Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8949
Bydliště: Athény východních Čech
|
název: Husitská trilogie (díly: Narrenturm[2002], Boźy bojownicy[2004] a Lux Perpetua[2006]) autor: Andrzej Sapkowski vydalo: Leonardo (česky vyšlo v Ostravě, v letech 2003, 2005 a 2008) obal:Příloha:
Sapkowski-Trilogie1.jpg [ 43.08 KiB | Zobrazeno 617 krát ]
autor recenze: PhDr. Jiří Jurok, CSc Andrzej Sapkowski se narodil 21. června 1948 v polské Lodži a je znám jako současný nejlepší autor východoevropského žánru fantasy. Ačkoliv začal psát až v roce 1986, velmi rychle si získal renomé, především sedmidílnou ságou Zaklínač o mágovi – čaroději Geraltovi z Rivie v 90. letech 20. století. Patrně jedinou historickou fantasy v jeho díle je Husitská trilogie, vlastně historický román ovšem s fantaskními prvky, jenž se dotýká především českých dějin v dílech Narrenturm 2002, Boží bojovníci 2004 a Lux Perpetua 2006. Na tomto místě chci v dějinném zamyšlení, komentáři a opožděné recenzi upozornit na jeho historické dílo z českých dějin, které se kromě Slezska odehrává rovněž v Praze, východních Čechách a na severní Moravě, dokonce s přímým vztahem k Novojičínsku. Protože jsem se sám odborně zabýval husitstvím a husitskou revolucí na severní Moravě (kniha Moravský severovýchod v epoše husitské revoluce, Nový Jičín 1998 vycházející z mých studii z let 1980 – 1990), chci upozornit na beletristické znázornění, jak ukáži, zčásti téhož polským autorem!
Časově má Sapkowského Husitská trilogie užší záběr, v prvním díle pouze rok 1425, v druhém díle léta 1427 – 1428 a ve třetím díle léta 1429 – 1430 a 1434, pokaždé ale z období husitské revoluce. Tématicky se kromě příběhů smyšleného hrdiny, slezského Němce a nižšího šlechtice, panoše Reinmara z Bělavy, zvaného Reynevan velmi přesně a historicky odpovědně zabývá podstatou husitské reformace, událostmi husitské revoluce, protihusitskými křížovými taženími stejně jako husitskými spanilými jízdami především do Slezska a velmi podrobně a opět věrně zachycuje množství husitských vojevůdců, hejtmanů, kazatelů a šlechticů ovšem vedle několika osob smyšlených.
Zde se ovšem musí říci, že kromě roviny historického románu, beletristicky věrně popisujícímu historickou situaci v husitských Čechách, na Moravě a především ve Slezsku má jeho dílo další dvě roviny. Za druhou rovinu lze považovat vylíčení smyšleného a fantaskního působení „studovaného“ čaroděje a mága Reinmara z Bělavy, bojujícího (na straně husitů!) proti katolické straně, katolickému episkopátu v čele se skutečným vratislavským biskupem Konrádem Olešnickým, inkvizicí a dále různými čaroději – zejména Birkartem Grellenortem, zvaným Pomurnik, čarodějnicemi, ale i vlkodlakem, vodníkem, koboldem (skřetem) a ve třetím díle za pomocí golema! Konečně třetí rovinu tvoří romantický příběh lásky hlavního hrdiny Reinmara z Bělavy k Burgund’ance Adéle původně z Beauvoisin, potom provdané ze Sterzy (Šterců) a posléze k Slezance Juttě z Apoldy. Díky svým záletům a podpoře husitské reformace po boku svého bratra viklefisty Peterlina z Bělavy (Bielau) si Reinmar z Bělavy proti sobě postavil celou řadu nepřátel od rodinných příslušníků, loupežných rytířů až po katolický episkopát, inkvizici atd.
Než se zaměřím na zachycení historických reálií o českých a polských husitech na Novojičínsku a šířeji na severní Moravě, zhodnotím svůj vlastní přístup k Sapkowského dílu o českých dějinách. Vysoce vyzvedávám, že autor se velmi podrobně seznámil s dějinami husitské revoluce, patrně především na základě díla Františka Šmahela, Husitská revoluce I. – IV., Praha 1993, 1996, kromě možná některých polských či německých autorů (usuzuji tak podle uvedeného počtu far a kanovníků v předhusitské Praze). A co je téměř neuvěřitelné na rozdíl od mnohých českých beletristů, Andrzej Sapkowski hodnotí husitství a husitskou revoluci jako velmi potřebnou reformu tehdejší finančnictvím, skupováním prebend a honbou za pozemkovým majetkem zkorumpované církve, píše přímo o úsilí husitů o spravedlivější svět. Někde sklouzává až na prosazování prvotního táborského komunismu – o společném vlastnictví věcí a zániku vlády feudálních pánů, což po letech 1419 - 1420 z programu husitských čtyř artikulů ale již vymizelo. Každopádně se jeho hrdina Reinmar z Bělavy se svými smyšlenými přáteli staví na husitskou stranu jednak jako bojovník husitské polní obce a též husitský zvěd, podle autora člen táborské rozvědky a kontrarozvědky ve Slezsku (přezdívanou jako Vogelsang – asi Ptačí zpěv) – ta samozřejmě v této formě v té době neexistovala! Sapkowski ve svém díle neváhá, jak kritizovat katolický episkopát, papeže, inkvizici a vykořist’ování poddaných církví, tak římského a uherského krále Zikmunda Lucemburského a německé křižáky. – Na druhé straně kriticky jako historik poznamenávám, že fantaskní a čarodějné prvky v celém díle se mně nelíbily, zbytečně rozmělnily Sapkowského historické dílo, které bez této magické či čarodějné roviny by mohlo být o to cennějším historickým románem. Pozoruhodný je ovšem fakt, že autor je zřejmě dobře orientovaný v různých okultních a magických dílech (to si netroufám hodnotit, zda skutečně existujících), celou magickou a čarodějnou sféru jako heretickou někde i přímo staví po bok viklefismu a husitství jakoby nechtěného spojence, o čemž lze ovšem pochybovat.
V prvním díle Narrenturm (Věž bláznů) autor pojednává o činnosti Reinmara z Bělavy a jeho přátel především v polském Slezsku v roce 1425, a to postupně při jeho putování z Olešnice do Olavy, Střelína, Střihomi, Minstrberku (Ziebice), Svídnice, Frankenštejnu (Zabkowice Slaskie) a Varty (Bardo), přičemž se dovídáme o jeho studiiích v předhusitské Praze na Karlově univerzitě a o polských husitech kolem litevského knížete Zikmunda Korybuta, kteří dvakrát skutečně v letech 1422 a 1424 – 1427 působili v Praze a českých zemích včetně jeho hejtmanů Dobeše Puchaly (erbu Věňavy) a Petra Poláka. Ty zachycuje například ve výkladu pana Jana z Kravař, pána na Jičíně (tj. Starém Jičíně) a vratislavského biskupa Konráda Olešnického na s. 361 – 363 o bojích o katolický Olomouc, že oba tito hejtmané z pověření Zikmunda Korybutoviče před 23. březnem 1425 uzavřeli příměří s opavským knížetem Přemkem Opavským, Janem Jičínským z Kravař a zde nejmenovaným Jiřím Lukavským ze Šternberka na hradě Hlubočky a přímo v Olomouci (srov. J. Jurok, Moravský severovýchod v epoše husitské revoluce, s. 94). Autor Jana charakterizoval takto: „.... proslulý Jan z Kravař ve vlastní osobě. Moravský pán, urostlý, černovlasý a černovousý, s větrem ošlehanou tváří, která dokazovala, že více času tráví v sedle než za stolem, měl nejvíce co říci k současné situaci v Čechách a na Moravě.“ (s. 361 – 362). Naopak kancléř Kašpar Šlik zde Janu z Kravař vyčetl, že díky jeho podílu na míru z Hluboček „.... vzpomínaný Dobeš Puchala drží společně s Petrem Polákem Šumperk, Uničov, Odry a Dolany. Takže v podstatě blokují Olomouc a svými rejsami pustoší celé okolí. To oni mají mír, ne vy. Uzavřeli jste špatný obchod, pane Jene.“ (s. 363) Toto vyjádření naprosto odpovídá historické situaci (J. Jurok, Moravský severovýchod, s. 93 až na Odry, husitské až od roku 1427). Stejně tak vylíčení dobytí Radkova v Kladsku sirotky s popisem svobodného odchodu žen a dětí, v jejichž průvodu husité odhalili dva převlečené tamější faráře, z toho jednoho do ženských šatů a nesoucího dítě a po odhalení upáleného a druhého utlučeného cepy (s. 544 – 546) až na způsob trestu, jenž byl u obou v podstatě prohozen, přesně odpovídá výkladu F. Šmahela, Husitská revoluce, III, s. 168 a ještě více, a to datačně do počátku prosince 1425 a včetně výpadu k Vartě slezskému historikovi Colmaru Grünhagenovi, Hussitenkämpfe der Schlesier 1420 - 1435, Vratislav 1872, s. 100 - 102.
Z různých dalších rozhovorů se dovídáme o husitských vítězstvích, například, že celá Evropa dostala od husitů tvrdě za vyučenou (s. 161), nebo o vítězstvích u Vítkova a Vyšehradu v roce 1420 a tamtéž o husitských Polácích v Čechách Dobeši Puchalovi a ruském knížeti Fedoru (Fridrichu) z Ostroha (s. 278 a 279), stejně jako o litevském knížeti Zikmundu Korybutovičovi, Petru z Lichvina (Petru Polákovi) a Vyšku Račinském (s. 357 a 359).
V několika případech si Sapkowski nepohrdne zahrát trochu s historií, současností a budoucnosti, třeba když se náš hrdina Reinmar z Bělavy ve Svídnici setkává hypoteticky v malířské dílně s mladým Johannem Gutenbergem, který mu vysvětluje svůj vynález knihtisku vyrobením jednotlivých kovových písmen (s. 246), a o pár stránek dále Reinmar a jeho přátelé uvažují o samohybu, tj. vozu pohybujícím se vlastními silami (s. 253). A autor nepohrdl ani určitým zlehčením slavné postavy polského rytíře Záviše Černého z Garbova, který vyprávěl o svém poselstvu ke králi Zikmundu Lucemburskému a své účasti v bitvách Jana Žižky z Trocnova u Kutné Hory a Německého Brodu v roce 1422, kdy husité porazili druhou křížovou výpravu Zikmunda Lucemburského (s. 68 – 70).
V druhém díle Boží bojovníci Reinmar z Bělavy vstoupil do řad husitské polní obce, nebot‘ se jako její řadový příslušník účastnil vítězné bitvy u Ústí nad Labem 16. června 1426 po boku Prokopa Holého, Diviše Bořka z Miletínka, Hynka z Kolštejna, Jana Roháče z Dubé, Zikmunda Korybuta, Dobeše Puchaly, Jana Tovačovského z Cimburka (s. 18 – 19) a Víška Račinského (s. 26 – datum bitvy a následujících bitev a převratů podle F. Šmahela, Husitská revoluce, III., s. 181 an.). Ovšem jeho účast ve zmíněné bitvě je vypsána jako jeho vzpomínka, děj začíná a kontinuálně probíhá v letech 1427 – 1428. Přitom Reinmar z Bělavy se s přáteli objevuje v Praze již po pokusu o reakční převrat knížete Zikmunda Korybuta a tudíž jeho zajetí 17. dubna 1427, a to nedlouho před vítězstvím husitů a porážkou čtvrté křížové výpravy u Tachova 4. srpna 1427. Stejně tak byl náš hrdina 6. září 1427 svědkem dalšího pokusu o převrat Korybutových stoupenců Hynka z Kolštejna, Jana ze Smiřic a katolíka Půty z Častolovic, který opět dopadl neúspěšně. Spolu se svými přáteli se zúčastnil i obléhání Kolína dalšího Korybutova spojence Diviše Bořka z Miletínka. Tu se setkal i s Víškem Račinským, který se odtud jako husitský posel vypravil do Polska přes Odry a Těšín (s. 86, o Odrách a Opavě ještě na s. 391). Zde se jen potvrzuje, že Sapkowski sledoval všechna místa, kde polsko-litevští husité v České koruně působili, vždyt‘ hned na první straně druhého dílu jmenoval z našeho kraje výslovně Opavu a Nový Jičín.
Od Kolína se Reinmar dostal přes Michalovice vůdce sirotků Jana Čapka ze Sán a Trosky katolíka Oty z Bergova opět do Slezska, kde po četných románových peripetiích na počátku roku 1428 šel vstříc husitské rejse do Slezska. V té po vypálení Ostravy (doloženo prameny) a zpustošení Hukvald (nedoloženo, ale pravděpodobné – s. 318) opět vedle Prokopa Holého stanuli ruský kníže Fedor z Ostrohu či Ostrogu, Dobeš Puchala s erbem Věňava v podobě černé bůvolí hlavy ve zlatém štítě (snad z polských pramenů) a vůdce moravských husitů Jan Tovačovský z Cimburka (s.320) – opět přesně podle historických pramenů. Historicky věrné je i zpodobnění příměří s knížetem Václavem Opavským na Hlubčicích a Hradci nad Moravicí a získání knížete Bolka V. Opolského na Horním Hlohově na husitskou stranu po 13. březnu 1428 (srov. F. Šmahel, Husitská revoluce, III, s. 202), ale historie nic neví o převratu v Bolkově knížecí radě za účasti našeho Reinmara z Bělavy (s. 323 – 327). Podle Sapkowského údajně Bolek zvaný Valášek (nedoloženo) požadoval: „Konkrétně“ hlásil Horn „požaduje Valášek Hukvaldy, Příbor, Ostravu a Frenštát. Jak jsme se předem dohodli, slíbil jsem mu to. Jenže to mu nestačilo, chce ještě Namyslov, Klučborec, Gryžov, Rybnik, Pštinu a Bytom.“ (panství Hukvaldy aj. zřejmě Bolek Opolský získal, druhý soubor měst kromě Klučborku a Gryžova nedostal - s. 327, J. Jurok, Moravský severovýchod, s. 103 a 111.) Druhý díl husitské trilogie končí účastí Reinmara z Bělavy ve vítězných bitvách táboritů u Nisy 18. března 1428 (s. 329 – 334, bitva přesně popsána podle F. Šmahel, Husitská revoluce III., s. 203 včetně vypálení měst Niemodlina, Břehu, a společně se sirotky Frankenštejna (Zabkowice Ślaskie), Zlatých Hor (Zlotoryja), Chojnówa a kláštera Kamence) a pouze sirotků u Minsterberka 27. prosince 1428 (s. 453 – 459, F. Šmahel, Husitská revoluce, III., s. 208 včetně obléhání Kladska a dobytí Břehu aj.), kde rovněž zahynul kníže Jan Minsterberský, jeden z Reinmarových údajných nepřátel.
Konečně lze říci, že postavy v husitské trilogii jsou napůl historické – panovníci a slezská knížata, špičky katolického episkopátu, stejně tak husitští kazatelé (Jan Hus, Jan Rokycana, Jakoubek ze Stříbra, Petr Payne, Ambrož, Prokůpek) a hejtmané (též Jaroslav z Bukoviny, Otík z Lozy, Jan Královec z Hrádku, Jan Kolda ze Žampachu, Matyáš Salava z Lípy aj.), na druhé straně zejména níže postavení kanovníci a kněží, stejně jako někteří husitští hejtmané – například Brázda z Klinštejna nebo údajný náčelník táborské rozvědky a kontrarozvědky Bohuchval Neplach zvaný Flútek a husitští špehové ve Slezsku Urban Horn (ztotožněný později s historickým Bernardem Rothem v Hlivici), Tybald Raabe aj., jsou výplodem autorovy fantazie.
V třetím díle Lux Perpetua (Věčné světlo) autor sledoval Reinmara z Bělavy opět ve Slezsku, nyní ovšem již jako husitského zvěda ve službách „táborské rozvědky a kontrarozvědky“, a to postupně od Střihomi, přes Olavu až do Vratislavi, kde byl zajat bohatým vratislavským měšt’anem patrně nehistorickou postavou Gebhartem Ungerathem k výměně s husity za jeho bratra Gilberta. K výměně došlo až na břehu Olše mezi Fryštátem a Těšínem, přičemž připravenou zradu ve výměně překazil moravský magnát Jan z Kravař se svou družinou, který právě předchozího dne v sobotu před nedělí Oculi (v únoru 1429) přešel od katolické strany ke straně husitské (s. 73 – 76, zvl. s. 74). Jan z Kravař je popsán jako: „V čele svých hejtmanů a rytířů, pod korouhví se zavinutou střelou čili odřivousem – erbovním znamením Benešoviců, před ně předjel Jan z Kravař, pán na Novém Jičíně, Fulneku, Bílovci, Štramberku a Rožnově, magnát, mocný feudál, vládce rozlehlého dominia v severozápadní (správně severovýchodní – pozn. J.Juroka) části markrabství moravského.“ Nato hned následuje pasáž: „Ten se sekerami v erbu vedle pána z Kravař je Silvestr z Kralic, hejtman fulnecký“, vysvětlil polohlasně Horn. „A ten druhý, ten s plnovousem, to je Jan Helm.“ Přechodem Jana z Kravař na stranu husitů se do Kravařova zajetí dostali vratislavští měšt‘ané a další rukojmí, o kterých Jan z Kravař prohlásil (s.75): „oba si posedíte v jičínské věži. A s vámi i další páni, všichni, kolik vás tady je.“ Sapkowski na tomto místě svého historického románu a též na s. 85 využil skutečné historické situace, kdy dosud s knížetem Přemkem Opavským spolupracující Jan z Kravař změnil strany a v čele husitské strany na Moravě dokonce před vůdcem moravských husitů Janem Tovačovským z Cimburka je jmenován při uzavření příměří mezi husity a katolíky na Moravě 1. února 1429 v Brně. Tuto skutečnost takto datovanou uvádím ve své knize Moravský severovýchod v epoše husitské revoluce, s. 107, zatímco F. Šmahel, Husitská revoluce, III, s. 223 - 224 klade dosvědčený přechod Jana z Kravař až na březen 1430, kdy se účastnil velké husitské rejsy do Saska, Durynska a Bavorska a byl jmenován v glejtu kurfiřta Fridricha Hohenzollernského pro jednání v Norimberku. Rovněž fulneckého purkrabího Silvestra z Kralic a starojičínského hejtmana Jana Helma uvádím tamtéž, s. 55, pozn. 33 a 37, zatímco F. Šmahel v Husitské revoluci, I – IV. nikde oba hejtmany nejmenuje.
Tři polští zajatci včetně pana Klimenta Kochlovského z Věluně byli zajati původně na Krakovské silnici mezi Bělskem a Skočovem, přičemž tato cesta přes Těšín a Moravskou bránu byla jednou z mála, kde neplatila obchodní blokáda husitského Českého království, jak píše sám Sapkowski na s. 68. Opět pan Kochlowski z Věluně je historická postava, jenž podle Sapkowského zásoboval husitské Odry zbraněmi (s. 79 a 127), v pramenech je doložen při zásobování zbraněmi Klučborku Dobeše Puchaly v květnu 1431 a naopak prodával dobytek ukořistěný husity (C. Grünhagen, Die Hussitenkämpfe, s. 214 a J. Jurok, Moravský severovýchod, s. 113.) Při rozloučení Reinmara z Bělavy s Poláky a českými tábority jej zvali do Oder „střediska pro nábor dobrovolníků z Polska“, aby tam s nimi: „wojować ramie w ramie“, tj. v rámci česko-polského husitského spojenectví (s.79.) V dalším vyprávění zamířil Reinmar z Bělavy nejprve na Sovinec, potom přes Rapotín a Šumperk (s. 92 a 95) do Vratislavi, aby se vrátil na Sovinec husity Pavla ze Sovince (s. 122), u nějž se zřejmě poprvé setkal s vůdcem táborů, Prokopem Holým. Což je autorova licence, nebot‘ v této době asi v březnu 1429 Prokop Holý na Sovinci dosvědčen není, pouze v srpnu 1429 při setkání s litevským knížetem Zikmundem Korybutem (J. Jurok, Moravský severovýchod, s. 108, pozn. 76, list Zikmunda Lucemburského Vitoldovi z 30. srpna 1429, Bratislava). Toto setkání obou Sapkowski přesunul opět nedoloženě do Oder, srov. vzápětí.
Jádrem celého třetího dílu Husitské trilogie jsou ovšem především dvě kapitoly – osmá (s. 161 – 181) a jedenáctá (s. 236 – 247), odehrávajíci se v městě Odry s česko-polskou husitskou posádkou na Novojičínsku. Sapkowski nejprve město popsal jako ležící na pravém břehu Odry s hradem na ostrožně nad řekou a čtvercovým opevněním s nízkými baštami (s. 161.) Vzápětí charakterizoval město: „Za svůj rozkvět vděčilo město Odry své poloze v Moravské bráně, průlomu mezi Sudetským masivem a Karpatami, na obchodní stezce vedoucí z povodí Dunaje k Odře a Visle. Na cestě spojující sever s jihem, Gdaňsk a Toruň s Budínem, Krakov s Vídní a Benátkami, Poznaň a Vratislav s benátskými městy na Jadranu. Přirozeně to tedy byla důležitá spojnice, po níž neustále putovaly kupecké karavany.“ (S. 162.) V Odrách autor zmínil kromě hradu farní kostel se zvonicí, rynek, hospodu, hypoteticky lékárnu na rynku, hypotetickou kamennou lázeň na hradě a dřevěnou lázeň na břehu Odry, hradní kapli a hradní zbrojnici. V dřevěné lázní popsal hypotetické setkání husitských hejtmanů Prokopa Holého, Bedřicha ze Strážnice, Jana Parduse z Horky, Dobeše Puchaly s Reinmarem z Bělavy (s. 164 – 167) a v hradní kapli se potkal litevský kníže Zikmund Korybut s Reinmarem (s. 169 – 175) a rovněž v hradní zbrojnici (s. 175 – 177). Stejně tak autor přiblížil Puchalův zisk Oder v roce 1428 jako táborského spojence (s. 162) a příchod knížete Zikmunda Korybuta nejprve do Čech dvakrát v roce 1422 a 1424, jeho zajetí na hradě Valdštejně po pokusu o převrat v dubnu 1427 a konečně příchod do Oder na podzim 1428 patrně na přímluvu polského krále Vladislava Jagellonského. Korybutovi Sapkowski přičetl i přestup Jana z Kravař na husitskou stranu v roce 1429 (obé poslední na s. 171). Obě poslední záležitosti jsem hypoteticky dovodil pouze ve svém Moravském severovýchodě v epoše husitské revoluce, s. 104 a 106, takže Andrzej Sapkowski musel číst mou knihu. A do třetice či pětice převzatých míst autor cituje list litevského velkoknížete Vitolda polskému králi Vladislavovi Jagellonci, žádající na popud Zikmunda Lucemburského odvolání Dobeše Puchaly z Oder, protože odtud škodil: „iniuras, dampna, depopulationes, incendia, devastationes et sangvinis profluvie.“ (S. 165) Tento citát Sapkowski doslovně přejal z mé citované knihy Moravský severovýchod, s. 109, pozn. 77, z Vitoldova listu Zikmundovi Lucemburskému z 4. prosince 1429, Przewalky!
Autor ale správně charakterizuje rozpory mezi tábory Prokopa Holého, jež knížete Zikmunda Korybuta obviňovali ze zrady, když v roce 1427 vyjednával smír husitů s papežem Martinem V. a obdobně označil Korybuta za loutku v rukách Vladislava Jagellonce a litevského velkoknížete Vitolda (s. 170 a 177.) První oderskou kapitolu uzavírá popis dvou mší – husitské na Kapří louce pro tábory Prokopa Holého a katolické v kostele sv. Bartoloměje pro Poláky (s. 179 – 181). Osobně se domnívám, že katolická mše ve městě s husitskou posádkou se nemohla v žádném případě konat! Jako historickou zajímavost autor neváhal uvést použití husitského wagenburgu při hypotetické obraně Angličanů před útokem Francouzů u Rouvray a Orléansu v roce 1429, kdy velitel Angličanů John Fastolf po úspěšné obraně děkoval v duchu husitskému vojevůdci „Sheeshkovi,“ tj. Žižkovi (s. 38, 40).
Děj samozřejmě paralelně probíhal zejména ve Vratislavi, ale náš hlavní hrdina panoš Reinmar z Bělavy se přes Ratiboř a Horní Hlohov slezského knížete a husity Bolka V. Opolského 5. dubna 1429 vrátil do Oder v oné jedenácté kapitole. Naprostou autorskou licencí je samozřejmě Sapkowského popis požadavku jednatele společnosti Fuggerů na zničení sklárny, dolů na železnou rudu, cín, stříbro a uhlí a hamru za 100 000 kop pražských grošů na připravované husitské výpravě v Sasku roce 1430 (s. 188 – 189) a obdobně dolu na galenit, hamru, ocelářské pece a vápenky na výpravě do Horního Slezska v roce 1430 (s. 397.) Autor opět hypoteticky do Oder položil jednání Prokopa Holého s polským poselstvem v čele s krakovským podkomořím Petrem Šafraňcem, kujavským (přesněji wloclawským) biskupem Janem Šafraňcem, bendzinským purkrabím Mikulášem Kornicem Sestřencem (z Jarošova) a krakovským vojvodou Spytkem z Melštýna. Všichni jmenovaní jsou historičtí známí spojenci českých husitů, není to známo pouze o posledním jmenovaném korunním kancléři Vladislavu z Oporova. Polské poselstvo po nabídce královské koruny Zikmundem Lucemburským litevskému velkoknížeti Vitoldovi v Lucku v lednu 1429 údajně Prokopovi Holému nabídlo společné tažení husitů s Poláky proti teutonským rytířům na Baltu, po té spojenectví či unii Polska a Čech a nakonec reálně společné tažení za ovládnutí Horního Slezska se zapojením Zikmunda Korybuta a Bolka V. Opolského (s. 240 – 243.) Zde ovšem autor zcela proti historické skutečnosti umístil do Oder Prokopa Holého, který v téže době od 4. do 9. dubna 1429 vedl prvá jednání s králem Zikmundem Lucemburským v Bratislavě a podruhé před 24. červencem 1429 tamtéž (F. Šmahel, Husitská revoluce III., s. 211 – 212 a 214, zatímco podruhé Sapkowski Prokopa Holého poslal s poselstvem do Krakova místo Bratislavy, s. 303.) Reinmar z Bělavy v Odrách jednal jak s odstrčeným knížetem Zikmundem Korybutem, tak s jmenovaným poselstvem a nakonec u Horní brány v Pásové ulici poblíž městské šatlavy, katovny (obé reálně existující), příbytku popravčího a pivovaru ve sklepním šenku U kata s ruským knížetem a podle autora luckým starostou(?, s. 407) Fridrichem z Ostrogu a polskými šlechtici o jakémsi loupežném podniku (s. 244 – 247), z něhož se později vyklubalo přepadení kláštera v Čenstochové a uloupení tamějších pokladů a obrazu Bohorodičky, patronky Polska na jaře 1430 (s. 416 – 420).
Prostřednictvím hlavní postavy románu husitského zvěda Reinmara z Bělavy se konečně setkáváme s husitskou spanilou jízdou táborů do Lužice a Slezska kolem Žitavy a Lubaně v Boleslavci v červnu a červenci 1429 a poté s velkou husitskou spanilou jízdou do Saska, Durynska a Bavorska v prosinci 1429 až únoru 1430. Sapkowski neváhal a do děje ve vypáleném Boleslavci 18. července 1429 dokonce hypoteticky zapojil městského písaře v Budyšíně Petra Preischwitze (s. 302 - 303), jenž tu vyjednával se skutečným vůdcem táborů Jakubem Kroměšínem z Březovic a později jako odhalený husitský stoupenec byl popraven v Budyšíně 3. února 1430 (F. Šmahel, Husitská revoluce, III, s. 217, šlo o Lužického Srba Petra Prišece). Přesně podle literatury popsal autor bitvu husitů Jana Zmrzlíka ml. na Orlíku se Sasy a Lužičany landfojta Hanuše z Polenska při přechodu v mírné zimě rozvodněné řeky Mulde u města Grimmy 7. ledna 1430 (s. 312 – 318, F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 219), dobytí měst Plavna (s. 350 – 351), Kulmbachu (s. 358 – 359), Bayreuthu (s. 362 – 363, všechna města u F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 220) a v Horním Slezsku Kozlí (s. 392) a Bytomi po 30. březnu 1430 (s.398, podle F. Šmahela, Husitská revoluce III, s. 227 Hlivice pro sídlo Zikmunda Korybuta padla17. dubna a teprve po ní Bytom, místo Kozlí dobyl Bolek V. Opolský s Dobešem Puchalou Klučbork a Byčinu.)
A tak jsme na konci historického románu s prvky fantasy, nebot‘ husita Reinmar z Bělavy se nejprve postavil proti zničení čenstochovské madony, poté byl krakovským biskupem Zbyhněvem Olešnickým na čtyři roky uvězněn na hradě Lelově za účast v přepadu Čenstochové (F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 227 klade k 16. dubnu 1430), aby se po propuštění z vězení údajně 6. května 1434 vrátil do Čech a na straně radikálních bratrstev se zúčastnil bitvy u Lipan 30. května 1434 (s. 440 – 443.) V závěru celé husitské trilogie se vrátil do Slezska k třetí lásce, a sice jisté Elenče ze Stietencron.
Ohledně odkazu na čerpání poznatků z odborné literatury spisovatel beletrie samozřejmě není povinen jmenovat své zdroje. Pokusil jsem se je ve výše uvedeném textu rozklíčovat, kromě základního díla Františka Šmahela, Husitská revoluce, I – IV, Praha 1993 a pro oblast Moravy mé knihy Moravský severovýchod v epoše husitské revoluce, Nový Jičín 1998, to patrně v něčem mohl být i německý historik Colmar Grünhagen, Hussitenkämpfe der Schlesier, Vratislav 1872 a snad i již zastaralá kniha Ewy Maleczyńske, Ruch husycki w Czechach i Polsce, Varšava 1959 a Pawel Kras, Husyci w pietnastowiecznej Polsce, Lublin 1998. Ale jistě to nemohla být řada polských děl vzniklých až v roce 2004 autorů Andrzeje Michalka, Wyprawy Krzyzowe. Husyci, Bellona 2004, J. Nikodema, Polska i Litwa wobec husyckich Czech w latach 1420 – 1433, Poznaň 2004 a A. Panerové, Luksemburgowie w Czechach, Gdaňsk 2004, stejně jako v roce 2005 Stanislawa Byliny, Na skraju lewicy husyckiej, Varšava 2005 a ještě později R. Primkeho, M. Szczerepy a W. Szczerepy, Wojny husyckie na Ślasku, Luzycach i Pomorzu, Krakov 2007.
Závěrem lze znova vyzvednout v Sapkowského Husitské trilogii velkolepou historickou fresku, která nejen faktograficky ale i ideologicky odpovídá historickým poměrům doby a může být částečně i poučením pro čtenáře o vítězné husitské reformaci a husitské revoluci. Tento fakt je ovšem, doufám jen z malé části znejistěn řadou vymyšlených postav – Reinmarových přátel, například Šarleje a Samsona Medáka, a nepřátel a především husitských špehů ve Slezsku. Na druhé straně si autor kromě čtivosti svých knih získává vyloženě české čtenáře kladným hodnocením husitství a husitské revoluce, přičemž nezastírá krutost doby z obou válčících stran. Ohledně historických událostí je většinou autor opět věrný skutečné historii. Můžeme jen děkovat světově proslulému autoru žánru fantasy za vylíčení českých a polských dějin v 15. století, a to dokonce našeho kraje severní Moravy a Novojičínska. Za přiblížení husitství, výklad kusu českých dějin a česko-polského husitského spojenectví děkuji Vám Andrzeji Sapkowski!
|
|
