Název: Husitský král
Autor: Prof. PhDr. Rudolf Urbánek, DrSc
Vydal:"VESMÍR" Nakladatelství a vydavatelská společnost s.r.o., Praha 1926
Obal:
stručná anotace:
Obsáhlá monografie o českém králi, králi "dvojího lidu" Jiřím z Poděbrad počínaje situací v Čechách před narozením Poděbrada, přes jeho narození až po události do jeho smrti.

obsah:
ÚVOD
I. Rozhled na konci války husitské
II. Jiříkovy začátky
III. V čele strany
IV. Správcovství za krále "Holce"
V. České národní království a jeho uznání
VI. Jiřík a Pius II.
VII. Jednota zelenohorská a spor s Římem
VIII. Válka
stručný závěr

Od napsání této knihy uplynula hezká řádka let, takže jazyk a styl textu je poplatný době. Prof. Urbánek píše krásnou češtinou Palackého stylu, bohužel současný čtenář by jistě nemohl říci, že kniha je čtivá tak, jak to známe např. u jeho kolegy Čorneje. Rovněž tak od vydání této odborné publikace došlo k některým novým dílčím poznatkům, které korigují Urbánkovy postoje, názory, východiska a v neposlední řadě i jeho závěry. Ale to je logické.

Urbánkův text nezačíná jednoduše Poděbradovým narozením, nýbrž v I. kapitole nás autor seznamuje s tím, jaká byla situace v husitských Čechách, na Moravě a vedlejších zemích Koruny před tím. Je to taková stručná analýza, která na vkus autora této recenze obsahuje hodně nacionalistických úvah ve vztahu k Němcům, Maďarům a Slovanům ve vedlejších zemích, což dle mého názoru nebylo až tak vyhrocené. Zahraničním nepřítelem byl prostě křižák bez ohledu na národnost. Tato nacionalistická nota zaznívá též v souvislosti s volbou Jiřího z Poděbrad českým králem (viz. s. 125).
Co se týče Horních Uher (dnešní Slovensko), tak tady Urbánek rozvíjí jakýsi prvorepublikový povzdech nad tím, proč nebyl učiněn alespoň pokus o to, aby se Slovensko stalo součástí Českého státu, když v husitské epoše byla ke sjednocení jedinečná příležitost. Tato teoretická úvaha je bohužel lichá a vyjadřuje spíše přání, které je otcem myšlenky pozorovatele z 20. století z let, kdy tato odborná publikace vznikala, tedy nedlouho po vzniku Československa. Samozřejmě I. kapitola obsahuje i analýzu dobové situace před Jiříkovým příchodem na svět.

Pojďme se nyní věnovat některým postřehům autora této recenze, týkajícím se Urbánkovy publikace.
Na str. 50 nalezneme zajímavou charakteristiku Jana Rokycany. Urbánek akcentuje to, že nebyl fanatikem a vysvětluje jeho ukotvení ve středu názorového, konfesního a politického spektra. Vysvětluje, v čem spočívala jeho „střední cesta“, když ho cituje z jedné jeho postily: "Dajž nám, milý bože, v prostředek uhoditi." A dokládá, že nebyl ani polovičatý, ani kolísavě kompromisní a už vůbec ne bezcharakterní. Bohužel Urbánek nezmiňuje Rokycanův rozchod s přítelem Martinem Lupáčem z Chrudimi po Lupáčově příklonu k Jednotě bratrské.

Na str. 90 Urbánek píše: "Jiřík se tak ocital na stanovisku, které katolíky neuspokojovalo a utrakvismu zdálo se křivdou."
Tato prostinká věta přesně vystihuje ambivalentní polohu, v níž se Poděbrad jako král dvojího lidu nacházel. Nebyla to věru jednoduchá situace!

Na str. 119 autor recenzované publikace konstatuje jako hotovou věc, že Ladislav Pohrobek zemřel na mor. Pochopitelně Urbánek v oné době naznal ani znát nemohl závěry paleoantropologa Dr. Emenuela Vlčka, který jako příčinu úmrtí stanovil hemoblastózu (jedna z forem leukémie). To je nemoc lymfatických uzlin, takže to byly ony "hlízy" v tříslech zlatovlasého krále. No, a z toho Urbánek a i další usoudili, že se jednalo o mor, přestože se jinak široko daleko v okolí královského dvora nevyskytoval.

Jednu z nejpůvabnějších pasáží této publikace, napsanou s velkou erudicí, naleznete na stranách 176 a 177. Urbánek zde pojednává o sporu Jiřího z Poděbrad s papežem Piem II., bývalým papežským legátem Enea Silvio Bartolomeo Piccolominim, který Jiříka velice dobře znal a stavěl se do role přítele. Chtělo by se dodat, že to by spíše vlk v rouše beránčím. Ten spor Poděbrada s papežem mj. nebyl o nic menšího než o kompaktáta, která papež jednostranně a svévolně v r. 1462 zrušil s účelový odůvodněním, že byla vystavena pouze pro jednu generaci husitů. Urbánek zde také racionálně zdůvodňuje, proč se Jiřík nemohl vzdát kalicha, proč nemohl konvertovat ke katolicizmu, což si vroucně přála spousta domácích i zahraničních mocipánů v čele s římskou kurií.

Na str. 205 a dále se Urbánek opět věnuje nástupnictví po Jiřím z Poděbrad. My víme, že Jiřík si byl vědom značných obtíží spojených s nástupnictvím svých synů, a tak záhy pochopil, že je třeba se toho vzdát. Urbánek však vychází z mylných předpokladů, jakoby král do konce svých dní o této možnosti neustále sveřepě uvažoval. Nelze vůbec vyloučil, že jako otec se ve skrytu duše touto myšlenkou neustále zaobíral, ale navenek – vědom si geopolitické situace – od tohoto záměru nakonec upustil. My můžeme být pevně přesvědčeni, že o nástupnictví svých synů měl daleko více usilovat ve shodě s Urbánkem, ale to je asi tak vše, co se s tím dá dělat. Historická realita byla prostě zcela jiná.

V závěru publikace se dozvídáme celkem všeobecně známou skutečnost. Jiří z Poděbrad zemřel v tu nejnevhodnější chvíli v tom smyslu, že osud se pomalu začal obracet v jeho prospěch, především u římské kurie. Pochopitelně utrakvisti smutnili a katolíci se z jeho předčasné smrti radovali.
Po Bílé hoře bylo třeba památku na českého krále dvojího lidu vymazat z povědomí úplně. Z průčelí týnského chrámu byla proto v r. 1623 odstraněna socha Jiřího z Poděbrad i s kalichem. V současnosti se tam aspoň ten kalich s hostií vrátily jako úlitba tomu, aby protestanti souhlasili s umístěním Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Co říci na úplný závěr? Urbánkova publikace je vzácný text, který věru není určen pro každého. Autor této recenze se tedy přimlouvá za to, aby si knihu přečetl spíše ten, kdo chce poznat autorův styl psaní a jeho erudici než ten, který se chce dozvědět – někdy již překonané – podrobnosti o protagonistovi, o němž tato odborná publikace pojednává. Musí se však připravit na ne úplně jednoduché čtení. Knihu hodnotím známkou chvalitebně.