Název: Adamité Historie a vyhubení husitských naháčů
autor: ThDr. Jakub Jiří Jukl, Th.D.
Vydalo: nakladatelství Dokořán, s.r.o., Praha 2014
Obal:


Anotace:
Adamité neboli "naháči" byli jednou z nejzajímavějších sekt nejen husitské doby, ale ve své podstatě celých našich dějin. Vyrostli jednak z domácí duchovní tradice, z chiliasmu (očekávání brzkého druhého příchodu Krista), jednak byli ovlivněni náboženskými proudy z ciziny. Významným impulsem pro rozvoj adamitství byla také eucharistická nauka táborského kněze Martina Húsky, který usiloval o znovuzavedení starokřesťanských hodů lásky – agapé. Autor ve své knize mapuje dějiny této sekty od zformování Húskovy náboženské skupiny, přes její radikalizaci a vyhnání z Tábora, až po nalezení útočiště na ostrově na řece Nežárce, odkud podnikala přepady okolních městeček. Adamitská hereze nakonec přiměla Jana Žižku, aby zasáhl… Kniha nám přibližuje středověký svět s jeho duchovními i světskými spory na pozadí husitských válek.

"Pocit náboženského vytržení u adamitů narůstal. Zdá se, že na ostrově už došli k přesvědčení, že jsou naplněni Duchem svatým. O tom svědčí líčení Žižkova listu, že žena, vyzývající muže ke smilstvu, pravila: 'Vypusť vězně a daj mi ducha svého a přijmi ducha mého!'
Na tom, že adamité smilnili, se shodují všechny prameny. Vypráví o tom už kolem roku 1425 Chelčický v Replice, když říká: '… obrátili se ve smilstvie ohavné,' což svědčí o tom, že smilstvo mezi adamity je třeba vztáhnout přímo na jejich působení na Nežárce.
Smilstvo, jak se zdá, bylo ritualizované, jak o tom svědčí citovaný obřadný výrok adamitských žen ('Vypusť vězně …'). Předehrou k němu byl tanec nahých mužů i žen kolem ohně, kde si asi vybírali partnery za zpěvu Desatera." Píše o adamitech mj. Jukl.

Co o knížce, kterou lektoroval P. Čornej, napsat? Jsem poněkud na rozpacích. Jedná se o jakýsi souhrn pramenů, které pojednávají o této sektě, již vygenerovala doba vymknutá z kloubů. Jukl tento kritický souhrn doplnil velkým množstvím svých hypotéz a spekulací, kterých je na můj vkus přece jenom poněkud příliš. Aspoň takový dojem z toho měl autor "recenze". Některými svými závěry polemizuje se Šmahelem, Čornejem aj. Přestože Jukl nepřichází s ničím převratným, jeho subtilní knížka obsahuje některé zajímavé a méně známé detaily.
Pro toho, kdo se chce seznámit s genezí, vývojem a tragickým koncem této prazvláštní sekty, je tato knížka dobrou příležitostí. I jako dobrou klasifikuji tuto knížku.

Velice nepříznivou kritiku, která se mi zdá přece jenom poněkud nespravedlivá, této recenzované knížky najdete tady. Autorem této stručné recenze je Martin Nodl.

K tomu viz také ještě zde ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Včera jsem knihu přečetl a musím jí ohodnotit velmi kladně.

Samozřejmě - vždycky se dá namítat, že autor nepoužil to, či ono... Ale oceňuji především dvě věci. Jednak je to pojaté tak, že to může číst i naprostý laik (může přeskakovat rozbory pramenů apod.) a skutečně se to týká adamitů.
Přímo nesnáším, když se kniha jmenuje - dejme tomu "Václav II.", bude mít 200 stran a z těch bude 132 stran o průběhu kolonizace na Vysočině v jeho době. Takových děl je skutečně mnoho.
Ale Adamité rozhodně nejsou mimo téma.

Myslím, že nejlepší částí je topografický rozbor lokalizace ostrova a popsání života zdejší komunity, včetně závěrečného boje proti Žižkovi, pánům z Hradce a ze Stráže.

Je velice dobré, že autor píše tak, jak zrovna přemýšlí - "tenhle pramen píše, že to bylo takhle, to by znamenalo, že..."
Nejsem expert na Adamity a je skutečně možné, že v knize není mnoho převratných objevů (typu, že Žižka neměl 2, ale dokonce 3 oči). Myslím ale, že autor pěkně sestavil přehled a rozbor pramenné základny (včetně místní lidové tradice, což přidávám k dobru), na základě kterých se pokouší vše jednoduše rekonstruovat.

A jako Jihočecha z opačného konce Třeboňské pánve mě může jen těšit poznámka, jak se autor s kamarádkou brodili močálem k adamitskému ostrovu...

Rozhodně stojí za přečtení. A abych vylepšil nepříznivé (a snad i nespravedlivé) recenze, dávám za 1.