Název: Král a císař: Příběh dlouhého panování Zikmunda Lucemburského
Autor: Jiří Hanibal
Vydala: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, Praha 2011
Obal:
o autorovi:
Dětství a mládí strávil v rodném Táboře, zde také v r. 1948 odmaturoval. V letech 1948–1953 studoval na pražské FAMU. V československém filmu začínal nejprve jako asistent režie a pomocný režisér s Vojtěchem Jasným, Karlem Kachyňou, Zbyňkem Brynychem a Martinem Fričem. Do roku 1959 působil také jako odborný asistent na FAMU, poté pracoval až do roku 1991, kdy odešel do důchodu, ve filmovém studiu Barrandov. Nyní působí coby literát na volné noze. Natočil 25 celovečerních filmů a jeho bibliografie je také poměrně obsáhlá – k tomu viz SEM.

anotace:
Ve svém rozsáhlém historickém románu autor přibližuje život a panování krále Zikmunda Lucemburského. Hanibal ho plasticky vykresluje nejen jako diplomata, vladaře i válečníka, ale především jako člověka s mnoha nadějemi i zklamáními, radostmi i strastmi. Postavu českého a uherského krále a římského císaře rovněž zbavuje celé řady mýtů, které se k němu vážou, a představuje ho jako jednoho z nejschopnějších vladařů patnáctého století.

části knihy:
1. Zápas o trůn
2. Vítězství a prohry
3. Na vrcholu
4. Trpká příchuť moci

Ten, kdo se nechce dobrat znalostí o římském císaři Zikmundu Lucemburském studiem odborné literatury, německých, českých a uherských pramenů, a přesto ho tato osobnost našich národních dějin, která dostala hanlivé přízvisko "liška ryšavá", zajímá, je tato poměrně obsáhlá kniha jedinečnou příležitostí. Je zároveň velkou příležitostí něco se dozvědět o něm a o dějinách českých, maďarských i evropských doby pozdního středověku i jejích protagonistech. Tento poslední král z rodu Lucemburků totiž zemřel ve svých 69 letech, což byl věru úctyhodný věk.
Život, jeho skutky a to, čeho Zikmund za svůj dlouhý život dosáhl, má pro toho, kdo má nějakou povědomost o dějinách husitské epochy, zvláštní kouzlo. Po smrti svého nevlastního bratra Václava IV. v r. 1419 je Zikmund velice úzce svázán s dějinami zemí Koruny české. Kromě titulu římského krále, později i císaře, nejvíce toužil po svatováclavském diadému, jako přímém dědictví po svém otci, císaři Karlu IV. Kvůli tomu žárlil na Václava IV., protože byl bytostně přesvědčen, že by byl lepším českým králem než Václav. Jen Bůh ví, jakým směrem by se ubírala husitská revoluce a reformace česká a jejích vyústění, kdyby v Čechách a na Moravě kraloval Zikmund.
Do českých dějin se ta "liška ryšavá" zapsala tím, že je nepřímo zodpovědná za smrt Jana Husa v Kostnici, byla 3x fatálně husity poražena, takže tato nesporná osobnost měla více úspěchů v zahraniční politice než v tuzemské, tedy v otcově dědičném království. O tom všem a mnohém jiném se dočtete právě v Hanibalově historickém románu.

Recenzent by se však měl apriori zabývat pokud možno vyváženým hodnocením recenzované knihy a nikoli jen jejím obsahem. Autor této recenze se tedy toto nelehké zadání pokusí naplnit a začne tím, co by chtěl autorovi vytknout. Kniha obsahuje 525 stran s tím, že do roku 1415 (tj. 39 letům; autor začíná 8. rokem Zikmundova CV), který je jakýmsi předělem v českých dějinách i Zikmundově životě, je věnováno 384 stran a zbytku (tj. 22 letům) je věnováno "pouhých" 140 stran. Kdybychom to zprůměrovali, tak každému roku před Husovým upálením v Kostnici je určeno skoro 10 stran a zbytku už jenom 6. Každý uzná, že je to jistá disproporce. Autorovi této recenze se zdá, jakoby si Jiří Hanibal nejprve ukousl velké sousto a těch 39 let líčí velice podrobně a pak, když události nabývají na hektičnosti a na důležitosti, zejména v Čechách (husitská revoluce, Basilejský kocil, basilejská kompaktáta, vzpoura Jana Roháče z Dubé, zrada Zikmundovy manželky Barbory Celjské … etc.), děj knihy zhustil a zestručnil. Při stejné podrobnosti jako v té pomyslné první části by kniha měla více jak 600 stran. Jsem si plně vědom toho, že takto exaktně se při psaní beletristické literatury uvažovat absolutně nedá.
Dále pak kniha obsahuje několik historických nepřesností, které však autorovi beletrie odpustíme. Jakých napřílad? Když třeba z Filippa Buondelmonti degli Scolariho, zkrácene Pippo Spana z Ozory (husity zvaného "Pipo Vlach") udělá autor recenzované knihy dvě postavy. Kdo by tomu odolal při tak dlouhém jménu, že. Zajímavou hypotézu Hanibal též vytvořil o útěku Václava IV. z jeho druhého zajetí. Ale více už nelze prozrazovat.
Co je naopak velkou předností recenzované knihy? I tato kniha – jako zástupkyně beletrie – je velkou rehabilitací vynikajícího panovníka, diplomata a politika v jedné osobě, u něhož se projevily geny jeho skvělého otce Karla IV. Kniha je velkou sondou do povahy ryšavého krále, která je dle mého názoru vystižena velice pregnantně, vč. jeho vztahu k něžnému pohlaví a k neschopným lidem, jakým byl třeba i jeho bratr Václav. Je s podivem, jak se právě tohle může tak skvěle podařit autorovi, který není profesí historik. Podobně je tomu i s mapováním historických událostí prostřednictvím života tohoto ryšavého Lucemburka. Za to se autor recenze Jiřímu Hanibalovi sklání v hluboké pokloně, a proto ji vřele doporučuje k přečtení.
Vždy si na závěr recenze kladu otázku, komu je kniha určena. Na ni jsem již odpověděl v úvodu. Této knize tedy s lehkým svědomím uděluji známku jedna mínus.