znám třeba u Hunů, Avarů, Mongolů, Tatarů, apod. Byli to obávaní bojovníci vyznačující se krutostí a braním zajatců, jež odvlekli s sebou do Uher a později směnili s Turky a jinými jihoevropskými a asijskými národy za zboží nebo šperky. Zikmund je tedy povolal do vojska velmi snadno, jelikož jim slíbil to, co pro ně bylo největším lákadlem - válečnou kořist nejen v podobě zlata a šperků, ale především zajatců.
Zikmund tímto způsobem zlákal jistě několik tisíc Kumánů, což spolu s cca tisícovkou elitních bojovníků mohlo tvořit hrubým odhadem nějakých 6 000, max. 8 000 mužů. Na středověké poměry jistě úctyhodné číslo, ale mělo své úskalí. Armáda s převahou Kumánů, tj. lehké jízdy, nebyla příliš bojeschopná. Navíc byla neukázněná. Avšak Zikmund s žádnou velkou bitvou nepočítal, armáda měla být spíše psychologickou zbraní. Navíc ani na straně jeho nepřátel, tj. opozice vedené Joštem, nebyly síly příliš početné. Ani na české straně se totiž nepočítalo s nějakou velkou polní bitvou, obzvláště, když Zikmund ani Jošt nebyli žádnými vojevůdci a válečníky. Každopádně fakt, že Zikmund přivedl do Čech silné vojsko provázející takřka okamžitě po překročení českých hranic nekázeň, drancování a ukrutná zvěrstva na civilním obyvatelstvu, mělo efekt spíše opačný ⇒ na české straně vyvolalo hluboký odpor, opovržení a upevnění názoru, že Zikmundovi jde pouze o kořist.
Prosinec 1402
- Zikmundův vpád do Čech. Zamířil ke Kutné Hoře, nejdůležitějšímu městu království hned po Praze, kde se těžilo stříbro, a razily pražské groše ⇒ následovalo obléhání a plenění nejbližšího okolí města.
Leden 1403 - Kapitulace Kutné Hory, která musela zkousnout hořkou pilulku ponížení, zaplatit tučnou peněžitou pokutu a vydat Zikmundovi královské poklady Václava IV., jimiž Zikmund alespoň částečně splatil své stále narůstající dluhy a pohledávky věřitelů v Čechách, Rakousích i Uhrách ⇒ Zikmund si tvrdým a nemilosrdným postupem vůči Kutné Hoře dokonale zničil reputaci v Čechách. Dokonce tak, že se od něj začali obracet někteří členové panské jednoty a také Nové Město pražské.
Konec zimy a začátek jara 1403
- opozice v Čechách sílila každým dnem, avšak zima bránila větším vojenským operacím, na kterých ostatně opatrný Jošt neměl příliš zájem. Naopak se snažil podrýt Zikmundovo postavení v Uhrách. Jošt totiž dokonale využil svých kontaktů v uherském prostředí a v únoru 1403 uzavřel i spolu se zástupci české šlechty v Ostřihomi spolek s uherskými biskupy a samotným ostřihomským arcibiskupem, jehož hlavním bodem bylo Zikmundovo sesazení z uherského trůnu ⇒ toho se Zikmund zalekl a zažádal Jošta o příměří, jež bylo stvrzeno v dubnu v Olomouci. Příměří mělo vypršet v květnu.
Červenec 1403
- I když příměří minulo, větší vojenské akce se nerozjely. Zikmund totiž toužil po mírové smlouvě, na základě které by mohl vycouvat z české otázky alespoň se vztyčenou hlavou. Jošt však veškerá jednání takticky oddaloval, neboť čekal na konečný zvrat poměrů, neboť se Zikmundova vláda v Uhrách začala pomalu hroutit. Zikmund pochopil, že mu již mnoho času nezbývá, a proto obnovil boje. Avšak pouze na několik týdnů, jelikož koncem měsíce již musel spěchat do Uher, aby si zachránil korunu. Stihl však pobrat vše, co mělo alespoň nějakou cenu, a vylít si zlost na každém, kdo mu padl do rukou ⇒ fiasko z let 1402 - 1403 a Zikmundova bezohledná touha po kořistění a uchopení moci zůstaly v živé paměti české veřejnosti velmi dlouho. Už tehdy se začala rodit pověst o lstivém ryšavém Lucemburkovi. Listopad 1403
- spolu s tím, jak se hroutily Zikmundovy pozice v Čechách, se lepšilo i postavení Václava IV. ve Vídni. Zprvu byl střežen dnem i nocí a držen v přísné internaci. Nikdo k němu nesměl a s nikým se nesměl stýkat. Později, když již bylo zřejmé, že Zikmund v Čechách pohoří, byly Václavovi na příkaz samotného věznitele vévody Albrechta IV. Habsburského zlepšeny podmínky vazby. Byl tak de facto hostem rakouského vévody. Bez jeho svolení se však nesměl z města vzdálit. Když si Václav na vévodovi vymohl alespoň krátké projížďky za městské hradby, využil jedné z nich k tomu, aby ve spolupráci se svými českými sympatizanty uprchl. Ještě v listopadu se Václav IV. vrátil do Prahy, kde byl triumfálně uvítán ⇒ chyby minulosti byly zapomenuty a Václav IV. zahájil druhou polovinu své vlády, během které nalezl alespoň částečnou cestu k panstvu a markraběti Joštovi, který se stal jeho věrným spojencem až do smrti. Poměry v zemi se tak konečně mohly stabilizovat a vrátit do uspokojivého, nikoli však idylického stavu.
Léto 1404
- epilogem let 1402 - 1403 je vojenský vpád Zikmunda a rakouského vévody Albrechta IV. na Moravu. Po vypořádání s opozicí v Uhrách neodolal Zikmund touze po pomstě na tom, kterého hlavně vinil ze svého nedávného neúspěchu v Čechách. Obléhání Znojma však ukončila epidemie úplavici, jíž rakouský vévoda podlehl. Zikmund, zbaven silného spojence a větší části vojska, tažení ukončil a stáhl se zpět do Uher ⇒ Zikmund tímto okamžikem definitivně zanevřel na vměšování do poměrů v zemích Koruny české a v dalších letech se úspěšně věnoval upevnění své moci v Uhrách a získání římského trůnu (1411). To už ale byl poněkud jiný Zikmund, než z let 1402 - 1403.
_________________
|