Název: Učení o eucharistii v díle M. Jana Husa
Autor: prof. PhDr. Stanislav Sousedík, CSc
Vydalo: Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1998
Obal:


Profesor Sousedík (* 1931), učitel dějin filozofie na Karlově univerzitě patří mezi naše největší znalce středověké filozofie s akcentem na období tzv. druhé scholastiky s tím, že se věnuje rovněž období scholastiky vrcholné.
Základem této Sousedíkovy publikace je kapitola o Husově vztahu k remanenční nauce. K tomu vydal Sousedík v r. 1977 ve francouzštině příspěvek "Hus et la doctrine eucharistique ‚rémanentiste‘" (in: Divinitas, Pontificiae Academiae theologicae Romanae commentarii, 21, 1977, 383 – 407), který je obtížně dostupný a tím pádem i málo známý a to i mezi českou odbornou veřejností. Proto prof. Sousedík připravil k vydání tuto útlou publikaci v českém jazyce, která je vlastně rozšířeným textem výše uvedeného příspěvku. Rozšíření se týká i doplnění o novější literaturu.

Kniha sestává ze tří základních kapitol a předmluvy, v níž jsou na odborné úrovni vysvětlena témata, jimiž se bude publikace zaobírat.
I. kapitola Stanislav ze Znojma - Husův univerzitní učitel – tato kapitola pojednává stručně o CV Stanislava ze Znojma, tj. zahrnuje jeho studia na pražské univerzitě, dosažení doktorátu z teologie, jeho názorové reformní i "katolické" zrání, postupný odklon od reformní skupiny, od přátelství k M. Janu Husovi a příklon ke konzervativcům pražské univerzity a Husovým nepřátelům.
II. kapitola Učil Hus remanenci? – tady hledá Sousedík velice erudovaně odpověď na vyslovenou otázku vč. široce pojatého teoretického úvodu, přes vysvětlení konsubstanciační nauky Stanislava ze Znojma, až po konečné a velice podrobné zodpovězení nastolené otázky ve finální subkapitole.
Podkapitoly, které systematicky sledují tuto naznačenou Sousedíkovu výkladovou konstrukci, se nazývají: A) Viklefova nauka o eucharistii, B) Eucharistická nauka Stanislava ze Znojma a C) Hus a remanenční nauka.
III. kapitola Transsubstanciace jako filozofický problém – v této poslední kapitole autor přibližuje mystérium přepodstatnění chleba v konsekrované hostii v podstatu Kristova těla jako "filozofický problém". Čtenář se krok za krokem dozvídá, jak lze tuto subtilní teologickou látku uchopit filozofem a přiblížit ji tak prostřednictvím instrumentů filozofického pohledu na danou problematiku.
Závěrečné shrnutí vyzní možná pro někoho překvapivě, avšak naprosto srozumitelně. Čteme-li tuto kapitolu velice pozorně, tak postupně dojdeme k závěru, že je vlastně srozumitelně napsaná celá a že po vzoru středověkých scholastiků lze teologii skloubit s filozofií, aniž by to bylo na úkor kterékoli z obou disciplín.

Z výše uvedeného vyplývá, že se jedná o specificky úzce zaměřenou odbornou publikaci, která je určena spíše pro již více poučené čtenáře. A u této knížky to platí dvojnásob, neb to opravdu není oddychová četba k nedělní kávě v pošmourném svátečním odpoledni. Pokud by však někoho opravdu a vážně zajímalo, jak to bylo u Husa a jeho učitele Stanislava ze Znojma s učením o remanenci, jak se Hus hájil v Kostnici při obžalobě z tohoto "bludu", pak mu tuto knihu mohu jenom doporučit. Poslední, třetí kapitola je jakýsi bonus pro skutečné "fainšmekry".

Sice jsem tuto knihu dosud nečetl, ale chystám se ji alespoň prolistovat, přičemž nemám žádnou pochybnost, jak by mé hlasování dopadlo, ať už by mne námět dostatečně zaujal či nikoli: Za jedna. Mé důvody se neodvíjejí od knihy, nýbrž od autora, v něhož mám plnou důvěru. Protože mám obavu, aby níže uvedená slova někoho zbytečně neodradila, připojuji již nyní své zdůvodnění.


Profesora Stanislava Sousedíka jsem poznal jako učitele na FF UK, kde přednášel dějiny středověké filosofie a kde jsem měl možnost navštěvovat i jeho semináře o Tomáši Akvinském a o Vilému Ockhamovi. Je to člověk velice pečlivý, vzdělaný, střídmý a skromný, mohu prohlásit. Z toho plyne: jako autor velmi spolehlivý. Nesmírně si ho vážím i pro jeho rozvahu a obezřetnost v diskusi. Má tvrzení jsou založena na zkušenosti, ne na názorové příbuznosti. Až zpětně si opravdu a plně uvědomuji, jak nevtíravý a přece pevný byl jeho přístup ke studentům. Třebaže kdo chtěl, mohl se s jeho úsudkem seznámit, nikdy žádným způsobem „netlačil na pilu“ a nesnažil se mermomocí přesvědčit o svém názoru nebo jím „nakazit“. Velmi oceňuji, jak ukázněně stál stranou, ponechal posluchačům volnost vlastního uvažování a „pouze“ řídil práci, obstaral podněty a k přemýšlení vybízející, nikoli člověka zatlačující námitky.

Pokud jde o jeho psaní, netuším zatím, jak moc odborná svým pojmoslovím výše zmíněná kniha je. Je jasné, že půjde o filosoficko-teologický pohled na sporné Husovy články ohledně přepodstatňování. Dnes lidi asi více zaujme politicko-společenská stránka oněch střetů. Takže běžný čtenář zajímající se o dějiny knihu odloží, pokud do ní vůbec nahlédne, a historik se k ní obrátí jen tehdy, potřebuje-li si zjednat více jasno právě v oné filosoficko-teologické části problému. Kniha bude pravděpodobně určena spíše filosofovi nebo teologovi. St. Sousedík ovšem píše velmi čtivě a srozumitelně, a dokáže i pro běžného čtenáře složitou věc podat přístupným způsobem. Kdo by si chtěl učinit vlastní přesnější názor (a třeba se i připravit na četbu složitější), doporučil bych mu dvě Sousedíkovy knihy a jeden článek:

SOUSEDÍK, Stanislav. Jsoucno a bytí: Úvod do četby sv. Tomáše Akvinského. Praha: Křesťanská akademie, 1992, 110 s.
SOUSEDÍK, Stanislav. Jan Duns Scotus: Doctor subtilis a jeho žáci. Praha: Vyšehrad, 1989, 341 s.
SOUSEDÍK, Stanislav. Technika filosofické disputace v 17. století. Filosofický časopis. roč. 15, č. 1, s. 132-152.

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

... upřímné vyznání žáka o svém učiteli.
Bohužel pana Sousedíka neznám, ale z toho, co píšeš, mnohé vyplývá. Ano, opravdové osobnosti se vyznačují výše popsanými atributy.

K tomu jen pár poznámek.
Píše-li autor čtivě o materii, která je čtenáři poněkud vzdálená, není mu moc platné, že publikace je čtivá. Když jsem napsal, že z výše uvedeného vyplývá, že se jedná o specificky úzce zaměřenou odbornou publikaci, která je určena spíše pro již více poučené čtenáře, měl jsem na mysli to, že čtenář by měl mít elementární znalosti takových pojmů jakými jsou např. eucharistie, konsekrace, transsubstanciace, univerzálie, nominalizmus, realizmus ajv. Pro takového čtenáře pak tato subtilní knížečka může být pravým požehnáním.

BTW.... tady bych si dovolil pouze připomenout, že (blahoslavený) Jan Duns Scotus byl skotským přestavitelem pozdní scholastiky a žil na přelomu 13. a 14. věku. Pokud by se někdo náhodou domníval, že tato publikace zřejmě s husitstvím nesouvisí, neměl by tak docela pravdu.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Původně jsem zamýšlel poskytnout nějaký výtah či přehled stěžejních bodů tohoto Sousedíkova díla, ale usoudil jsem, že by téma asi málokoho zde zajímalo, a pokud někoho přece, pak si raději přečte rovnou knížku. Co by však zajímat mohlo, to jsou autorovy závěry z prostředního článku, „Učil Hus remanenci?“ (ss. 37-67), neboť dávají zcela dostatečnou odpověď na otázku, proč obvinění z remanence (jejího kázání či výuky) bylo liché a rozsudek v částech, které Husovi přisuzovaly hlásání remanenčního bludu, nespravedlivý.

(Něco z toho lze nalézt v anonymním článku „Husův vztah k remanenci“ na tomto webu, který se pravděpodobně opírá především o Sousedíkovy studie, ale zdálo se mi, že citovat přímo autorovy závěry bude pro výše zmíněný účel přehlednější a navíc umožní navázat autorovým vymezením vůči příspěvku Paula de Vooght.)

Nejprve úvod do technických termínů:

„Abych čtenáři usnadnil orientaci v odlehlé a poněkud spletité scholastické látce, předešlu nejprve několik informací o významu technických termínů, s nimiž budeme v dalším zacházet.

Společným přesvědčením theologů je, že pronesením konsekračních slov dochází s chlebem a vínem, přítomnými na oltáři, ke změně, jejímž důsledkem je, že je nutno chléb nazývat tělem a víno krví Páně. Pokud jde o povahu této změny, názory se již rozcházejí. Bylo vypracováno mnoho různých pojetí, z nichž nás v naší souvislosti zajímají tři:

1) Změna spočívá v tzv. transsubstanciaci – podle transsubstanciační nauky se při konsekraci proměňuje (convertitur) celá substance chleba v substanci těla Kristova a akcidenty chleba zůstávají po konsekraci bez subjektu.

2) Změna spočívá v tzv. konsubstanciaci – podle konsubstanciační nauky je po konsekraci „pod“ akcidenty chleba přítomna dále substance chleba, avšak zároveň s ní i substance těla Kristova. V tomto pojetí jsou tedy v posvěcené hostii přítomny zároveň substance dvě.

3) Změna spočívá v tom, že chléb je po konsekraci znakem těla Kristova (transsignifikace) – podle transsignifikační, znakové nauky je v posvěcené hostii přítomna pouze substance chleba. Chléb se však vyřčením konsekračních slov stává znakem těla Kristova.

Remanenční naukou nazýváme každou takovou teorii, podle níž v hostii setrvává substance chleba i po konsekraci. Remanenční ráz má tedy, jak patrno, jak nauka konsubstanciační, tak nauka transsignifikační (znaková).

Konsubstanciační nauka je církevní nauce transsubstanciační značně blízká, má s ní totiž společnou tezi o skutečné přítomnosti těla Kristova v konsekrované hostii. Transsignifikační (znaková) nauka se naopak od transsubstanciace odchyluje radikálněji a je v určitém smyslu jejím pravým opakem."

(ss. 38n)

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

"Závěry, které z našeho rozboru plynou, shrneme do odpovědí na tři otázky:

1) Učil Hus remanenci? – Zde musíme jasně odpovědět: Nikoli, Hus remanenci neučil. Jako odborný theolog se ke sporné otázce nikdy jasně nevyjádřil, jako kazatel se většinou při výkladech o eucharistii omezoval na základní nauky, v nichž je mezi mírnou verzí remanenční nauky (tj. konsubstanciační) a naukou katolickou (tj. transsubstanciační) shoda.

2) Znamená to, že Hus učil o eucharistii katolicky? – Zde opět musíme dát zápornou odpověď: Ne, neučil. Podobně jako Hus nevyjádřil nikde jasně nauku remanenční, stejně tak nevyjádřil nikde jasně a jednoznačně ani nauku církevní (tj. transsubstanciační).

3) Jaké tedy bylo skutečné smýšlení Husovo? – Náš rozbor ukazuje, že Hus stál ve sporné otázce principiálně na stanovisku vyjádřeném kdysi jeho učitelem Stanislavem ze Znojma, totiž na stanovisku neutrality. Zde je však třeba dodat, že neutralita v otázce setrvání podstaty chleba nevyjadřuje nikterak oficiální církevní stanovisko, jež je v tomto bodu naprosto jednoznačné. Církevně pravověrné tedy Husovo nazírání na oltářní svátost nebylo. Krom toho stál Hus na stanovisku neutrality vskutku jen principiálně. Bližší z obou odporujících si nauk byla jeho srdci nesporně remanence. V její prospěch zaútočil na pražského arcibiskupa traktátem Inpugnantibus a pro ni se vyjadřoval v průhledných narážkách někdy dokonce z kazatelny."

(ss. 58n)

Následuje „několik poznámek k příspěvku o Husově poměru k remanenční nauce pocházejícímu z pera známého a zasloužilého husovského badatele P. de Vooghta (Hussiana, ss. 263nn)“. - Také je uvedu, protože skýtají skvělý příklad kritiky odůvodněného odborného názoru – pečlivé, poctivé a spravedlivé k odpůrci.

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

„Se základní autorovou tezí, že Hus nikde pozitivně nevyložil remanenční nauku, nutno projevit souhlas. Další de Vooghtovo tvrzení, že je totiž Husovo učení zcela shodné s církevním pojímáním věci, správné však není.

K argumentaci, kterou de Vooght dovozuje své tvrzení, nutno poznamenat, že vychází z nesprávných předpokladů.

a) P. de Vooght s domnívá, že remanenční nauka je logicky spojena s popíráním reálné prezence. Protože pak Hus reálnou prezenci nepopírá, nýbrž ji naopak vždy důrazně vyznává, plyne z toho prý, že se distancuje i od remanence. Tento úsudek však není správný. Oba nejvýznamější pražští remanentisté doby Husovy, Stanislav a Jakoubek, učí totiž konsubstanciaci, tj. existenci dvou substancí (chleba a těla) v konsekrované hostii. Z toho, že Hus vyznával reálnou prezenci, neplyne, ani že odmítal zásadně remanenci, ani že jeho smýšlení bylo v tomto bodu úplně katolické.

b) P. de Vooght soudí, že užije-li Hus slov „transsubstanciace“, je tím již prokázáno, že odmítal zásadně remanenci. To však rovněž není správné. Husův učitel Stanislav ze Znojma užívá ve svém remanenčním traktátu slova „transsubstanciace“ k označení změny, jejímž výsledkem je, že jsou v konsekrované hostii přítomny zároveň dvě substance (chléb a tělo). Užije-li proto Hus termínu „transsubstanciace“ a nevyloží-li, jak tomu termínu rozumí, zda ve smyslu remanenčním (jako jeho učitel Stanislav), či ve smyslu církevním, nelze z toho vyvozovat, že zásadně odmítal remanenci.

c) Nepřesná je rovněž de Vooghtova analýza eucharistické nauky Viklefovy. Belgický badatel ji charakterizuje jako (vyjádřeno naší terminologií) krajní nauku znakovou (transsignifikační), spojenou s popřením reálné prezence. Protože pak Hus reálnou prezenci nepopírá, nýbrž naopak vyznává, spatřuje v tom de Vooght projev kritického vztahu k Viklefovi.

To vše je ovšem do jisté míry správné, je to však jen polovina pravdy. Je třeba dodat, že Viklefovy názory na oltářní svátost se vyvíjely a že k popírání reálné prezence dospěl anglický myslitel pravděpodobně až teprve na sklonku svého života, zatím co ve svých starších pracích projevoval názory umírněnější. Radikální znakovou nauku odmítali všichni pražští theologové Husovy doby (včetně těch, kteří sympatizovali s remanencí) a Hus, pokud tak činí, reprodukuje jen názory Stanislavovy. Vyznání reálné prezence neznamená však nutně rozchod s remanencí, ba ani s Viklefem ne, máme-li na mysli starší fázi jeho názorů.“

(Stanislav SOUSEDÍK, Učení o eucharistii v díle M. Jana Husa, ss. 59n)

Po pravdě řečeno, nejvíc mě na těchto naukách zaráží, že v jejich velejemných odstínech někdo mohl spatřovat natolik zásadní záležitost (pro obecnou spásu) v pojetí oltářní svátosti, že byl hotov kvůli hlásání odlišného názoru zabít člověka. (Že se tehdy jednalo o přístup všeobecný, ukazuje smutný konec kněze Martina Húsky řečeného Loquis - viz Díl III., Kn. XII., Čl. 3 Dějin národu českého od Fr. Palackého a též ZDE na fóru.)

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

Ještě bych si dovolil pár řádků připojit, IMHO taky důležitých:

"Z toho, co dosud řečeno, vyplývá, že otázku Husova vztahu k remanenční nauce musíme v dalším studovat ve dvou odlišných rovinách. (a) Jednak se musíme zabývat jeho činností odborně theologickou, (b) vedle toho musíme mít na zřeteli i Husovo působení kazatelské, pastorálně theologické a církevně politické" (str. 49)
To je IMHO zásadní pro pochopení Husova postoje k pojetí svátosti oltářní!

ad a) "Jak je tomu po konsekraci s chlebem, zda setrvává či zaniká, o tom církevní magisterium dosud nic nestanovilo, není to tedy věc víry, nýbrž otázka svobodné theologické diskuse.
Kde se má však tato diskuse odehrávat? … Celé jeho působení (…) nasvědčuje tomu, že za místo, kde by se měla řešit otázka remanence, nepovažuje Hus kazatelnu, nýbrž síně theologické fakulty. Věcí kazatele v jeho pojetí pouze je, aby v případě potřeby hájil prostor pro svobodnou theologickou diskusi a nepřipustil kaceřování jednoho či druhého názoru." (str. 49)
Navýsost demokratické pojetí akademické diskuse s respektem k názoru oponenta.

ad b) Jednoznačný je Husův názor na problematiku eucharistického mystéria např. v Lektuře k Sentencím Petra Lombarda, v níž Hus "zastává tezi, že 1) v konsekrované hostii je přítomno reálné tělo Páně a že 2) změna, kterou hostie při konsekraci podstupuje, je transsubstanciace." (str. 49)

A Husovo kázání pronesené na Zelený čtvrtek 1410 o tom, jak se má věřící zachovat, je-li dotázán, v co věří v případě eucharistie:
"V takové situaci má věřící … odpovědět, že věří všemu, co ustanovil Kristus a čemu učil sv. Pavel a že se od toho nedá od nikoho nějakou moderní naukou a hrozbami ('terrore') odvrátit. (…) že věří všemu, co Kristus od svých učedníků požaduje a že ponechává stranou všechny moderní nauky, které jdou za ustanovení Kristovo ('hoc est corpus meum')." (str. 54, 55)
Sousedík dále vysvětluje, co měl Hus na mysli, když mluví o moderních naukách. Hus těmito naukami dle Sousedíka míní transsubstanciační nauku a dále to obsáhle zdůvodňuje, proč se tak domnívá.

Já jsem však přesvědčen, že Hus možná zastával max. konsubstanciační nauku (mírná remanence), ale těmito subtilními teologickými problémy, které by měly být diskutovány pouze na akademické půdě, nezatěžoval své posluchače v Betlémě – proč taky, že. Svým ovečkám předkládal k věření transsubstanciaci, pokud na to přišla řeč (dle zvolené perikopy), bez ohledu na výše uvedené kázání z r. 1410 a Sousedíkův výklad.
Bůh ví, co si Hus opravdu myslel o Viklefově remanenční nauce a co se mu honilo hlavou.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Proč píšeš "však"? Vždyť říkáš přesně to, co tvrdí (i ve svých závěrech opakuje) S. Sousedík: Hus nehlásal ani neučil remanenci, ale ani transsubstanciaci. Smýšlel ovšem konsubstanciačně čili umírněně remanenčně, což si ponechával pro akademické prostředí. Tedy právě to, co tu uvádíš obratem "Já však ..." (naproti komu??).

Tomu nerozumím. (Cituješ S. Sousedíka, pokračuješ obratem: "Já jsem však přesvědčen, že ...", načež uvedeš přesně to, co říká on sám. Takže: Co tedy a proti komu tu vlastně stojí? Odkud smysl onoho odporovacího "avšak"?)

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

Proč mě furt chytáš za slovíčka, mudrlante jeden?
Když si chceš hrát na jazykového analytika a slovíčkařit za každou cenu, tak by sis měl všimnout i dvou jiných slovíček v mé replice: "možná" a "max.". Právě těmi jsem se třeba chtěl odlišit od toho, co tvrdí Sousedík a trochu o tom zapochybovat. Ale co je moje nepatrnost proti Stanislavu Sousedíkovi, tvému učiteli.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

No tak promiň, že jsem nedocenil velikost Tvého přínosu.
To víš, ... co můžeš čekat od famula zaslepeného svatozáří svého mentora ... !? (No, abych zase moc nemystifikoval: jednoho z vícera takových.)

Ber to třeba tak, že díky mému dotazu a Tvé odpovědi může čtenář lépe proniknout do všech jemných záhybů Tvého příspěvku i citovaného díla velikánova. Vždyť bys mi měl vlastně poděkovat, ne?

_________________
(Kaz 1:11) čili "Vše bude zapomenuto!"

Děkuju.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)